Překlad textu prochází korekturou. Dokud nebude korektura hotová, doporučuji uchýlit se zatím k anglickému originálu.
Text je převzatý z knihy O praxi a rozporu od nakladatelství Grimmus z roku 2011. Děkuji především překladatelům Karlu Goldmannovi, Janu Sušerovi a Jarmile Fromkové za překlad. Žádám proto čtenáře našich stránek o zakoupení fyzické kopie této knihy, abychom podpořili všechny kdo na ní pracovali. https://sok.bz/edice/o-praxi-a-rozporu
Projev z 11. zasedání (rozšířené) Nejvyšší státní konference. Soudruh Mao Ce-tung prošel stenografický záznam a v některých místech před uveřejněním v Lidovém deníku z 19. června 1957 jej upravil.
Naším tématem je jak správně zacházet s rozpory uvnitř lidu. Pro přehlednost budeme o tomto tématu diskutovat ve dvanácti oddílech. Přestože se bude hovořit především o rozporech mezi námi a nepřítelem, je tato diskuse soustředěna i na rozpory uvnitř lidu.
I. DVA DRUHY KVALITATIVNĚ ODLIŠNÝCH ROZPORŮ
Naše země nebyla nikdy v minulosti takto jednotná. Vítězství buržoazně demokratické revoluce a socialistické revoluce a naše úspěchy ve výstavbě socialismu radikálně změnily tvář staré Cíny. Naši vlast ovšem čeká ještě lepší budoucnost. Dny, kdy byl národ nejednotný, a chaos, který si lid ošklivil, jsou pryč a nikdy se nevrátí. Náš šesti set milionový národ vedený pracující třídou a komunistickou stranou, sjednocen jako jeden muž, započal velké dílo výstavby socialismu. Sjednocení naší země, jednota našeho lidu a jednota všech národností naší vlasti jsou základní zárukou toho, že naše věc zvítězí. To však neznamená, že v naší společnosti přestaly existovat rozpory. Představa, že už žádný neexistuje, je naivní představou bez vazby na realitu. Máme před sebou dva druhy společenských rozporů: rozpory mezi námi a nepřítelem a rozpory uvnitř lidu. Tyto dva druhy rozporů mají naprosto odlišný charakter.
Abychom správně pochopili dva odlišné druhy rozporů, rozporů mezi námi a nepřítelem a rozporů uvnitř lidu, musíme si především ujasnit, co znamená „lid“ a co znamená „nepřítel“. Pojem „lid“ se různí v kontextu rozdílných zemí i rozdílných historických období určité země. Vezměme například naši zem. Během druhé čínsko-japonské války byly všechny třídy, vrstvy a společenské kategorie jednotně proti japonské agresi jako masa lidu a japonští imperialisté, čínští kolaboranti a projaponské živly se stali nepřáteli lidu. Během Války za osvobození byli američtí imperialisté a jejich lokajové — byrokratičtí kapitalisté, statkáři a reakcionáři z Kuomintangu, kteří reprezentují tyto dvě třídy — nepřáteli lidu, zatímco ostatní třídy, vrstvy a společenské skupiny, které jim odporovaly, spadaly do kategorie lidu. V nynějším stadiu, v období výstavby socialismu, patří do kategorie lidu všechny třídy, vrstvy a společenské skupiny, které schvalují a podporují socialistickou výstavbu a zapojují se do ní, kdežto všechny společenské síly a skupiny, které se stavějí na odpor socialistické revoluci, které se chovají nepřátelsky k socialistické výstavbě a podkopávají ji, jsou nepřáteli lidu.
Rozpory mezi námi a nepřítelem jsou rozpory antagonistické. Rozpory uvnitř lidu, jde-li o rozpory mezi pracujícími, jsou neantagonistické, a jde-li o rozpory mezi vykořisťovanými a vykořisťovatelskými třídami, mají kromě antagonistického aspektu také aspekt neantagonistický. Mezi lidmi vždy byly rozpory, ale liší se v kontextu každého revolučního období a období výstavby socialismu. Za nynějších podmínek v naší zemi rozpory uvnitř lidu zahrnují rozpory uvnitř dělnické třídy, rozpory uvnitř rolnické třídy, rozpory uvnitř inteligence, rozpory mezi dělnickou a rolnickou třídou, rozpory mezi dělníky a rolníky na jedné straně a příslušníky inteligence na straně druhé, rozpory mezi dělnickou třídou a ostatními pracujícími na jedné straně a národní buržoazií na straně druhé, rozpory uvnitř národní buržoazie atd. Naše lidová vláda je vláda, která skutečně zastupuje zájmy lidu a lidu slouží, přesto však mezi ní a lidovými masami také existují určité rozpory. Do těchto rozporů patří rozpory mezi zájmy státu, zájmy kolektivu a zájmy jednotlivce, mezi demokracií a centralismem, mezi vedením a těmi, kdož jsou vedeni, jakož i rozpory mezi byrokratickým stylem práce některých pracovníků státních orgánů a masami. Tyto rozpory jsou rovněž rozpory uvnitř lidu.
Všeobecně řečeno, rozpory uvnitř lidu jsou rozpory, které spočívají na bázi základní jednoty zájmů lidu.
V naší zemi náleží rozpor mezi dělnickou třídou a národní buržoazií k rozporům uvnitř lidu. Třídní boj mezi nimi patří zpravidla k třídnímu boji uvnitř lidu, protože národní buržoazie v naší zemi má dvojaký charakter. V období buržoazně demokratické revoluce měl charakter národní buržoazie jak stránku revolučnosti, tak i stránku kompromisnosti. V období socialistické revoluce jednou stránkou charakteru národní buržoazie je vykořisťování dělnické třídy pro zisk, zatímco druhou stránkou jejího charakteru je podpora ústavy a ochota přijmout socialistickou přeměnu.
Národní buržoazie se liší od imperialistů, statkářské třídy a byrokratické buržoazie. Rozpor mezi národní buržoazií a dělnickou třídou je rozporem mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými a je ve své povaze antagonistický.
Avšak v konkrétních podmínkách naší země se může antagonistický rozpor mezi těmito dvěma třídami, je-li řešen správně, přeměnit v neantagonistický a může být vyřešen pokojným způsobem. Nebudeme-li tento rozpor řešit správně, nebudeme-li sledovat vůči národní buržoazii politiku sjednocování, kritiky a výchovy, nebo nepřijme-li národní buržoazie tuto naši politiku, pak se rozpor mezi dělnickou třídou a národní buržoazií může změnit v rozpor mezi námi a nepřítelem.
Rozpory mezi námi a nepřítelem a rozpory uvnitř lidu — tyto dva druhy rozporů se svým charakterem liší a liší se proto i metody jejich řešení. Stručně řečeno, v prvním druhu rozporů jde o vytyčení dělicí čáry mezi námi a nepřítelem, kdežto v druhém jde o rozlišení mezi tím, co je správné a co je chybné. Je ovšem pravda, že otázka jak vytyčit dělicí čáru mezi námi a nepřítelem je také svého druhu otázkou jak rozlišit mezi správným a chybným. Tak například, pokud jde o to, kdo má pravdu, zda my, či reakční síly doma i v zahraničí, to jest imperialismus, feudalismus a byrokratický kapitalismus, je to také otázka jak rozlišit mezi správným a chybným. Avšak je to jiný, kvalitativně odlišný druh otázky, co je správné a co je chybné, než stejná otázka kladená uvnitř lidu.
Náš stát je státem lidově demokratické diktatury, vedené dělnickou třídou a založené na svazku dělníků a rolníků. K čemu slouží tato diktatura? Její první funkcí je potlačovat v naší zemi reakční třídy, reakční živly a ty vykořisťovatele, kteří kladou odpor socialistické revoluci, potlačovat ty, kdož podkopávají socialistickou výstavbu, jinými slovy řešit uvnitř země rozpory mezi námi a nepřítelem. Tak například zatýkat, soudit a trestat některé kontrarevolucionáře a na určité období zbavovat příslušníky statkářské třídy a byrokratické buržoazie volebního práva a svobody slova — to vše spadá do rámce diktatury. Pro udržení veřejného pořádku a zabezpečení zájmů širokých lidových mas je nutno uplatňovat diktaturu rovněž vůči rozkrádačům, podvodníkům, vrahům, žhářům, bandám chuligánů a různým nekalým živlům, které vážně narušují veřejný pořádek. Druhou funkcí diktatury je chránit naši zemi před podvratnou činností a možnou agresí vnějších nepřátel. V tomto případě je jejím úkolem řešit rozpory mezi námi a naším vnějším nepřítelem. Cílem diktatury je chránit všechen náš lid, aby se mohl věnovat pokojné práci a vybudovat z naší země socialistický stát s moderním průmyslem, moderním zemědělstvím, moderní vědou a kulturou. Kdo vytváří tuto diktaturu? Přirozeně že dělnická třída a celý lid pod jejím vedením. Diktatura se neuplatňuje v řadách lidu, neboť lid nemůže vykonávat diktaturu sám nad sebou, aniž by jedna skupina neutlačovala druhou. Narušitel zákona mezi lidem bude potrestán dle zákona, ale to se v principu liší od výkonu diktatury při utlačování nepřítele lidu. To, co se mezi lidem uplatňuje, je demokratický centralismus. Naše ústava stanovuje, že občané Čínské lidově demokratické republiky požívají svobody projevu, tisku, shromažďování, sdružování, průvodů, demonstrování, náboženského vyznání atd. Naše ústava také zaručuje, že státní orgány mají uplatňovat demokratický centralismus, opírat se o lidové masy a jejich pracovníci musí sloužit lidu. Naše socialistická demokracie je nejšířeji pojatou demokracií, jakou nelze nalézt v žádném buržoazním státě. Naše diktatura, založená na dělnicko-rolnickém svazku, je lidově demokratickou diktaturou vedenou dělnickou třídou. To znamená, že demokracie funguje mezi lidem, zatímco dělnická třída, sjednocující se s ostatními, jež požívají občanských práv a v první řadě s rolnictvem, prosazuje diktaturu nad reakčními třídami a živly a všemi, kdož odporují socialistické přeměně a brojí proti výstavbě socialismu. Občanskými právy máme na mysli — politicky — práva na svobodu a demokracii.
Ale tato svoboda je svobodou pod vedením a tato demokracie je demokracií pod centralizovanou vládou, nikoli anarchií. Anarchie se neshoduje se zájmy či přáními lidu.
Jistí lidé v naší zemi byli nadšeni maďarskými událostmi. Doufali, že by se něco podobného mohlo stát i v Číně, že tisíce tisíců lidí by vyšly do ulic demonstrovat proti lidové vládě. Jejich naděje narazily na zájmy mas, a proto nemohly v boji o jejich podporu zvítězit. Oklamána domácími a zahraničními kontrarevolucionáři učinila tato skupina lidí chybu, když sáhla k násilí proti lidové vládě, čímž dosáhla pouze utrpení, a to jak lidu, tak i státu. Bude trvat dlouho, než bude napravena škoda napáchaná během několika týdnů nepokojů na státní ekonomice. V naší zemi byli tací, kteří přemýšleli o maďarských událostech, neboť jim unikal skutečný stav vztahů ve světě. Myslí si, že v našem lidově demokratickém uspořádání je jen minimum svobody a že více svobod poskytuje západní parlamentní demokracie. Chtějí systém dvou politických stran, jako je tomu na Západě, aby jedna strana vládla a druhá byla v opozici. Ale tento systém dvou stran není nic víc, než nástroj buržoazní diktatury; dělnické třídě nikdy nemůže garantovat svobody. Ve skutečnosti svoboda a demokracie neexistují jako abstrakta, ale pouze jako konkrétní jevy. Pokud je ve společnosti, v níž existuje třídní boj, možné svobodně vykořisťovat dělnický lid vykořisťovatelskou třídou, pak pro dělnickou třídu neexistuje svoboda od vykořisťování. Pokud demokracie existuje pro buržoazii, pak demokracie neexistuje pro proletariát a dělnický lid. V některých kapitalistických zemích je sice legální status komunistické strany tolerován, ale jen dokud neohrožuje základní zájmy buržoazie; pak již tolerována není. Ti, kdož požadují svobodu a demokracii na abstraktní rovině, pohlíží na demokracii jako na cíl, nikoli jako na prostředek. Demokracie se sice jako taková občas jeví být cílem, ale ve skutečnosti je pouze prostředkem. Marxismus nás učí, že demokracie je částí nadstavby a spadá tak do politiky. To znamená, že nakonec slouží ekonomické základně. Totéž platí pro skutečnou svobodu. Jak demokracie, tak svoboda jsou relativní, nikoli absolutní, a vznikají a existují v určitých historických podmínkách. Uvnitř lidu je demokracie korelativní s centralismem a svoboda s disciplínou. Jsou to dvě protikladné stránky jediného celku, jež jsou rozporné a zároveň i jednotné. Nesmíme jednostranně zdůrazňovat jednu z nich a popírat druhou. Uvnitř lidu se nelze obejít bez disciplíny; nelze se obejít bez demokracie ani bez centralismu. Tato jednota demokracie a centralismu, jednota svobody a disciplíny tvoří náš systém demokratického centralismu. Za tohoto systému se lid těší široké demokracii a svobodě, ale současně musí zůstat v mezích socialistické disciplíny. Tomu všemu masy velmi dobře rozumí.
Při obhajobě svobody pod vedením a demokracii pod centralizovanou vládou neuvažujeme, že by měly být uvnitř lidu použity donucovací prostředky k prosazení ideologických záležitostí nebo záležitostí vyžadujících rozdělení na správné a chybné. Všechny pokusy o využití vládního nařízení nebo donucovacích prostředků k prosazení ideologických záležitostí nebo záležitostí vyžadujících dělení na správné a špatné sice nejsou neefektivní, ale jsou zhoubné. Nemůžeme zrušit náboženství vládním výnosem nebo lid donutit silou, aby mu nevěřil. Nemůžeme nutit lid, aby se vzdal idealismu o nic víc, než aby vzal za svůj marxismus. Jde-li o otázky ideologického charakteru nebo o sporné otázky uvnitř lidu, lze je řešit jedině demokratickými metodami, metodami diskuse, kritiky, přesvědčování a výchovy, nikoli metodami donucování a nátlaku. V zájmu toho, aby bylo možno se účinně zabývat výrobní činností a studiem a spořádaně žít, žádá lid od své vlády, od vedoucích činitelů ve výrobě a v kulturních a výchovných orgánech, aby vydávali vhodné administrativní příkazy s přísnou závazností. Zdravý rozum říká, že bez takových administrativních příkazů by nebylo možné zachovávat veřejný pořádek. Administrativní příkazy a metody přesvědčování a výchovy představují při řešení rozporů uvnitř lidu dvě stránky, které se navzájem doplňují. Také administrativní příkazy vydávané pro zachování veřejného pořádku musí být doprovázeny přesvědčováním a výchovou, neboť v mnohých případech by pouhé administrativní příkazy nebyly nic platné.
Tuto demokratickou metodu řešení rozporů uvnitř lidu jsme konkretizovali v roce 1942 ve formuli „jednota — kritika — jednota“. Přesněji řečeno, znamená to vycházet ze snahy po jednotě, řešit rozpory kritikou nebo bojem a dosáhnout tak na novém základě nové jednoty. To je podle našich zkušeností správná metoda pro řešení rozporů uvnitř lidu. V roce 1942 jsme jí vyřešili rozpory uvnitř komunistické strany, přesněji rozpory mezi dogmatiky a valnou většinou členů a mezi dogmatismem a marxismem. „Leví“ dogmatici se uchýlili k metodě „bezohledného boje a nemilosrdných ran“ ve vnitrostranickém boji. Byla to špatná metoda. Při kritizování „levého“ dogmatismu jsme nepoužili tuto starou metodu, ale přijali jsme novou, která začíná touhou po sjednocení, rozdělením správného a chybného pomocí kritiky či boje a dosažením nové jednoty na novém základě. Tato metoda byla použita při očistě hnutí v roce 1942. Během několika let, během VII. národního kongresu Komunistické strany Číny v roce 1945, bylo podle očekávání dosaženo sjednocení a zároveň triumfu lidové revoluce. Čili je důležité začít od vůle k jednotě. Neboť bez vůle k jednotě jednou započatý boj povede ke zmatku a vymkne ze z kontroly. Nebylo by to snad totéž, co „bezohledný boj a nemilosrdné rány“? A co by zbylo z jednoty strany? Byla to právě tato zkušenost, která nás vedla k formuli „jednota — kritika — jednota“. Nebo řečeno jinými slovy: „Poučit se z minulých chyb, vyhnout se jim v budoucnu a léčit nemoc, aby se pacient uzdravil.“ Tuto metodu rozšiřujeme i za hranice naší strany. S velkým úspěchem jsme ji použili na protijaponské bázi, když jsme řešili vztah mezi vedením a masami, mezi armádou a lidem, mezi důstojníky a mužstvem, mezi jednotlivými jednotkami armády a mezi různými skupinami kádrů. Využívání této metody můžeme sledovat mnohem dále do rané historie naší strany. Dokonce již v roce 1927, kdy jsme budovali naši revoluční armádu a základny na jihu, byla tato metoda používána ve vztahu strany k masám, armády k lidu, důstojníků k mužstvu a v jiných vztazích uvnitř lidu. Jediný rozdíl je, že během války proti Japonsku jsme tuto metodu používali uvědoměleji. A od osvobození celé země jsme tu samou metodu „jednoty — kritiky — jednoty“ zapojili do svých vztahů s demokratickými stranami a průmyslovými a komerčními kruhy. Naším úkolem teď je pokračovat v používání a stále lepším využití této metody prostřednictvím lidu; chceme, aby všechny naše továrny, družstva, obchody, školy, úřady a lidové organizace, doslova všech našich šest set milionů obyvatel, používalo tuto metodu při řešení vzájemných rozporů.
Za běžných okolností nejsou rozpory uvnitř lidu antagonistické. Nebudeme-li je však vhodným způsobem řešit nebo ztratíme-li bdělost a ostražitost, může antagonismus vzniknout. V socialistické zemi je takový jev obvykle jen místní a dočasný. Je to proto, že zde byl odstraněn systém vykořisťování člověka člověkem a že zájmy lidu jsou v podstatě totožné. Poměrně široké antagonistické aktivity, které se projevily během maďarských událostí, byly výsledkem činnosti domácích a zahraničních kontrarevolučních živlů. To byl také částečně dočasný fenomén. Ve snaze uskutečnit své temné plány se reakcionáři v socialistické zemi a imperialisté navzájem spolčují a využívají rozporů uvnitř lidu k tomu, aby zasévali nesváry a vyvolávali zmatky. Toto poučení z maďarských událostí si zasluhuje pozornosti nás všech.
Vypadá to, že mnoho lidí se domnívá, že je použití demokratických metod k řešení rozporů uvnitř lidu něčím novým. Ve skutečnosti tomu tak není. Když komunisté působí mezi pracujícím lidem, musí užívat demokratických metod přesvědčování a výchovy a v žádném případě se nesmějí uchylovat k poručníkování nebo donucování. Komunistická strana Číny se věrně řídí touto marxisticko-leninskou zásadou. Bylo vždy naším pevným názorem, že v lidově demokratické diktatuře se rozvinou dvě různé metody — diktatura a demokracie — řešení dvou druhů rozporů, které se liší podstatou: rozporů mezi námi a nepřítelem a rozporů uvnitř lidu. Tato myšlenka byla znovu a znovu vysvětlována v mnoha stranických dokumentech a v promluvách bezpočtu vůdčích soudruhů naší strany. V článku „O lidově demokratické diktatuře“, který jsem napsal v roce 1949, jsem řekl: „Kombinace těchto dvou stránek — demokracie pro lid a diktatura pro reakcionáře — je lidově demokratickou diktaturou.“ Také jsem poukázal na to, že k řešení potíží mezi lidem „používáme demokratických metod, metod přesvědčování, nikoli donucování.“ A při oslovení druhého zasedání Prvního národního výboru politické poradní konference jsem 2. června téhož roku řekl:
Lidově demokratická diktatura používá dvou postupů. Vůči nepříteli používá diktatury, což znamená, že po dobu nezbytně nutnou mu nedovoluje účastnit se politických aktivit a nutí ho uposlechnout zákonů lidové vlády, zapojit se do práce a skrze tuto práci se přeměnit v nového člověka. Vůči lidu naopak uplatňuje demokracii a nikoli donucování, což znamená, že je nezbytné, aby vláda lidu dovolila účastnit se politických aktivit a nenutila jej dělat to či ono, ale za použití demokratických postupů vláda lid vzdělávala a přesvědčovala. Takové vzdělávání je sebevzděláváním lidu a jeho základním nástrojem je kritika a sebekritika.
Mnohokráte jsme diskutovali o využití demokratických metod při řešení rozporů uvnitř lidu; navíc jsme je převážně použili v našich pracích a mnoho kádrů a jiných lidí se s těmito postupy seznámilo. Proč si tedy někteří dnes myslí, že se jedná o novou věc? Protože byl v minulosti náš boj s nepřítelem — vnitřním i vnějším — mnohem naléhavější a rozpory uvnitř lidu proto nepřitahovaly tolik pozornosti, jako je tomu dnes.
Jen málo lidí neumí určit jasný rozdíl mezi rozpory mezi námi a nepřítelem a rozpory uvnitř lidu, a snadno je pak zaměňuje. Nutno uznat, že někdy je snadné je zaměnit. V minulosti se taková věc stala i nám v našich pracích. Ve snaze zbavit se kontrarevolucionářů byli dobří lidé někdy svedeni ke špatným věcem, což se děje i dnes. My však jsme schopni držet své chyby v únosných mezích, protože jsme načrtli ostrou hranici mezi námi a nepřítelem a své chyby napravujeme, jakmile si je uvědomíme.
Podle marxistické filozofie je zákon jednoty protikladů základním zákonem vesmíru. Tento zákon působí všude, v přírodě, v lidské společnosti i v myšlení lidí. Protikladné stránky rozporu jsou jednak v jednotě, jednak ve vzájemném boji, a to vede k pohybu a změně. Rozpory existují všeobecně, jenže jejich charakter se liší v souladu s charakterem věcí. V jakékoli dané věci je jednota protikladů podmíněná, dočasná, přechodná, a proto relativní, kdežto boj mezi protiklady je absolutní. Lenin tento zákon vyložil velmi jasně. I v naší zemi mu začíná rozumět stále více lidí. Ale pro mnoho jiných je jednou věcí přijmout tento zákon a trochu jinou jej používat při zkoumání a řešení problémů. Mnozí se neodváží otevřeně přiznat, že uvnitř lidu naší země stále existují rozpory, ačkoli to jsou právě tyto rozpory, které posouvají naši společnost vpřed. Mnozí také nepřipouští, že v socialistické společnosti by mohly existovat rozpory s tím, že se stávají pasivními a nerozhodnými, když jsou konfrontováni se společenskými rozpory; nerozumí tomu, že socialistická společnost se stává mnohem jednotnější a pevnější skrze nekonečný proces správného zacházení s rozpory a jejich řešením. Z tohoto důvodu je nutné našemu lidu a našim kádrům především mnoho vysvětlovat, abychom jim pomohli pochopit rozpory v socialistické společnosti a naučili je používat vhodné metody při zacházení s nimi.
Rozpory v socialistické společnosti jsou od základu jiné než rozpory ve starých společnostech, jako například v kapitalistické. V kapitalistické společnosti se rozpory projevují v prudkých antagonismech a konfliktech, v otevřeném třídním boji; nemohou být vyřešeny kapitalistickým systémem samotným, nýbrž jen socialistickou revolucí. V socialistické společnosti je tromu ovšem jinak, neboť v ní rozpory nejsou antagonistické a mohou být neustále řešeny samotným socialistickým systémem.
V socialistické společnosti stále existují základní rozpory mezi výrobními vztahy a výrobními silami a mezi nadstavbou a ekonomickou základnou. Přesto mají zásadně odlišnou povahu a vlastnosti než rozpory mezi výrobními vztahy a výrobními prostředky a rozpory mezi nadstavbou a ekonomickou základnou ve starých společnostech. Současný společenský systém naší země je mnohem lepší než systém ze starých časů. Kdyby tomu tak nebylo, starý systém by nebyl překonán a nový systém by nemohl vzniknout. To znamená, že socialistické výrobní vztahy odpovídají povaze výrobních sil lépe než minulé výrobní vztahy. Tm máme na mysli, že umožňují výrobním silám se rozvíjet rychlostí nedosažitelnou ve starém zřízení, takže výroba může neustále expandovat a stále více uspokojovat trvale rostoucí potřeby lidu. Pod vládou imperialismu, feudalismu a byrokratického kapitalismu se produktivní síly staré Číny rozvíjely jen velmi pomalu. Více než padesát let před osvobozením Čína produkovala pouze několik desítek tisíc tun oceli ročně, když nepočítáme produkci severovýchodních provincií. Pokud bychom tyto provincie zahrnuli, dosahuje vrchol roční produkce pouze na něco málo přes devět set tisíc tun. V roce 1949 činila národní produkce oceli sto tisíc tun. Ale dnes, pouhých sedm let po osvobození naší země, již produkce oceli překonala čtyři miliony tun. Ve staré Číně nebyl žádný strojírenský průmysl, nemluvě o automobilovém a leteckém průmyslu; dnes je máme všechny. Když lid svrhl imperialistickou, feudální a byrokraticko-kapitalistickou vládu, mnozí si nebyli jisti, kudy by se měla Čína vydat — zda směrem ke kapitalismu nebo k socialismu. Fakta teď poskytují odpověď: pouze socialismus může Čínu zachránit. Socialistické zřízení podpořilo prudký rozvoj výrobních sil naší země, což je skutečnost, kterou museli připustit i naši zahraniční nepřátelé.
Ale náš socialistický systém byl teprve ustaven; ještě není zcela upevněn. Ve společném státně soukromém průmyslu a kapitalistických podnicích kapitalisté stále dostávají své pevné úroky z kapitálu, což znamená, že vykořisťování stále existuje. Co se týče vlastnictví, tyto podniky nejsou stále podstatou socialistické. Mnoho našich zemědělských a řemeslných výrobních družstev je stále polosocialistických, ačkoli i v plně socialistických družstvech zůstávají jisté specifické problémy vlastnictví, které je třeba vyřešit. Vztahy mezi výrobou a směnou jsou v souladu s principy socialismu zaváděny do všech odvětví naší ekonomiky a jiné vhodnější formy budou hledány. Problematika vhodného vztahu mezi akumulací a spotřebou v každém ze dvou sektorů socialistické ekonomiky — té, kde jsou výrobní prostředky drženy vším lidem, a té, kde jsou výrobní prostředky v kolektivním vlastnictví — a problematika vhodného vztahu akumulace ke spotřebě mezi oběma sektory samotnými, jsou komplikované problémy a není jednoduché ihned vypracovat jejich dokonalé řešení. Abychom to shrnuli: socialistické výrobní vztahy byly již ustaveny a odpovídají růstu výrobních sil, ale tyto vztahy jsou stále vzdáleny dokonalosti, přičemž tato nedokonalost stojí v protikladu k růstu produktivních sil. Stranou shody a rozporu mezi výrobními vztahy a růstem výrobních sil ještě existuje shoda a rozpor mezi nadstavbou a ekonomickou základnou. Nadstavba, zahrnující státní zřízení a zákony lidově demokratické diktatury a socialistické ideologie řízené podle marxismu-leninismu, hraje pozitivní roli v usnadnění vítězství socialistické transformace a socialistického způsobu organizace práce; odpovídá tak socialistické ekonomické základně, čili socialistickým výrobním vztahům. Ale existence buržoazní ideologie, určitého byrokratického stylu výkonu činnosti našich vládních orgánů a nedostatky v některých vazbách mezi našimi státními institucemi jsou v rozporu se socialistickou ekonomickou základnou. Musíme pokračovat v řešení všech rozporů ve světle našich konkrétních podmínek. Samozřejmě, že s vyřešením těchto obtíží vzniknou obtíže nové. Bude tedy třeba další snahy při řešení nových rozporů. Například je zapotřebí neustálý proces přizpůsobování státního plánování při řešení rozporů mezi výrobou a potřebami společnosti, která bude na dlouho objektivní skutečností. Naše země každý rok koncipuje ekonomický plán, aby zajistila vhodný poměr mezi akumulací a spotřebou a dosáhla rovnováhy mezi výrobou a poptávkou. Rovnováha je ale jen dočasnou, relativní jednotou protikladů. Na konci každého roku tato rovnováha jako celek představuje zrušení boje protikladů; jednota prochází změnou, rovnováha se stává nerovnováhou, jednota nejednotností a je opět nutné vypracovat rovnováhu a jednotu pro příští rok. V tom tkví převaha naší plánované ekonomiky. Ve skutečnosti je tato rovnováha, tato jednota částečně narušena každý měsíc nebo každý kvartál a je nutné určité přepracování. Někdy se objeví rozpory a rovnováha je narušena, protože naše subjektivní opatření neodpovídají objektivní realitě; to je to, co označujeme za chybu. Nepřetržitý vznik a neustálé řešení rozporů představují dialektický zákon vývoje věcí.
Dnes se věci mají takto. Divoké třídní boje mas, charakteristické pro revoluční období, se většinou chýlí ke svému konci, ale to neznamená, že třídní boj zcela ustal. Zatímco je vítán nový systém, masy na něj ještě nejsou připraveny. Vládní představitelé nejsou dostatečně zkušení a musí podstoupit další studium a zkoumání konkrétních politik. Jinými slovy je zapotřebí čas k upevnění našeho socialistického systému, k navyknutí mas novému zřízení a k tomu, aby se vládní představitelé vzdělali a získali zkušenosti. Je proto naší povinností na tomto místě položit otázku, jak odlišit rozpory uvnitř lidu od rozporů mezi námi a nepřítelem, a otázku, jak správně zacházet s rozpory uvnitř lidu, abychom sjednotili všechny národnosti ve všech zemích do nového boje, boje s přírodou, abychom rozvinuli naši ekonomiku a kulturu a pomohli celému národu projít tímto přechodným obdobím relativně hladce a abychom upevnili náš nový systém a vybudovali náš nový stát.
II. OTÁZKA LIKVIDACE KONTRAREVOLUCIONÁŘŮ
Likvidace kontrarevolucionářů je otázkou boje v rámci rozporů mezi námi a nepřítelem. Uvnitř lidu jsou jednotlivci, kteří mají na tento problém odlišné názory. Jsou dva druhy lidí, jejichž názory se od našich liší. Ti, kdož mají názory pravé úchylky, nedělají rozdíl mezi námi a nepřítelem a považují nepřátele za naše lidi. Za přátele považují ty, ve kterých široké masy vidí nepřátele. Ti, kdož mají názory „levé“ úchylky, zveličují rozpory mezi námi a nepřítelem do té míry, že považují některé rozpory uvnitř lidu za rozpory mezi námi a nepřítelem a za kontrarevolucionáře považují osoby, které jimi ve skutečnosti nejsou. Obojí tyto názory jsou chybné. S takovými názory nelze správně řešit otázku likvidace kontrarevolucionářů ani správně zhodnotit naši práci v tomto směru.
Chceme-li správně posuzovat naši práci při likvidaci kontrarevolucionářů, podívejme se, jaké následky měly maďarské události v Číně. Když se objevily, naši intelektuálové začali být neklidní, ale stále se nebouřili. Proč? Jedním z důvodů, nutno podotknout, byl náš úspěch při poměrně důkladné likvidaci kontrarevolucionářů.
Samozřejmě, že upevnění našeho státu není způsobeno především likvidací kontrarevolucionářů. Je to díky tomu, že máme komunistickou stranu a osvobozeneckou armádu, obojí zocelené desetiletími revolučního boje, stejně jako pracující lid. Naše strana a naše ozbrojené síly jsou založeny na vůli mas, které byly zoceleny v plamenech vleklé revoluce a které mají vůli bojovat. Naše lidově demokratická republika nebyla postavena přes noc, ale vytvářela se krok za krokem z revoluce. Mnoho demokratických osobností procházelo obtížnými dobami s námi a bylo také v různé míře zoceleno bojem. Někteří intelektuálové byli zoceleni v boji proti imperialismu a reakcionářům; od osvobození mnozí z nich prošli procesem přeměny, jehož cílem bylo umožnit jim jasně rozlišovat mezi námi a nepřítelem. Navíc je upevnění našeho státu způsobeno našimi v zásadě správnými hospodářskými opatřeními, tím, že lidské životy jsou v bezpečí a neustále se to ještě zlepšuje, že naše politika směrem k národní buržoazii a jiným třídám je správná, atd. Nicméně je nepochybně důležitým důvodem upevnění našeho státu náš úspěch v likvidaci kontrarevolucionářů.
Ze všech těchto důvodů jsou naši vysokoškoláci až na pár výjimek vlastenci, podporují socialismus a nepřidali se v průběhu maďarských událostí k nepokojům, ačkoli mnoho z nich pochází z nedělnických rodin. Totéž platí o národní buržoazii, nemluvě o masách — dělnících a rolnících.
Po osvobození jsme vykořenili řadu kontrarevolucionářů. Někteří byli odsouzeni k smrti za závažné zločiny. Bylo to naprosto nezbytné, byl to požadavek mas a bylo to učiněno, abychom masy osvobodili po dlouhých letech útlaku ze strany kontrarevolucionářů a všech druhů místních tyranů; jinak řečeno — abychom osvobodili výrobní síly. Pokud bychom tak neučinili, masy by nikdy nepozvedly hlavu. Od roku 1956 však přesto došlo k radikální změně situace. Celá země byla zbavena kontrarevolucionářů. Náš základní úkol se tak z osvobozování výrobních sil změnil v jejich ochranu a rozvíjení v rámci nových výrobních vztahů. Kvůli neschopnosti pochopit, že naše současná politika se hodí pro současnou situaci a naše minulá politika pro minulou, chtějí někteří lidé využít současné politiky, aby zvrátili minulá rozhodnutí a negovali obrovský úspěch, kterého jsme dosáhli při likvidaci kontrarevolucionářů. ‚To je ale naprosto chybné a masy to nedovolí.
V naší likvidaci kontrarevolucionářů byly úspěchy tím hlavním, nicméně i zde se našly chyby. V některých případech se jednalo o excesy, v jiných případech kontrarevolucionáři unikli z našich sítí. Naší politikou je: „ Kontrarevolucionáři musí být zničeni, kdekoli se nacházejí; chyby musí být napraveny, kdykoli jsou objeveny.“ Naší bitevní linií v likvidaci kontrarevolucionářů je bitevní linie mas. Samozřejmě, že i masy mohou chybovat, ale těchto chyb bude jen pár a nebude těžké je napravit. Masy svou zkušenost získávají bojem. Ze správně vykonaných věcí nabývají zkušenosti, jak se věci dělají správně. Z chyb nabývají zkušenosti, jak se chybuje.
Kdekoli byly objeveny chyby v likvidaci kontrarevolucionářů, byly učiněny i kroky k nápravě těchto chyb. Ty, které jsme ještě neodhalili, brzy vyjdou na světlo. Ospravedlnění nebo náprava by měly být stejně dobře známy, jako tomu bylo u chybných rozhodnutí. Navrhuji, aby ještě tento nebo příští rok bylo vykonáno úplné přezkoumání naší práce při likvidaci kontrarevolucionářů, aby byly shrnuty zkušenosti při prosazování spravedlnosti a při boji proti nespravedlivým útokům. Na celostátní úrovni by toto přezkoumání mělo být v péči stálých výborů Národního lidového kongresu a Národního výboru politické poradní konference a na místní úrovni v péči rad lidí a výborů politické poradní konference v provinciích a obcích. V tomto musíme mnohým kádrům a činovníkům, kteří se podíleli na této práci, podat pomocnou ruku a ne je opařit vařící vodou.
Nebylo by správné utlumit jejich nadšení. Nicméně chyby musí být napraveny, jakmile jsou odhaleny. ‚Tak musí k věci přistupovat všechny orgány veřejné bezpečnosti, prokuratura i soudní instance, věznice i zastupitelství pověřené napravováním kriminálníků prací. Doufáme, že kdykoli to bude možné, zúčastní se členové Stálého výboru národního lidového kongresu, členové Národního výboru politické poradní konference i zástupci lidu této revize. To by pomohlo při zdokonalování našeho právního systému a našeho zacházení s kontrarevolucionáři a jinými kriminálníky.
Současná situace může být s ohledem na kontrarevolucionáře popsána takto: i když stále existují, není jich mnoho. V prvé řadě však stále existují. Někteří lidé říkají, že jich mnoho nezůstalo a vše je v pořádku, a tudíž můžeme v klidu usnout na vavřínech. Ale to neodpovídá realitě. Kontrarevolucionáři tak či onak stále existují (samozřejmě to neznamená, že jsou všude a v každé organizaci) a my proti nim musíme bojovat. Musíme pochopit, že skrytí kontrarevolucionáři, kteří jsou na svobodě, nenechají věci jen tak být, ale budou se chtít chopit příležitosti a dělat potíže. Američtí imperialisté a Čankajškova klika stále vysílají tajné agenty, aby nám škodili. Dokonce i poté, co byli všichni stávající kontrarevolucionáři vyhlazeni, povstávají noví. Pokud polevíme ve své ostražitosti, budeme oklamáni a budeme hrozně trpět. Kontrarevolucionáři musí být vymýceni tvrdou rukou, kdekoli zjistíme, že nám škodí. Ale vezmeme-li v úvahu naši zemi jako celek, jistě nenajdeme kontrarevolucionářů mnoho. Bylo by chybou tvrdit, že v Číně zůstal velký počet kontrarevolucionářů. Přijetí takového pohledu na věc by vyústilo v chaos.
III. OTÁZKA DRUŽSTEVNÍ TRANSFORMACE ZEMĚDĚLSTVÍ
Venkovské obyvatelstvo čítá pět set milionů lidí, což znamená, že rolníci mají na rozvoj naší ekonomiky a na upevňování naší státní moci největší vliv. Z mého hlediska je toto tvrzení naprosto pravdivé. Družstevní transformace zemědělství byla úspěšně zakončena, a tím byl vyřešen největší rozpor v naší zemi: mezi socialistickou industrializací a individuální rolnickou ekonomikou. Vzhledem k tomu, jak rychle byla družstevní transformace zemědělství dokončena, měli někteří obavy a starosti, aby se nestalo něco nepředpokládaného. Došlo sice k určitým chybám, ale naštěstí nebyly vážné a celé hnutí je zdravé. Rolníci pracují s chutí a loňský rok bylo dosaženo rekordu v množství vypěstovaného obilí, přestože došlo k rozsáhlým záplavám, suchu a vichřicím. I dnes ale existují lidé, kteří rozdmýchávají malý tajfun, když šíří zvěsti, že družstva nejsou dobrá, že v nich není nic výhodného. Je členství v družstvu výhodné, nebo není? Mezi dokumenty rozdávanými na dnešním zasedání je jeden o družstvu Wang Kchuo-fan v okrsku Cun-chua provincie Che-pej, kterou vám doporučuji si přečíst. Toto družstvo se nachází v hornatém terénu, který byl v minulosti velmi chudý a závisel na dodávkách obilí od lidové vlády. Když bylo družstvo v roce 1953 založeno, nazývali ho „chuďasovou chýší“. Ale rok za rokem se zlepšovalo a dnes, po čtyřech letech těžkého zápasu, má většina tamních domácností rezervní zásoby obilí. Čeho bylo možno dosáhnout v tomto družstvu, je možno také dosáhnout v normálních podmínkách ve stejném čase nebo jen o trochu déle. Je zřejmé, že nejsou důvody k tvrzení, že zemědělská družstva jsou špatná.
Je také jasné, že vybudovat družstva bude tvrdým bojem. Všechny nové věci při svém růstu nutně procházejí obtížemi a zákrutami. Bylo by čirou fantazií představovat si, že věc socialismu jde vpřed vždy hladce jako klidná plavba a že její úspěchy přicházejí snadno, bez potíží a zvratů, bez vynaložení obrovského úsilí.
Kdo jsou aktivní zastánci družstev? Drtivá většina chudých a rolníků patřící k nižší střední vrstvě, jež tvoří více jak sedmdesát procent celkového počtu venkovanů. Většina zbylých rolníků vidí ve družstvech také své naděje. Pouze malá menšina je skutečně nespokojena. Poměrně značný počet osob selhal v analýze této situace a namísto zkoumání všech úspěchů a nedostatků družstevnictví, jakož i příčin těchto nedostatků, vzali malou část celkového obrazu či jednu stranu věci, a tím pochopitelně mezi lidem vyvolali bouři, díky čemuž někteří lidé dodnes tvrdí, že družstva nejsou výhodná.
Jak dlouho bude trvat, než se pozice družstev upevní, a jak dlouho potrvají řeči, že nakonec nejsou o nic lepší? Soudě podle růstu mnoha družstev to pravděpodobně potrvá pět let nebo o něco málo déle. Jelikož je většina našich družstev jen něco málo přes rok stará, nebylo by rozumné od nich očekávat zázraky. Můj názor je, že uděláme nejlépe, pokud družstva budou upevněna během druhé pětiletky poté, co byla během první pětiletky založena.
Družstva jsou nyní v procesu postupného upevňování. Existují jisté rozpory — jako jsou ty mezi státem a družstvy a mezi družstvy samotnými — které je nutno vyřešit.
Při řešení těchto rozporů musíme věnovat neustálou pozornost problematice výroby a distribuce. V otázce výroby musí družstevní hospodářství podléhat jednotné ekonomice státního plánu, přičemž je nutné zachovat určitou flexibilitu a nezávislost, které nebudou v rozporu se státním jednotným plánem nebo státní politikou, zákony a předpisy. Zároveň ovšem každá domácnost v družstvu musí být v souladu se všeobecným družstevním plánem či výrobním spolkem, ke kterému náleží, byť domácnosti mohou vytvářet své vlastní plány vhodné pro pozemek určený k osobní potřebě a jiným samostatně provozovaným hospodářským podnikům. Co se otázky distribuce týče, musíme brát ohled na zájmy státu, kolektivu a jednotlivce. Musíme správně zvládnout trojí vztah mezi státem a zemědělskou daní, fondem družstevního přírůstku a osobního příjmu rolníka a pečlivě je upravovat, abychom mohli vyřešit rozpory mezi nimi. Akumulace je zásadní pro stát i družstvo, ale ani v jednom případě by neměla být přehnaná. Měli bychom dělat vše možné, abychom rolníkům v průběhu roku zvýšili příjmy tím, že budeme více vyrábět.
Mnoho lidí říká, že rolníci mají těžký život. Je to pravda? V jistém smyslu ano. To znamená, že kvůli tomu, jak nás imperialisté a jejich zástupci více než sto let utlačovali a vykořisťovali, je naše země zbídačená a životní úroveň nejen našich rolníků, ale také našich dělníků a intelektuálů je nízká. Budeme potřebovat několik desetiletí usilovné snahy, než se začne životní úroveň našeho lidu zvedat. V této souvislosti platí, že rolníci mají „těžký život“. V jiném smyslu to ovšem pravda není. Máme na mysli tvrzení, že po sedmi letech od osvobození se sice život zlepšil dělníkům, ale nikoli rolníkům. Ve skutečnosti došlo s několika málo výjimkami k jistému zlepšení života jak rolníků, tak i dělníků. Osvobozením byli rolníci zbaveni majitelů půdy, statkářů a jejich vykořisťování, čímž se každoročně zvyšuje jejich produkce. Například obilná sklizeň. V roce 1949 jsme ročně vyprodukovali okolo 210 miliard jinů obilí. V roce 1956 to již ale bylo 360 miliard, což znamená nárůst o 150 miliard jinů. Státní zemědělská daň není velká, vynáší něco kolem 30 miliard jinů ročně. Stát vykupuje obilí od rolníků za standardní ceny pouze do objemu 50 miliard jinů ročně. Io dohromady dává 80 miliard jinů. Nadto je více než polovina tohoto obilí prodávána zpět vesnicím a okolním městům. Nikdo evidentně nemůže říci, že se v životě rolníků nic nezměnilo k lepšímu. S cílem pomoci rozvoji zemědělství a upevňování pozic družstev plánujeme během několika let fixovat celkový objem obilí odvedeného ročně na daních a obilí vykoupeného státem na množství něco málo přes 80 miliard jinů. Tímto způsobem přestane být malý počet hospodářství, kde je nedostatek obilí, které můžeme ještě nalézt na venkově, ztrátový a všechny rolnické domácnosti, vyjma několika málo těch, které pěstují technické plodiny, budou mít buď dostatečné obilné zásoby, nebo budou soběstačné. Již nikdy více nepoznáme chudého venkovského rolníka a životní úroveň celého rolnictva dosáhne či přesáhne úroveň střední rolnické třídy. Není zkrátka správné porovnávat průměrný roční příjem rolníka a dělníka a unáhleně dospět k závěru, že příjem jednoho je příliš malý a druhého příliš velký. Jelikož produktivita práce dělníka je mnohem vyšší, než je tomu u rolníka, jehož životní náklady jsou mnohem nižší, než dělníkovy životní náklady ve městě, nemůže rolník od státu žádat zvláštní laskavosti a výhody. Nicméně mzdy malého počtu dělníků a některých státních úředníků jsou skutečně poněkud přemrštěné a rolníci mají důvod se proto cítit nespokojeni, a je tedy nutné provést za těchto okolností nutné úpravy.
IV. OTÁZKA TOVÁRNÍKŮ A PODNIKATELŮ
S ohledem na přeměnu našeho společenského systému jsme zažili v roce 1956 transformaci soukromého vlastnictví průmyslových a obchodních podniků ve státně-soukromé podniky stejně jako transformaci zemědělství a řemesel v družstva. Rychlost a plynulost této přeměny byly úzce spjaty s naší snahou vyléčit rozpor mezi dělnickou třídou a národní buržoazií jako rozpor uvnitř lidu. Byl tento rozpor úspěšně vyřešen? Ne, ještě nebyl. To bude trvat značnou dobu, nicméně někteří lidé tvrdí, že kapitalisté se natolik změnili, že se příliš neliší od dělníků, a tudíž není další přeměna nutná. Jiní jdou ještě dál a tvrdí, že kapitalisté jsou dokonce lepší než dělníci. A jiní se ptají: pokud je přeměna nutná pro kapitalisty, proč není nutná pro dělnickou třídu? Jsou tyto názory správné? Samozřejmě že ne.
Při budování socialistické společnosti se musí změnit každý — vykořisťovatelé i dělnický lid. Kdo tvrdí, že to u dělnické třídy není nutné? Samozřejmě je přeměna vykořisťovatelů z podstaty věci jiného charakteru než přeměna dělnické třídy, a tyto dvě třídy by neměly být zaměňovány. Dělnická třída přetváří v rámci třídního boje a v boji s přírodou celou společnost a v tomto procesu přetváří i sebe samu. Musí se v průběhu svého díla neustále vzdělávat, postupně překonávat své nedostatky a nikdy v tomto konání neustat. Vezměme si například zde přítomné. Mnoho z nás se v průběhu roku mění, což znamená, že se každý rok přetváříme. Například já jsem kdysi využíval všechny druhy nemarxistických myšlenek, ale později jsem se začal zaobírat marxismem. Když jsem začal přepracovávat svůj světonázor, z knih jsem se naučil o marxismu jen velmi málo, a proměnila mě teprve má dlouholetá účast na třídním boji. A pokud se chci i nadále vyvíjet, musím se nadále vzdělávat, jinak zůstanu stát opodál. Mohli by snad kapitalisté být tak skvělí, že se již více nepotřebují vyvíjet?
Někteří lidé tvrdí, že povaha čínské buržoazie již nemá dvojí charakter. Je to pravda? Ne. Zatímco příslušníci buržoazie přešli do administrativy společných státně-soukromých podniků, čímž se přeměňují z vykořisťovatelů na dělníky živící se jen svou prací, stále dostávají pevný úrok ze svého kapitálu investovaného do podniků, což znamená, že se ještě neodtrhli od svých vykořisťovatelských kořenů. Mezi nimi a dělnickou třídou je stále značný rozdíl v přesvědčení, citech i životních návycích. Jak může někdo tvrdit, že již jejich povaha nemá dvojí charakter? I kdyby již více nedostávali své fixní úroky, a dokonce by z nich byla sejmuta nálepka „buržoazie“, bude jejich ideologická přeměna vyžadovat ještě určitý čas. Pokud — jak se tvrdí — nemá buržoazie již dvojí charakter, pak se kapitalisté nepotřebují vzdělávat a proměňovat.
Je třeba říct, že tento názor neodpovídá současné situaci našich průmyslníků a podnikatelů a ani tomu, co většina z nich chce. Během několika posledních let toužila většina z nich po vzdělání a dosáhla významného pokroku. A protože jejich přetvoření může být dosaženo jen prací, měli by pracovat společně s personálem a dělníky podniků a považovat tyto podniky za místa své přeměny. Je ovšem nutné, aby skrze studium opustili některá ze svých starých stanovisek. Takové studium má být dobrovolné. Když se průmyslníci a podnikatelé vrátí po několika týdnech podobného studia zpět do podniku, zjišťují, že mají se zaměstnanci a představiteli státního vlastnictví společného více, než jen jazyk, čímž dochází ke zlepšení možností spolupráce. Z osobní zkušenosti totiž vědí, že je pro ně dobré se vzdělávat a měnit. Představa, že výše zmíněné studium a přeměna nejsou nutné, neodpovídá názoru většiny průmyslníků a podnikatelů, čili je v menšině.
V. O INTELEKTUÁLECH
Rozpory v řadách lidí v naší zemi se týkají i intelektuálů. Několik milionů intelektuálů, kteří pracovali pro starou společnost, přišlo, aby sloužilo společnosti nové, čímž vzniká otázka, jak se utkají s potřebami nové společnosti a jak jim v tom můžeme pomoci. To je také rozpor uvnitř lidu.
Většina našich intelektuálů během posledních sedmi let prodělala zásadní vývoj. Ukázali, že jim jde o socialistický systém. Mnozí pilně studovali marxismus a někteří se stali komunisty. Tato skupina, ač v současnosti početně slabá, stále roste. Pochopitelně, že stále existují intelektuálové, kteří jsou skeptičtí nebo nesouhlasí se socialismem, ale těch je menšina.
Čína potřebuje při výstavbě socialismu služby co největšího počtu intelektuálů. Měli bychom důvěřovat těm, kteří skutečně chtějí sloužit věci socialismu, a měli bychom s nimi radikálně zlepšit své vztahy a pomoci jim řešit problémy, které vyžadují řešení, aby nám mohli nabídnout své schopnosti. Mnoho našich soudruhů se s intelektuály příliš nedruží. Jsou vůči nim chladní, neprokazují dostatek respektu k jejich práci a zasahují do těch vědeckých a kulturních otázek, kde je jejich zásah neopodstatněný. Se všemi těmito nedostatky musíme skoncovat.
I když mnoho intelektuálů ušlo kus cesty vpřed, neměli by usnout na vavřínech. Musí pokračovat v sebetransformaci, postupně se zbavovat buržoazního světonázoru a získávat proletářský, komunistický světonázor, který plně odpovídá potřebám nové společnosti, a spojit se s dělníky a rolníky. Změna světonázoru je zásadní a ani teď nelze o většině našich intelektuálů říci, že by to dokázali. Doufáme, že budou usilovat o další zlepšení a že v průběhu práce a studia budou postupně přebírat komunistický světonázor, pochopí marxismus-leninismus a sjednotí se s rolníky a dělníky. Doufáme, že se nezastaví na půli cesty, anebo — což by bylo ještě horší — nesklouznou zpět, neboť jejich zpátečnictví by nemělo budoucnost. Jelikož došlo ke změně a naše země je socialistická, ekonomická základna buržoazní ideologie musí být zničena. To znamená, že bezpočet našich intelektuálů musí změnit svůj světonázor a má možnost tak učinit. Avšak důkladná změna světonázoru trvá velmi dlouho a my bychom neměli litovat žádné pomoci a neměli bychom být netrpěliví. Doopravdy však musí existovat hranice pro ty, kdo by se zdráhali přijmout marxismus-leninismus a komunismus. Neměli bychom od nich příliš očekávat, ale pokud jednají v souladu se státními požadavky a zapojují se do běžné činnosti, měli bychom jim dát možnost vykonávat vhodnou práci.
V poslední době se projevil pokles v ideologicko-politické práci mezi inteligencí a studující mládeží a objevily se některé nezdravé tendence. V očích některých lidí jako by již nebylo zapotřebí zajímat se o politiku a myslet na budoucnost vlasti a na ideály lidstva. Zdá se jim, jako by marxismus, který byl po nějaký čas módní, nyní již poněkud z módy vyšel.
Proto je třeba v současné době posílit ideologicko-politickou práci. Jak inteligence, tak i studující mládež se musí usilovně vzdělávat. Kromě studia odborných předmětů musí dělat pokroky i po stránce ideologické a politické, a k tomu musí studovat marxismus, současné události a politické otázky. Nemít správné politické názory je totéž jako nemít duši. Ideologická přeměna byla v minulosti nezbytná a přinesla pozitivní výsledky. Ale byla provedena hrubým, i když dostatečným způsobem, a city některých lidí byly zraněny — to nebylo správné. V budoucnu se těmto omylům musíme vyhnout. Všechny úřady a organizace musí na sebe vzít odpovědnost za ideologicko-politickou práci. Touto prací se musí zabývat komunistická strana, svaz mládeže, příslušné vládní orgány, zvláště pak rektoři, ředitelé a učitelé škol. Naše výchovná politika musí umožnit všem, kteří výchovou procházejí, morální, rozumový a fyzický rozvoj, aby se z nich stali socialisticky uvědomělí a vzdělaní pracující. Musíme šířit pečlivě a jemně myšlenku budování naší země. Je třeba usilovat, aby všichni naši mladí lidé pochopili, že naše země je stále ještě velmi chudá, že přitom není možné v krátké době tuto situaci od základu změnit a že jedině spojeným úsilím a vlastníma rukama může mládež a všechen lid v několika desetiletích vybudovat bohatou a silnou zemi. Vytvoření socialistického zřízení nám otevřelo cestu k ideálnímu světu, avšak musíme usilovně a tvrdě pracovat, chceme-li učinit tento ideál skutečností. Někteří z našich mladých lidí si myslí, že všechno by mělo být dokonalé hned, jak bylo dosaženo socialistické společnosti, a že by měli mít možnost užívat si šťastného života, aniž by museli tvrdě pracovat. Io je ale nereálné.
VI. OTÁZKA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN
Celkový počet všech národnostních menšin v naší zemi dosahuje třiceti milionů lidí. Ačkoli představují pouze šest procent z celkového počtu obyvatelstva, obývají rozsáhlé oblasti, které tvoří přibližně 50 až 60 procent celkové rozlohy Číny. Je tedy nutné podporovat dobré vztahy mezi lidem Chan a národnostními menšinami. Klíčem k této otázce je překonání šovinismu lidu Chan. Zároveň by se také měl překonat lokální národní šovinismus všude tam, kde se projevuje vůči národnostním menšinám. Jak šovinismus lidu Chan, tak i lokální národní šovinismus narušují jednotu národností, což představuje jeden z rozporů uvnitř lidu, který je třeba vyřešit. Za tímto účelem jsme již odvedli kus práce. Ve většině oblastí obývaných národnostními menšinami došlo ke značnému zlepšení vzájemných vztahů s ostatními národnostmi, ale mnoho problémů je ještě třeba řešit. V některých oblastech je šovinismus lidu Chan a lokální národní šovinismus velmi závažný a zasluhuje plnou pozornost. V důsledku snahy lidí všech národností byly během posledních let ve většině oblastí, kde žijí národní menšiny, dokončeny demokratické reformy a socialistická transformace. Demokratické reformy ještě nebyly provedeny v Tibetu, neboť tamní podmínky ještě neuzrály. Podle sedmnáctibodové dohody mezi ústřední lidovou vládou a místní tibetskou správou musí dojít k reformě společenského systému, ale ta bude provedena, až to většina obyvatel Tibetu a místních vůdčích osobností veřejného života bude považovat za vhodné, a my bychom neměli být netrpěliví. Nyní bylo rozhodnuto, že v Tibetu demokratické reformy neproběhnou během druhé pětiletky. Zda k nim dojde v období třetí pětiletky, může být rozhodnuto pouze ve světle situace té doby.
VII. VŠESTRANNÉ PLÁNOVÁNÍ A VHODNÉ USPOŘÁDÁNÍ
Všestranným plánováním myslíme plánování, které počítá s celkovými i dílčími zájmy šesti set milionů obyvatel naší země. Při sestavování plánů, při vyřizování záležitostí, při posuzování problémů musíme vycházet ze skutečnosti, že naše země má šest set milionů obyvatel, a na to nesmíme nikdy zapomenout. Proč poukazujeme zrovna na toto? Je snad možné, že by existovali lidé, kteří by si nebyli vědomi toho, že Čína má šest set milionů obyvatel? Samozřejmě, že každý tento fakt zná, ale když přijde na praxi, někteří lidé zapomínají na všechno a jednají, jako by mysleli, že méně lidí — menší okruh — je lepší. Ti, kteří mají takovou mentalitu malosti, odmítají myšlenku, že by do hry vstoupil jakýkoli pozitivní faktor, sjednocení s každým, s kým kdo může býrt sjednocen, a učinění všeho možného ku zvrácení negativních faktorů v pozitivní, tak aby sloužil velkému úkolu budování socialistické společnosti. Doufám, že to tito lidé přijmou za svůj širší pohled a plně si uvědomí, že máme šest set milionů obyvatel, což je objektivní skutečnost, a že jsou pro nás přínosem. Velký počet obyvatel je pro nás dobrý, ale samozřejmě přináší jisté obtíže. Výstavba se sice prudce rozvíjí na všech frontách a je také velmi úspěšná, ale v současném přechodném období obrovské společenské proměny stále existuje mnoho problémů. Pokrok a zároveň obtíže — to je rozpor. Nicméně všechny tyto rozpory by nejenže měly být, ale rozhodně musí být rozřešeny. Naším řídicím principem je celkový zřetel a vhodné uspořádání. Jakýkoli problém — ať už se týká potravin, přírodních katastrof, zaměstnanosti, vzdělání, intelektuálů, sjednocené fronty všech vlasteneckých sil, národnostních menšin nebo čehokoli jiného — musíme vždy posuzovat z celkového zřetele, který zahrnuje všechny lidi, a musíme vytvořit vhodné uspořádání po rozmluvě se všemi dotyčnými okruhy a s ohledem na to, co je vůbec v daném místě a v dané chvíli možné. V žádném případě bychom si neměli stěžovat, že je tu příliš mnoho lidí, že někteří jsou zpátečníci, že věci jsou problematické a těžko zvládnutelné, a tím za nimi zavřít dveře. Myslím tím, že by se vláda měla postarat o každého a o všechno? Samozřejmě že ne. V mnoha případech je možno péči přenechat přímé kontrole veřejných institucí nebo mas, neboť obě jsou schopné navrhnout celou řadu dobrých způsobů, jak obtíže vyřešit. To také spadá do působnosti zásady všestranného plánování a vhodného uspořádání. My bychom měli v používání tohoto principu vyškolit veřejné organizace a lidi na celém světě.
VIII. „AŤ ROZKVETE STO KVĚTŮ, AŤ SOUPEŘÍ STO ŠKOL“ A „DLOUHODOBÉ SOUŽITÍ A VZÁJEMNÝ DOHLED“
„Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol“ a „Dlouhodobé soužití a vzájemný dohled“ — jak je možné tyto slogany vyložit? Byly vyloženy s ohledem na konkrétní podmínky panující v Číně, uznány nejrůznějšími neustále existujícími rozpory v socialistické společnosti a v reakci na urgentní potřeby země urychlit ekonomický a kulturní rozvoj. „Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol“ — to je směrnice, která má povzbudit rozvoj umění a pokrok věd a přispět k rozkvětu socialistické kultury v naší zemi. Různé umělecké formy a styly se mohou svobodně rozvíjet a různé vědecké školy mohou svobodně soupeřit. Domníváme se, že pro rozvoj umění a vědy je škodlivé, jestliže se používá administrativních opatření, aby byl vnucen jeden specifický styl nebo škola a aby byly jiný styl či škola zakázány. Otázky, co je v umění a vědě správné a co nesprávné, mají být vyřešeny svobodnou diskusí v uměleckých a vědeckých kruzích a uměleckou a vědeckou praxí, nikoli zjednodušujícím způsobem. Vždy je zapotřebí zkušební doba, aby bylo možné zjistit, zda bylo něco dobré nebo špatné. Z historie víme, že se nové a správné věci z počátku nedokázaly prosadit proti většině lidu a musely o své prosazení bojovat. Často správné a dobré věci nejprve nepovažujeme za voňavé květy, ale za jedovatý plevel. Koperníkova teorie sluneční soustavy a Darwinova evoluční teorie byly kdysi odmítány jako chybné a musely zvítězit nad zahořklou opozicí. Čínská historie nabízí mnoho podobných příkladů. V socialistické společnosti jsou podmínky pro vznik nového lepší a radikálně odlišné od podmínek staré společnosti. Nicméně se často stává, že nové, rodící se síly jsou drženy zpět a dobré myšlenky potlačovány. Kromě toho i pokud nejsou potlačovány, může rozvoji nových věcí bránit jen pouhý nedostatek úsudku. Je proto nutné dávat pozor na otázku dobrého a špatného v umění a vědě a podporovat svobodnou diskusi, aby se předešlo ukvapeným závěrům. Jsme přesvědčeni, že takový přístup pomůže zajistit relativně bezproblémový rozvoj umění a vědy.
Marxismus se také vyvinul bojem. Na počátku čelil všemožným druhům útoků a byl považován za jedovatý plevel. ‚To ještě platí v mnoha částech světa. V socialistických zemích má ale úplně jinou pozici. Avšak nemarxistická a dokonce protimarxistická ideologie existuje i v těchto zemích. Ačkoli v naší zemi byla již socialistická přeměna, pokud jde o vlastnictví, v podstatě dokončena a rozsáhlé a bouřlivé třídní boje mas, příznačné pro předcházející revoluční období, v zásadě již skončily, stále ještě existují zbytky svržené statkářské a kompradorské třídy, stále ještě existuje buržoazie a převýchova drobné buržoazie teprve začala. Třídní boj ještě naprosto neskončil. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií, třídní boj mezi různými politickými silami a třídní boj mezi proletariátem a buržoazií na ideologickém poli bude ještě dlouhý a půjde křivolakými cestami; čas od času bude dokonce velmi urputný. Proletariát se snaží přeměnit svět podle svého vlastního světového názoru, a buržoazie zase podle svého. V tom není ještě otázka „kdo z koho“ mezi socialismem a kapitalismem opravdu vyřešena. Marxisté v rámci celé populace i mezi intelektuály zůstávají v menšině. Proto je třeba, aby se marxismus dál rozvíjel svým bojem. Marxismus se totiž může rozvinout jen bojem, což není jen pravdou minulosti a přítomnosti, ale především budoucnosti. To, co je správné, se vždy rozvíjí v zápasu s tím, co je špatné. Je pravda, že dobré a krásné vždy existuje jen v protikladu špatného a ošklivého a rozvíjí se vzájemným soupeřením. Jakmile je něco chybného odmítnuto a lidstvo přijme určitou pravdu, začínají nové pravdy bojovat s novými chybami. Takové zápasy nikdy neskončí. To je zákon vývoje pravdy a — samozřejmě — marxismu.
Bude trvat ještě značně dlouho, než bude v naší zemi v oblasti ideologie rozhodnut boj mezi kapitalismem a socialismem. Je to proto, že vliv buržoazie a intelektuálů, kteří přežívají ze staré společnosti, bude existovat v naší zemi ještě dlouhou dobu a bude dlouho existovat i jejich třídní ideologie. Jestliže tuto situaci nepochopíme v dostatečné míře, nebo jestliže ji nepochopíme vůbec, povede to k velmi vážným chybám, povede to k ignorování nezbytného boje na ideologickém poli. Ideologický boj se odlišuje od jiných forem boje, neboť jeho metodou jsou únavné úvahy a nikoli hrubý nátlak. Dnes má socialismus pro vedení ideologického boje výhodnou pozici. Základní státní moc je v rukou pracujících vedených proletariátem. Komunistická strana je silná a její věhlas dalekosáhlý. Ačkoli se v naší práci dají najít chyby a vady, každý spravedlivě smýšlející člověk může vidět, že jsme loajální k lidem, že jsme předurčeni a schopni vybudovat naši vlast spolu s nimi, a že jsme již dosáhli velkých úspěchů a dosáhneme ještě větších. Drtivá většina buržoazie a intelektuálů staré společnosti jsou vlastenci a chtějí sloužit své vzkvétající vlasti. Vědí, že se nebudou mít oč opřít a že jejich budoucnost nebude jasná, pokud zradí socialismus a pracující lid pod vedením komunistické strany.
Lid se může ptát, zda může být marxismus kritizován, když ho přijímáme za svou vůdčí ideologii. Samozřejmě, že může. Marxismus je vědeckou pravdou a nebojí se kritiky. Kdyby se jí bál a mohl být kritikou překonán, byl by bezcenný. Co takoví idealisté dennodenně kritizující marxismus; a ti, kteří poskytují útočiště buržoazním a maloměšťáckým myšlenkám a nepřejí si změnu — copak neustále nekritizují marxismus? Marxisté by se neměli obávat kritiky, byť by přišla z jakéhokoli koutu. Právě naopak, je třeba se zocelit, rozvinout a zvítězit na nových pozicích přes kousance kritiky, bouři a tlak boje. Boj proti vadným myšlenkám je jako očkování — člověk si díky očkování vytváří lepší ochranu před onemocněním. Rostlina vypěstovaná ve skleníku patrně nebude silná. Uskutečňování politiky „Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol“ neoslabuje, ale posiluje vedoucí postavení marxismu v ideologické oblasti.
Jaká by měla být naše politika vůči nemarxistickým myšlenkám? Co se týče jednoznačných kontrarevolucionářů a sabotérů socialismu, je to věc jednoduchá — prostě je zbavíme svobody projevu. Ale špatné myšlenky mezi lidmi jsou jinou věcí. Je to důvod pro zákaz takových myšlenek a odepření jediné příležitosti k jejich vyjádření? Určitě ne. Použití hrubé síly při řešení ideologických otázek uvnitř lidu a při řešení otázek o lidském duchovním světě je nejen zbytečné, ale také velmi škodlivé. Můžeme sice zakázat projev takových vadných myšlenek, ale tyto myšlenky zde budou stále. Na druhou stranu, pokud si budeme správné myšlenky hýčkat ve zkumavkách a nikdy je nevystavíme řádění živlů a nenecháme je vybudovat si protilátky, nemohou zvítězit nad vadnými myšlenkami. Proto je to pouze použití metody diskuse, kritiky a argumentace, které může podpořit správné myšlenky a překonat ty špatné. Na tyto metody se můžeme spolehnout.
Je naprosto nevyhnutelné, že buržoazie a maloměšťáci budou prosazovat svou vlastní ideologii. Je nevyhnutelné, že ji budou v politické a ideologické sféře prosazovat všemi dostupnými prostředky. Nemůžeme očekávat, že by jednali jinak. Neměli bychom používat nátlakových metod a bránit jim ve vystupování, ale měli bychom jim umožnit, aby se projevili, a zároveň bychom měli s nimi argumentovat a přímo je kritizovat. Nepochybně musíme kritizovat špatné myšlenky jakéhokoli druhu. Jistě by nebylo správné, abychom se zdrželi kritiky a sledovali, jak se vadné myšlenky nekontrolovatelně šíří, a tím jim umožnili ovládnout prostor. Chyby musí být kritizovány, a kdekoli se objeví, musí být proti jedovatému plevelu veden boj. Přesto by taková kritika neměla být dogmatická a neměly by být používány metafyzické postupy. Co je skutečně třeba, je vědecká analýza a přesvědčivé argumenty. Dogmatická kritika nic neřeší. Jsme proti jedovatému plevelu všeho druhu, ale musíme pečlivě rozlišovat mezi skutečně jedovatým plevelem a okrasnou květinou. Spolu s masami se musíme naučit pečlivě rozlišovat mezi těmito dvěma a na likvidaci jedovatého plevele použít vhodný postup.
Ve stejné době, kdy kritizujeme dogmatismus, musíme svou pozornost zaměřovat i na kritiku revizionismu. Revizionismus, neboli pravicový oportunismus, je buržoazní myšlenkový proud ještě nebezpečnější než dogmatismus. Revizionisté, pravicoví oportunisté, se slovy také hlásí k marxismu a útočí stejně jako my na „dogmatismus“. Ale to, na co ve skutečnosti útočí, je právě sama podstata marxismu. Jsou proti materialismu a dialektice nebo je překrucují, stavějí se proti lidově demokratické diktatuře a proti vedoucí úloze komunistické strany nebo se pokoušejí je oslabit, vystupují proti socialistickým přeměnám a proti socialistické výstavbě nebo se snaží je podlomit. I poté, co v naší zemi v podstatě zvítězila socialistická revoluce, je v naší společnosti stále ještě určitý počet lidí, kteří sní o obnově kapitalistického systému a vedou proti dělnické třídě boj na všech frontách, včetně fronty ideologické. A v tomto boji jsou jejich nejlepšími pomocníky revizionisté.
Dva slogany — ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol — nemají třídní charakter. Může je ke svému obrazu používat jak proletariát, tak buržoazie nebo kdokoli jiný. Rozdílné třídy, vrstvy a společenské skupiny mají své vlastní pohledy na to, co jsou okrasné květiny a co je jedovatým plevelem. Co by však z pohledu mas měla být kritéria k odlišení okrasné květiny od plevelu? Jak máme v politickém životě našeho lidu posuzovat, co je v našich slovech a činech správné a co je chybné? Domníváme se, že podle zásad naší ústavy, podle vůle převážné většiny našeho lidu a podle společných politických stanovisek, která byla vyhlášena při různých příležitostech všemi politickými stranami a skupinami naší země, lze obecně stanovit tato kritéria: 1) slova s činy by měly přispívat ke sjednocení lidu všech národností naší země, a ne jej rozdělovat; 2) slova a činy by měly přispívat k socialistické přeměně a k socialistické výstavbě, a ne naopak; 3) slova a činy by měly přispívat k upevnění lidově demokratické diktatury, a ne ji podrývat nebo oslabovat; 4) slova a činy by měly přispívat k upevnění demokratického centralismu, a ne jej podrývat nebo oslabovat; 5) slova a činy by měly přispívat k posílení vedoucí úlohy komunistické strany, a ne ji zamítat nebo oslabovat; 6) slova a činy by měly přispívat k mezinárodní socialistické jednotě a k mezinárodní jednotě mírumilovných lidí na celém světě, a ne jí škodit.
Z těchto šesti kritérií jsou nejdůležitější socialistická cesta a vedoucí úloha strany. Tato kritéria jsou předkládána, nikoli aby brzdila svobodnou diskusi o důležitých otázkách mezi lidmi, ale aby ji podporovala. Ii, kteří tato kritéria odsuzují, mohou stále svobodně napsat svůj názor a argumentovat pro něj. Pokud se ale chce většina lidu řídit jasně určenými kritérii, musí být kritika a sebekritika prováděna pod řádným vedením a tato kritéria musí být použita k rozhodnutí, zda jsou něčí výroky a skutky správné či mylné, zda jsou okrasnou květinou nebo jedovatým plevelem. Jedná se o politická kritéria. Pochopitelně by tedy bylo k posouzení platnosti vědeckých teorií, či posouzení estetické hodnoty uměleckých děl zapotřebí dalších vhodných kritérií. Ale těchto šest politických měřítek platí pro všechny činnosti v oblasti umění a vědy. Je snad možné, aby v socialistické zemi, jako je ta naše, vznikl nějaký užitečný vědecký názor nebo umělecký výtvor, který by byl v rozporu s těmito politickými podmínkami?
Názory uvedené výše jsou založeny na specificky čínských historických podmínkách. Jednotlivé podmínky se ovšem liší v různých socialistických zemích s různými komunistickými stranami. Proto nebudeme tvrdit, že by měly přijmout čínskou metodu.
Slogan „Dlouhodobé soužití a vzájemný dohled“ je také produktem konkrétních čínských historických podmínek. Nebyl také aplikován naráz, ale postupně v průběhu několika let. Myšlenka na dlouhodobé soužití zde byla po dlouhou dobu. Když ovšem došlo především v loňském roce k ustanovení socialistického zřízení, byl slogan formulován jasnými slovy. Proč by mělo být buržoazním a maloměšťáckým demokratickým stranám dlouhodobě umožněno existovat bok po boku se stranou dělnické třídy? Protože nemáme nejmenší důvod, proč nepřijmout politiku dlouhodobého soužití se všemi politickými stranami, které jsou doopravdy oddány úkolu sjednocování lidí pro socialismus a které požívají důvěry lidu. Již v červnu 1950 jsem to vyjádřil na druhém sjezdu Prvního národního výboru politické poradní konference těmito slovy:
Lid a jeho vláda nemají žádný důvod odpírat komukoli možnost obživy a poskytování služeb zemi za předpokladu, že je skutečně ochoten sloužit lidem, a za předpokladu, že pomohl překonat obtíže, kterým lid čelil, a stále pokračuje ve svém úsilí, aniž by se zastavil v půli cesty.
O čem jsem zde hovořil, byl politický základ nutný pro dlouhodobé soužití různých stran. Je vůlí a politickým cílem komunistické strany existovat v dlouhodobém horizontu bok po boku s demokratickými stranami. Ale zda demokratické strany budou existovat i nadále, nezáleží jen na vůli komunistické strany, ale také na tom, jak si samy povedou a zda jim bude lid důvěřovat. Vzájemný dohled mezi jednotlivými stranami je také již dávno prokázanou skutečností v tom smyslu, že si navzájem radí a kritizují se. Vzájemný dohled ovšem není jednostrannou záležitostí, znamená totiž, že komunistická strana může vykonávat dohled nad demokratickými stranami a naopak. Proč by měly demokratické strany vykonávat dohled nad komunistickou stranou? Protože strana chce stejně jako jednotlivec slyšet odlišný názor. Všichni víme, že dohled nad komunistickou stranou vykonává dělnický lid a členové strany. Ale dohled demokratických stran také rozšiřuje naše výhody. Rady a kritika vyměňované mezi komunistickou stranou a demokratickými stranami hrají pozitivní úlohu při dohledu, pochopitelně jen pokud jsou v souladu se šesti výše uvedenými politickými kritérii. Proto doufáme, že v zájmu vyhovění potřebám nové společnosti budou všechny demokratické strany věnovat pozornost ideologické přeměně a usilovat o dlouhodobé soužití s komunistickou stranou a vzájemný dohled.
IX. K OTÁZCE NEPOKOJŮ ZPŮSOBENÝCH HRSTKOU LIDÍ
V roce 1956 vstoupil na některých místech malý počet dělníků a studentů do stávky. Bezprostřední příčinou těchto zmatků bylo selhání v uspokojení jejich materiálních potřeb, které měly a mohly být naplněny, zatímco jiné byly nemístné a přemrštěné, takže v současné době uspokojeny být nemohly. Mnohem důležitější příčinou byla ale byrokracie vedení. V některých případech padá odpovědnost za byrokratické chyby na hlavu vyšších orgánů, zatímco nižší úrovně tím vinny nejsou. Jiným případem zmatků byl nedostatek ideologického a politického vzdělávání dělníků a studentů. Ve stejném roce došlo k nepokojům družstevníků v některých zemědělských družstvech. I zde byla na vině byrokracie na straně představitelů a nedostatek vzdělávacích aktivit určených masám.
Měli bychom připustit, že masy jsou náchylné věnovat pozornost okamžitým, částečným a osobním potřebám a nechápou nebo nemají dostatečné porozumění pro dlouhodobé, národní a kolektivní zájmy. Pro nedostatek politických zkušeností a zkušeností ze sociálního života neumí značný počet mladých lidí konfrontovat novou Čínu s Čínou starou; není pro ně snadné do hloubky pochopit, jak těžký a tvrdý boj musel lid naší země svést, aby se vymanil z útlaku imperialistů a kuomintangských reakcionářů, a jak dlouhé a úporné práce je zapotřebí, než může být vytvořena šťastná socialistická společnost. Proto je třeba neustále provádět živým a účinným způsobem mezi masami politickou výchovu, neustále jim pravdivě objasňovat obtíže, které se vyskytly, a diskutovat s nimi o tom, jak tyto obtíže překonat.
Neschvalujeme nepokoje, neboť rozpory mezi lidem mohou být rozřešeny pomocí metody „jednota — kritika — jednota“, zatímco nepokoje působí ztráty a neprospívají socialismu. Věříme, že masy lidí podporující socialismus svědomitě dodržují disciplínu a jsou rozumné a jistě neškodí bezdůvodně. Ale to neznamená, že v naší zemi již neexistuje nebezpečí masových nepokojů. Této otázce bychom měli věnovat pozornost takto: 1) Abychom odstranili příčiny nepokojů, musíme rozhodně překonat byrokracii, výrazně zlepšit ideologické a politické vzdělávání a správně se zabývat rozpory. Pokud budeme takto jednat, pak — obecně řečeno — nepokoje nebudou. 2) Pokud jsou nepokoje výsledkem špatné činnosti naší strany, pak se musíme vrátit na správnou cestu a použít masové nepokoje jako nástroje vlastní nápravy a poučení kádrů a mas a nalézt řešení těch problémů, které dříve zůstávaly stranou neřešeny. Při řešení nepokojů bychom se měli vyhnout utrpení a nepoužívat drastických metod nebo uspěchaně prohlásit celou záležitost za uzavřenou. Organizátoři nepokojů by neměli být trestáni — s výjimkou těch, kteří spáchají trestný čin nebo jsou aktivními kontrarevolucionáři. Ti musí být potrestáni podle zákona. V zemi velké jako ta naše není na malém počtu lidí vyvolávajících nepokoje nic hrozivého, naopak nám mohou pomoci zbavit se byrokracie.
V naší společnosti je však také hrstka jedinců, kteří se vysmívají veřejnému zájmu, úmyslně porušují zákon a páchají zločiny. Mají sklon zneužívat naší politiky, narušovat ji a záměrně klást nepřiměřené požadavky, aby podněcovali masy nebo aby šířili fámy, vytvářeli problémy a narušovali veřejný pořádek. Nemáme v úmyslu nechat tyto jednotlivce svému osudu. Naopak proti nim musí být učiněny patřičné právní kroky. Jejich potrestání je požadavkem mas, což znamená, že nepotrestat je by bylo proti vůli lidu.
X. MOHOU BÝT ŠPATNÉ VĚCI PŘEMĚNĚNY V DOBRÉ?
Jak jsem již řekl, v naší společnosti jsou masové nepokoje špatné a my je neschvalujeme. Ale pokud se vyskytnou, umožňují nám se poučit, překonat byrokracii a vzdělat kádry a masy. V tomto smyslu mohou být špatné věci přeměněny v dobré. Nepokoje tudíž mají dvojí povahu. Každý nepokoj může být posuzován tímto způsobem.
Každý ví, že události v Maďarsku nebyly dobrou věcí. Ale i tyto události měly dvojí povahu. Jelikož naši maďarští soudruzi učinili během událostí správná rozhodnutí, změnilo se to, co bylo špatné, v dobré. Maďarsko je tak stabilnější, než bylo, a s ním se poučily i všechny ostatní země socialistického tábora.
Podobně byla samozřejmě špatná celosvětová kampaň proti komunismu a našemu lidu, která proběhla ve druhé polovině roku 1956. Ale poučila a zocelila komunistické strany a dělnickou třídu všech zemí, a tak se přeměnila v dobrou věc. V bouřích a tlacích této éry odešlo z komunistické strany mnoho lidí. Vystoupení ze strany zmenšuje sice počet jejích členů, což je špatné, ale pro stranu je to i svým způsobem dobré. Nerozhodní členové, kteří nechtěli vést, odstoupili a drtivá většina, což jsou spolehliví členové, se o to více semkne ke společnému boji. Cožpak to není dobré?
Abychom to shrnuli, musíme se naučit pohlížet na problémy ze všech stran, musíme vidět nejen líc, ale také rub věcí. Za určitých podmínek může špatná věc vést k dobrým výsledkům, a dobrá věc k výsledkům špatným. Před více než dvěma tisíci lety řekl Lao-c‘: „Štěstí, žel, vyrůstá z neštěstí!
Neštěstí, žel, se skrývá ve štěstí!“
Když si Japonci prostříleli cestu do Číny, nazývali to vítězstvím. Obrovské části území Číny byly zabrány a Číňané to nazývali porážkou. Ale čínskou porážkou bylo dosaženo konečného vítězství, zatímco vítězství pro Japonce nakonec znamenalo porážku. Nedala nám snad historie za pravdu?
Lidé ve všech zemích světa nyní hovoří o tom, zda může nebo nemůže vypuknout třetí světová válka. I na to musíme být duševně připravení a přistupovat k této otázce analyticky. Jsme pevně pro mír a proti válce. Ale jestliže imperialisté válku rozpoutají za každou cenu, nemusíme mít strach. Náš postoj k této otázce je stejný jako náš postoj ke všem „nepokojům“: zaprvé — jsme proti nim, zadruhé — nebojíme se jich. Po první světové válce se zrodil Sovětský svaz se dvěma sty miliony obyvatel. Po druhé světové válce se objevil socialistický tábor s celkem devíti sty miliony obyvatel. Jestliže imperialisté rozpoutají stůj co stůj třetí světovou válku, lze s jistotou tvrdit, že na stranu socialismu přejde dalších mnoho set milionů lidí, a pak již imperialistům mnoho místa na světě nezbude, ba je rovněž možné, že se celý systém imperialismu úplně zhroutí.
Za určitých podmínek se každá strana sporu mění ve svůj protiklad, jako výsledek jejich vzájemného boje. To jsou nezbytné podmínky. Bez nich se nemůže ani jedno ze dvou protichůdných hledisek přeměnit ve svůj opak. Ze všech tříd na světě je proletariát tím, kdo nejvíce touží po změně svého postavení. Následuje jej poloproletariát, neboť i když předchozí nemá nic, druhý na tom není o nic lépe. Spojené státy nyní ovládají v OSN většinu a dominují mnoha částem světa — což je dočasný stav, který bude změněn ještě někdy za našich dnů. Pozice Číny coby chudé země, jež je v mezinárodních stycích zbavována svých práv, se také změní — z chudé země bude země bohatá, země bez práv bude zemí rovnoprávnou. Věci se zvrátí ve svůj opak. Rozhodujícími podmínkami v této přeměně je existence socialistického zřízení a sjednocené úsilí všeho lidu.
XI. O HOSPODAŘENÍ
Na tomto místě bych rád promluvil o hospodářské praxi. Chceme pokračovat ve velké výstavbě, ale naše země je stále velmi chudá — hle, tu máme rozpor. Jedním z řešení je vyvinout vytrvalé úsilí, aby ve všech oblastech panovala hospodárnost.
V období boje proti „třem zlům“ roku 1952 jsme chtěli zatočit s korupcí, plýtváním a byrokracií s důrazem na boj s korupcí. V roce 1955 jsme s velkým úspěchem obhájili ekonomickou praxi. Zdůrazňovali jsme tehdy boj proti příliš vysokým požadavkům nevýrobních projektů kapitalistů a za úsporu surovin v průmyslové výrobě. Ale v té době nebyla ekonomie seriózně používána jako vůdčí princip ani ve všech odvětvích národní ekonomiky, ani ve vládních úřadech, armádních jednotkách, školách a lidových organizacích vůbec. V letošním roce voláme po hospodárnosti a odstranění plýtvání ve všech oblastech po celé zemi. Stále nám chybí zkušenost s výstavbou. Během několika minulých let jsme sice dosáhli velkých úspěchů, ale za velkého plýtvání. Musíme vybudovat mnoho rozsáhlých moderních podniků, a tak krok za krokem položit základy našeho průmyslu, bez nějž nebudeme v příštích desetiletích schopni přeměnit Čínu na mocnou a moderní průmyslovou zemi. Ale většinu našich podniků bychom měli vytvořit jako malé nebo střední podniky a plně využít průmyslové základny zděděné po staré společnosti, aby bylo dosaženo s minimálními investicemi větších ekonomických úspěchů. Dobré výsledky se začaly objevovat už několik měsíců poté, co jsme začali aplikovat ekonomii, a poté se rozpoutal v roce 1956 během druhého plenárního zasedání Osmé ústřední komise Komunistické strany Číny mnohem důraznější boj proti plýtvání. Současná kampaň za hospodárnost musí být provedena s vytrvalostí a důkladností. Stejně jako kritika jakýchkoli jiných prohřešků nebo chyb může být i boj s plýtváním přirovnán k mytí obličeje. Copak si lidé neomývají tvář každý den? Čínská komunistická strana, demokratické strany, demokraté bez politické příslušnosti, intelektuálové, průmyslníci a podnikatelé, dělníci, rolníci a řemeslníci — zkrátka všech našich šest set milionů obyvatel — se musí snažit o zvýšení výroby a ekonomiky a bojovat proti rozhazování a plýtvání. To má nejvyšší důležitost nejen ekonomicky, ale také politicky. V současné době se objevuje mezi mnoha našimi pracovníky nebezpečná tendence — neochota sdílet s masami radosti i těžkosti a snaha získat osobní slávu a prospěch. To je velice špatné. Jednou z cest k překonání této nebezpečné tendence je — jak to požadujeme v hnutí za zvýšení výroby a za hospodárnost — zjednodušit a zkvalitnit náš aparát a převést kádry na nižší místa tak, aby se značný počet z nich vrátil do výroby. Je třeba dbát, aby všechny naše kádry a všechen náš lid měly stále na mysli, že náš stát je sice velká socialistická země, avšak hospodářsky zaostalá a chudá, a že v tom spočívá velký rozpor. Aby se naše země stala bohatou a silnou, si vyžádá několika desetiletí úporného úsilí, jež bude mimo jiné zahrnovat i uplatnění politiky budovat zemi s pílí a šetrností, politiky přísného dodržování hospodárnosti a boje proti plýtvání.
XII. ČÍNSKÁ CESTA K INDUSTRIALIZACI
Pokud se bavíme o naší cestě k industrializaci, máme na mysli především vztah mezi růstem těžkého průmyslu, lehkého průmyslu a zemědělství. Je třeba mít na paměti, že těžký průmysl je jádrem výstavby čínské ekonomiky. Zároveň však musíme věnovat plnou pozornost rozvoji zemědělství a lehkého průmyslu.
Protože je Čína velkou agrární zemí a přes 80 procent jejího obyvatelstva žije na venkově, musí se spolu s průmyslem rozvíjet i zemědělství, neboť jedině tak může průmysl zabezpečit suroviny a trh a jedině tak může nahromadit více zdrojů na výstavbu silného těžkého průmyslu. Každý ví, že lehký průmysl je úzce spjat se zemědělstvím. Bez zemědělství není lehkého průmyslu. To ovšem není ještě tak jasné, neboť zemědělství otevírá těžkému průmyslu významný trh. Tato skutečnost však bude mnohem srozumitelnější, jakmile si postupný rozvoj technologické transformace a modernizace zemědělství vyžádá více a více strojů, hnojiva, zavlažování, elektrické energie a dopravníků pro farmy, paliva a stavební materiály určené venkovským spotřebitelům. Během období druhé a třetí pětiletky bude celá naše ekonomika prosperovat, pokud dosáhneme vyššího růstu zemědělství a tím i rozvoje lehkého průmyslu. Když se bude zemědělství a lehký průmysl rozvíjet, těžký průmysl zabezpečí své trhy a zdroje a poroste taktéž rychleji. Co se tedy zdá jako pomalé tempo industrializace, nebude zas tak pomalé, ale ve skutečnosti dokonce mnohem rychlejší. Během tří pětiletek nebo možná o trochu déle dosáhne roční výroba oceli v Číně 20 milionů tun nebo více oproti vrcholu výroby před osvobozením v roce 1943, který tehdy činil 900 tisíc tun. Z toho se budou moci radovat lidé jak ve městě, tak i na venkově.
Nechci se zabývat ekonomickými otázkami současnosti. Se sotva sedmi lety hospodářské výstavby, jež máme za sebou, nám stále chybí zkušenosti a ty potřebujeme nasbírat. Ostatně, když jsme začínali s revolucí, také jsme stím neměli zkušenosti. Ty jsme získali až poté, co jsme zažili několik pádů a dosáhli celonárodního vítězství. Co po sobě musíme chtít, je, abychom za kratší dobu nabyli více zkušeností v budování hospodářství, než nám zabralo nabývání revolučních zkušeností, a abychom za ně nezaplatili příliš vysokou cenu. Je jisté, že něco budeme muset zaplatit, ale doufáme, že cena nebude tak vysoká jako v období revoluce. Musíme si uvědomit, že je tu rozpor mezi objektivními ekonomickými zákonitostmi rozvoje socialistické společnosti a našeho subjektivního poznání těchto zákonitostí, který je třeba vyřešit v průběhu praxe. Tento rozpor se také projevuje jako rozpor mezi různými lidmi, čili jako rozpor mezi těmi, u nichž dochází k reflexi těchto zákonitostí, a těmi, kteří tyto zákonitosti nereflektují přesně. I to je rozpor uvnitř lidu. Každý rozpor je objektivně reálný a je naším úkolem jej reflektovat a vyřešit nejvhodnějším možným způsobem.
Abychom Čínu přeměnili v průmyslovou zemi, musíme se svědomitě poučit z velké zkušenosti Sovětského svazu. Sovětský svaz buduje socialismus již čtyřicet let a jeho zkušenosti jsou pro nás velmi cenné. Zeptejme se: kdo pro nás navrhl a vybavil mnoho důležitých závodů? Byly to Spojené státy? Británie? Ani ten, ani onen. Pouze Sovětský svaz byl ochotný tak učinit, protože to je socialistická země a náš spojenec. Kromě Sovětského svazu nám bratrsky pomohly i jiné země východní Evropy. Je naprostou pravdou, o které není sporu, že bychom se měli poučit ze zkušeností všech zemí, ať už socialistických, nebo kapitalistických. Ale hlavní věcí je učit se od Sovětského svazu. Existuje dvojí přístup k tomu, jak se učit od jiných. Jeden je dogmatický, při němž se přenáší všechno, ať se to pro poměry naší země hodí, či nikoli. Tento přístup není dobrý. Druhý přístup spočívá v tom, že používáme vlastní rozum a učíme se tomu, co se hodí pro poměry naší země, to jest čerpáme ze zkušeností, které jsou pro nás užitečné. Tento přístup potřebujeme.
Naší základní politikou, základním zájmem je posílit naši družbu se Sovětským svazem a se všemi socialistickými zeměmi. Pak tu jsou asijské a africké země a všechny mírumilovné země a národy, se kterými musíme posílit a rozvinout naši družbu. Budeme-li s nimi spolupracovat, nebudeme nikdy sami. Pokud jde o imperialistické země, musíme se také spojit s jejich lidem; kromě toho bychom měli usilovat o mírové soužití s těmito zeměmi, obchodovat s nimi a zabránit eventuální válce; za žádných okolností si však o těchto zemích nesmíme dělat iluze.
Revoluční marxismus 
Jedna myšlenka na “O správném řešení rozporů uvnitř lidu (Mao Ce-Tung, 1957)”