Stát a revoluce (V. I. Lenin, 1917)

Obsah:

Předmluvy
I Třídní společnost a stát
II Zkušenosti z let 1848–1851
III Zkušenosti pařížské komuny roku 1871. Marxův rozbor
IV Pokračování. Engelsovy dodatečné vysvětlivky
V Ekonomické základy odumírání státu
VI Zvulgarizování marxismu oportunisty
VII Zkušenosti z ruských revolucí roku 1905 a 1917
Doslov

(Sdíleno podle textu v české sekci marxists.org zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/statarindx.htm)

Předmluva k prvnímu vydání

Otázka státu nabývá nyní mimořádné důležitosti jak theoreticky, tak prakticko-politicky. Imperialistická válka neobyčejně urychlila a zostřila proces přeměny monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický. Strašný útlak pracujících mas státem, splývajícím stále těsněji s všemocnými svazy kapitalistů, se stává stále krutějším. Pokročilé země se přeměňují – mluvíme o jejich „zázemí” – ve vojenské donucovací káznice pro dělnictvo.

Neslýchané hrůzy a útrapy protahující se války činí postavení mas nesnesitelným, stupňují jejich pobouření. Zjevně narůstá mezinárodní proletářská revoluce. Otázka jejího poměru ke státu nabývá praktického významu.

Prvky oportunismu, nahromaděné desetiletími poměrně klidného vývoje, vytvořily směr sociálšovinismu, převládající v oficiálních socialistických stranách celého světa. Tento směr (Plechanov, Potresov, Breškovská, Rubanovič, potom v poněkud zastřené formě pánové Ceretěli, Černov, a spol. v Rusku; Scheidemann. Legien, David aj. v Německu; Renaudel, Guesde, Vandervelde ve Francii a v Belgii; Hyndman a fabiánci v Anglii atd., atd.) – socialismus slovy, šovinismus skutky – se vyznačuje podlým, lokajským přizpůsobením „vůdců“ „socialismu” nejenom zájmům „jejich” národní buržoazie, ale zejména zájmům „jejich” státu, neboť většina takzvaných velmocí dávno vykořisťuje a zotročuje celou řadu malých a slabých národů. A imperialistická válka je právě válkou za rozdělení a novou dělbu takové kořisti. Boj za vyproštění pracujících mas z vlivu buržoazie vůbec, a imperialistické buržoazie zvláště, je nemožný bez boje proti oportunistickým předsudkům o „státu”.

Nejdříve prozkoumáme Marxovo a Engelsovo učení o státu, přičemž zvlášte podrobně probereme zapomenuté nebo oportunisticky zkomolené stránky tohoto učení. Potom se budeme speciálně zabývat hlavním representantem tohoto komolení Karlem Kautským, nejznámějším vůdcem II. Internacionály (1889 – 1914), která za nynější války tak neslavně zbankrotovala. Nakonec vyvodíme hlavní závěry ze zkušeností ruských revolucí roku 1905, a zejména roku 1917. Tato revoluce zřejmě dovršuje nyní (počátkem srpna 1917) první období svého vývoje, avšak celá tato revoluce vůbec může být pochopena jedině jako jeden z článků v řetězu socialistických proletářských revolucí, vyvolávaných imperialistickou válkou. Otázka poměru socialistické revoluce proletariátu ke státu nabývá tak nejenom prakticko-politického, nýbrž i krajně aktuálního významu jako otázka, jak objasnit masám, co budou nuceny dělat v nejbližší budoucnosti pro své osvobození ze jha kapitálu.

V srpnu 1917
Autor

Předmluva k druhému vydání

Toto druhé vydání vychází téměř beze změn. Je připojen pouze 3. oddíl ke II. kapitole.

Moskva, 17. prosince 1918
Autor

I
TŘÍDNÍ SPOLEČNOST A STÁT

1. Stát produktem nesmiřitelnosti třídních rozporů

S Marxovým učením se děje nyní totéž, co se v historii nejednou stávalo s učením revolučních myslitelů a vůdců utiskovaných tříd v jejich boji za osvobození. Velkým revolucionářům odplácely utiskující za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu pro “útěchu” utlačeným třídám a jich balamucení tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarisováno. V takovém “zpracování” marxismu je dnes buržoazie s oportunisty v dělnickém hnutí zajedno. Zapomínají, stírají a komolí revoluční stránku učení, jeho revolučního ducha. Vystrkují do popředí a vynášejí to, co je přijatelné nebo se zdá přijatelné pro buržoazii. Všichni sociálšovinisté jsou nyní – beze žertu – „marxisty”! A němečtí buržoazní učenci, kteří se ještě včera specialisovali na vyhlazování marxismu, stále častěji mluví o „nacionálně německém” Marxovi, jenž prý vychoval tak skvěle organizované dělnické svazy k vedení lupičské války!

Za tohoto stavu věcí, v době, kdy jsou neslýchaně rozšířeny zkomoleniny marxismu, je naším nejpřednějším úkolem obnovit pravé Marxovo učení o státu. K tomu je zapotřebí uvést celou řadu citátů přímo z Marxových a Engelsových spisů. Dlouhé citáty učiní ovšem výklad těžkopádným a nijak nepřispějí k jeho srozumitelnosti. Bez nich se však naprosto není možno obejít. Všechna – nebo alespoň všechna rozhodující – místa z Marxových a Engelsových spisů, týkající se otázky státu, musejí být bezpodmínečně uvedena co nejúplněji, aby si čtenář mohl utvořit samostatný úsudek o souhrnu názorů zakladatelů vědeckého socialismu a o rozvoji těchto názorů; jakož i proto, aby bylo dokumentárně dokázáno a názorně ukázáno komolení těchto názorů nyní převládajícím „kautskyánstvím”.

Začněme nejrozšířenějším spisem Bedřicha Engelse: „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, který vyšel r. 1894 ve Stuttgartu již v šestém vydání. Budeme muset překládat citáty z německého originálu, jelikož ruské překlady, třebaže je jich velmi mnoho, jsou většinou buď neúplné, nebo krajně neuspokojivé.

„Stát – praví Engels, shrnuje svůj historický rozbor – rozhodné není mocí, vnucenou společnosti zvenčí. Stát není také ‚skutečností mravní ideje‘, ‚obrazem a skutečností rozumu‘, jak tvrdí Hegel. Stát je výtvorem společnosti na jistém stupni vývoje; je doznáním, že společnost zabředla do neřešitelného rozporu sama se sebou, rozštěpila se na nesmiřitelné protiklady, jež není s to zvládnout. Aby však tyto protiklady, třídy s protichůdnými hospodářskými zájmy, nezničily sebe i společnost v neplodném boji, stala se nutnou moc, která stojí zdánlivě nad společností a má tento konflikt tlumit a udržet v mezích ‚pořádku‘. A touto mocí, která vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a stále více se jí odcizuje, je stát“ (str. 177-178 šestého německého vydání)¹

Zde je zcela jasně vyslovena základní myšlenka marxismu o historické úloze a významu státu. Stát je produktem a výrazem nesmiřitelnosti třídních rozporů. Stát vzniká tam, tehdy a potud, kde, kdy a pokud nemohou být třídní rozpory objektivně smířeny. A naopak: existence státu dokazuje, že třídní rozpory jsou nesmiřitelné.

Právě v tomto nadmíru důležitém a základním bodě začíná komolení marxismu, k němuž dochází ve dvou hlavních směrech.

Na jedné straně buržoazní a zejména maloburžoazní ideologové, kteří jsou nespornými historickými skutečnostmi přinuceni přiznat, že stát je pouze tam, kde jsou třídní rozpory a třídní boj, „poopravují” Marxe tak, že stát se ukazuje orgánem smiřování tříd. Podle Marxe by stát nemohl ani vzniknout, ani existovat, kdyby bylo možné třídy smířit. Podle maloměšťáckých a šosáckých profesorů a publicistů – vesměs se blahosklonně dovolávajících Marxe! – stát třídy právě smiřuje. Podle Marxe je stát orgánem třídního panství, orgánem potlačování jedné třídy druhou, vytvořením „pořádku”, který legalizuje a utvrzuje tento útlak, tím, že smiřuje konflikt tříd. Podle názoru maloburžoazních politiků je pořádkem po výtce smíření tříd, a nikoliv útisk jedné třídy druhou; zmírňovat konflikt znamená smiřovat, a nikoliv odnímat utiskovaným třídám určité prostředky a způsob boje za svržení utiskovatelů.

Na příklad všichni eseři (sociální revolucionáři) a menševici za revoluce roku 1917, kdy se otázka významu a úlohy státu vynořila v celé své velikosti, kdy se vynořila prakticky jako otázka okamžité akce, a to akce masové – všichni rázem a úplně propadli maloburžoazní theorii „smiřování” tříd „státem”. Nesčetné resoluce a články politiků obou těchto stran jsou skrz naskrz prodchnuty touto maloměšťáckou a šosáckou teorií „smiřování”. Maloburžoazní demokracie není nikdy s to pochopit, že stát je orgánem panství určité třídy, která nemůže být smířena se svým protinožcem (s třídou jí protichůdnou). V poměru ke státu se nejnázorněji projevuje, že naši eseři a menševici nejsou vůbec socialisté (což jsme my, bolševici, vždy dokazovali), nýbrž maloburžoazní demokrati s téměř socialistickou frazeologií.

Na druhé straně je „kautskyánské” překrucování marxismu mnohem rafinovanější. „Theoreticky” se nepopírá ani to, že stát je orgánem třídního panství, ani to, že třídní rozpory jsou nesmiřitelné. Avšak přehlíží se nebo zastírá toto: je-li stát produktem nesmiřitelnosti třídních rozporů, je-li mocí, stojící nad společností a „stále více se jí odcizující”, je jasné, že osvobození utiskované třídy je nemožné nejen bez násilné revoluce, nýbrž i bez zničení aparátu státní moci, který byl vytvořen panující třídou a ve kterém je toto „odcizování” ztělesněno. Tento závěr, theoreticky sám sebou jasný, vyvodil Marx, jak poznáme dále, naprosto určitě na základě konkrétního historického rozboru úkolů revoluce. A právě na tento závěr – dokážeme to zevrubně v dalším výkladu – Kautsky … „zapomněl” a překroutil jej.

2. Zvláštní oddíly ozbrojených lidí, vězení a jiné

…„Na rozdíl od starého rodového zřízení” – pokračuje Engels – „se stát vyznačuje předně tím, že dělí státní příslušníky podle území“… Nám se zdá toto dělení „přirozené”, bylo však třeba dlouhého boje proti staré organizaci podle příbuzenských svazků.

…“Druhým význačným rysem je zřízení veřejné moci, která se již bezprostředně nekryje s obyvatelstvem, jež se samo organizuje jako ozbrojená moc. Tato oddělená veřejná moc je nutná, protože po rozštěpení do tříd se samovolná organizace obyvatelstva stala nemožnou… Tato veřejná moc existuje v každém státě. Tvoří ji nejen ozbrojení lidé, nýbrž patří k ní také věcné příslušenství, jako věznice, donucovací instituce všeho druhu, o nichž rodové zřízení nic nevědělo…”

Engels rozvádí pojem „moci”, která se nazývá státem, moci, jež vzešla ze společnosti, ale staví se nad ni a stále více se jí odcizuje. V čem záleží hlavně tato moc? Ve zvláštních oddílech ozbrojených lidí, disponujících věznicemi apod.

Jsme oprávněni mluvit o zvláštních oddílech ozbrojených lidí, poněvadž veřejná moc, vlastní každému státu, „se bezprostředně nekryje“ s ozbrojeným obyvatelstvem, s jeho „samovolnou ozbrojenou organizací”.

Jako všichni velcí revoluční myslitelé, snaží se i Engels upozornit uvědomělé dělníky právě na to, co se zdá převládajícímu šosáckému rozoumku nejméně pozoruhodným, nejobvyklejším, co se mu zdá posvěceno předsudky nejenom pevně zakořeněnými, nýbrž takřka zkamenělými. Stálá armáda a policie jsou hlavní mocenské nástroje státní moci, avšak — může tomu být jinak?

S hlediska ohromné většiny Evropanů konce i. století, k nimž se obracel Engels a kteří sami nezažili a neviděli zblízka žádnou velkou revoluci, to jinak být nemůže. Pro ně je naprosto nepochopitelné, co je „samovolná ozbrojená organisace obyvatelstva“. Na otázku, proč se staly nutnými zvláštní oddíly ozbrojených lidí, postavené nad společnost a odcizující se společnosti (policie, stálá armáda), je západoevropský a ruský šosák ochoten odpovědět několika frázemi, převzatými ze Spencera nebo Michajlovského², poukazem na zkomplikování společenského života, na diferenciaci funkcí a podobně.

Takový poukaz vypadá „vědecky“ a velmi dobře uspává šosáka, neboť zatemňuje hlavní a nejdůležitější: rozštěpení společnosti na nesmiřitelně nepřátelské třídy.

Kdyby nebylo tohoto rozštěpení, lišila by se „samovolná ozbrojená organisace obyvatelstva“ od primitivní organisace stáda opů, chápajících se kyjů, nebo pralidí či lidí, sdružených v rodových společnostech, svou složitostí, úrovní své techniky apod., ale taková organisace by byla možná.

Taková organisace je však nemožná proto, že civilisovaná společnost je rozštěpena na nepřátelské, a přitom nesmiřitelně nepřátelské, třídy, jejichž „samovolné“ ozbrojení by vedlo k vzájemnému ozbrojenému boji mezi nimi. Utváří se stát, je vytvářena zvláštní moc, zvláštní oddíly ozbrojených lidí, a každá revoluce, ničíc státní aparát, nám názorně ukazuje, jak se panující třída snaží znovuzřídit oddíly ozbrojených lidí, sloužící ji, jak se utiskovaná třída snaží vytvořit novou organisaci tohoto druhu, způsobilou sloužit nikoli vykořisťovatelům, nýbrž vykořisťovaným.

Engels staví v uvedené úvaze theoreticky tutéž otázku, kterou před nás prakticky, názorně a přitom v měřítku masové akce staví každá veliká revoluce, totiž otázku vzájemného poměru mezi „zvláštními“ oddíly ozbrojených lidí a mezi „samovolnou ozbrojenou organisací obyvatelstva“. Uvidíme, jak je tato otázka konkrétně ilustrována zkušenostmi evropských a ruských revolucí.

Vraťme se však k Engelsovu výkladu.
Engels poukazuje na to, že někdy, např. leckde v Severní Americe, je tato veřejná moc slabá (jde o vzácnou výjimku v kapitalistické společnosti a o ony části Severní Ameriky v jejím předimperialistickém období, kde převládal svobodný kolonista), avšak, všeobecně vzato, sílí:

Veřejná moc sílí tou měrou, jak se zostřují třídní protiklady ve státě a jak se sousedící státy stávají většími a zalidněnějšími. Podívejme se jen na dnešní Evropu, kde třídní boj a soutěžení ve výbojích vystupňovaly veřejnou moc do takové výše, že hrozí pohltit celou společnost, ba i stát“…

Toto bylo napsáno nejpozději na počátku devadesátých let minulého století. Poslední Engelsova předmluva je datována 16. června 1891. Tehdy obrat k imperialismu – jak ve smyslu úplného panství trustů, tak ve smyslu všemocnosti obrovských bank, tak i ve smyslu velkorysé koloniální politiky apod. – ve Francii sotva začínal a v Severní Americe a v Německu byl ještě slabší. Od těch dob „soutěžení ve výbojích” ohromně pokročilo, tím spíše, že zeměkoule byla na počátku druhého desetiletí XX. století nadobro rozdělena mezi tyto “soutěžící dobyvatele”, tj. mezi lupičské velmoci. Zbrojení na souši i na moři od těch dob neuvěřitelně vzrostlo a lupičská válka 1914 – 1917 za opanování světa Anglií nebo Německem, válka o dělbu kořisti, přiblížila „pohlcení” všech sil společnosti loupeživou státní mocí k úplné katastrofě.

Engels dovedl již roku 1891 poukázat na „soutěžení ve výbojích‘‘ jako na jeden z nejdůležitějších význačných rysů zahraniční politiky velmocí, kdežto sociálšovinističtí ničemové v letech 1914 až 1917, když právě toto soutěžení, mnohonásobně zostřené, vyvolalo imperialistickou válku, zastírají obranu lupičských zájmů „své“ buržoasie frázemi o „obraně vlasti“, o „obraně republiky a revoluce“ a tak podobně!

3. Stát je nástrojem vykořisťování utiskované třídy

K udržování zvláštní veřejné moci, stojící nad společností, je třeba daní a státních půjček.

…..„Úředníci, kteří mají v rukou veřejnou moc a právo vymáhat daně — píše Engels — stojí tu jako orgány společnosti nad společností. Nevynucená, dobrovolná úcta, které se těšily orgány rodového zřízení, jim už nestačí, i kdyby ji mohli získat“… Jsou sepisovány zvláštní zákony o posvátnosti a nedotknutelnosti úředníků. „Nejmizernější policejní sluha“ má více „autority“ než představitelé rodové společnosti, avšak i nejvyšší velitel branné moci civilisovaného státu by mohl závidět rodovému stařešinovi, těšícímu se „nevynucené a popiratelné úctě“ společnosti.

Otázka výsadního postavení úředníků jako orgánů státní moci je tu vytyčena. Jako nejdůležitější je zaznamenáno: co je staví nad společnost? Uvidíme, jak tuto theoretickou otázku prakticky řešila Pařížská komuna r. 1871 a jak ji reakčně zatušovával Kautský r. 1912.

„Ježto stát vznikl z potřeby brzdit třídní rozpory, jelikož zároveň vznikl uprostřed konfliktu těchto tříd, je zpravidla státem nejmocnější, hospodářsky vládnoucí třídy, která se tím stává třídou vládnoucí politicky a tak získává nové prostředky k ujařmení a vykořisťování potlačené třídy“… Nejen antický a feudální stát byl orgánem vykořisťování otroků a nevolníků, nýbrž i „moderní zastupitelský stát je nástrojem vykořisťování námezdní práce kapitálem. Výjimečně se však vyskytují období, kdy bojující třídy dosahují takové rovnováhy sil, že státní moc nabývá na čas určité samostatnosti proti oběma jako zdánlivá prostřednice“… Tak tornu bylo s absolutistickou monarchií XVII. a XVIII. století, tak tornu bylo s bonapartismem prvého a druhého císařství ve Francii, tak tomu bylo i s Bismarckem v Německu.

A tak tomu je — dodáváme my — s vládou Kerenského v republikánském Rusku, když přešla k pronásledování revolučního proletariátu v době, kdy Sověty proto, že jsou vedeny maloburžoasními demokraty, jsou již bezmocné, kdežto buržoasie ještě není dost silná, aby je přímo rozehnala.

V demokratické republice – pokračuje Engels – „vykonává bohatství svou moc nepřímo, ale tím jistěji”, a to, za prvé „přímým podplácením úředníků” (Amerika), a za druhé, “spojenectvím vlády a bursy” (Francie a Amerika).

V nynější době „vypěstoval“ imperialismus a panství bank obě tyto metody, jak bránit a uskutečňovat všemocnost bohatství v jakýchkoli demokratických republikách, v neobyčejné uměni. Jestliže na př. hned v prvních měsících demokratické republiky v Rusku — lze říci, v líbánkách novomanželů ‚ ‚socialistů“ eserů a menševiků s buržoasií — sabotoval pan Palčinský v koaliční vládě všechna opatření, kterými měli být zkroceni kapitalisté a učiněna přítrž jejich hyenismu, jejich drancování státní pokladny při vojenských dodávkách, jestliže potom po svém odchodu z ministerstva byl pan Palčinský (jsa ovšem vystřídán jiným, naprosto stejným Palčinským) „odměněn“ kapitalisty sinekurou s platem 120.000 rublů ročně — co je to? Přímá korupce nebo nepřímá? Spojenectví vlády se syndikáty nebo „jenom“ přátelské styky? Jakou úlohu hrají Černovové a Ceretěliové, Avksentěvové a Skobělevové? — jsou „přímými“ spojenci milionářů, okrádajících státní pokladnu, nebo jen nepřímými?

Všemoc „bohatství“ je za demokratické republiky proto jistější, že není závislá na špatné politické slupce kapitalismu. Demokratická republika je nejlepší možnou politickou slupkou kapitalismu, a proto kapitál, zmocniv se (prostřednictvím Palčinských, Černovů, Ceretěliů a spol.) této nejlepší slupky, zakládá svou moc tak spolehlivě a tak pevně, že v buržoasní demokratické republice neotřese touto mocí žádné vystřídání osob, institucí nebo stran.

Je třeba ještě poznamenat, že Engels nazývá všeobecné hlasovací právo naprosto jasně nástrojem panství buržoazie. Všeobecné hlasovací právo, praví Engels, maje zřejmě na zřeteli dlouholeté zkušenosti německé sociální demokracie, je “měřítkem zralosti dělnické třídy. Více nemůže být a nebude v dnešním státu”

Maloburžoazní demokraté typu našich eserů a menševiků, jakož i jejich rodní bratři, všichni sociálšovinisté a oportunisté západní Evropy, očekávají od všeobecného hlasovacího práva právě „více”. Mají sami a lidu vštěpují nesprávný názor, že všeobecné hlasovacíí právo „v dnešním státě” je sto opravdu vyjádřit vůli většiny pracujícího lidu a zajistit její uskutečňování.

Můžeme zde tento nesprávný názor pouze zaznamenat, jenom poukázat na to, že naprosto jasný, přesný a konkrétní Engelsův výrok je ustavičně komolen v propagandě a agitaci „oficiálních” (tj. oportunistických) socialistických stran . Veškerou nesprávnost takového názoru, který zde Engels zavrhuje, podrobně objasníme v dalším výkladu Marxových a Engelsových názorů na „dnešní” stát.

Engels shrnuje své názory ve svém nejpopulárnějším díle těmito slovy: “Stát tu tedy není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které neměly potuchy o státu a státní moci. Na jistém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy, stal se stát v důsledku tohoto rozštěpení nutností. Blížíme se nyní rychlými kroky k takovému stupni rozvoje výroby, na kterém existence těchto tříd nejen přestala být nutností, nýbrž se stává přímou překážkou výroby. Třídy padnou stejně nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně padne i stát. Společnost, která nově zorganizuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružení výrobců, uloží celou státní mašinerii tam, kam potom bude patřit: do musea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.”

Tento citát nalézáme v propagační a agitační literatuře nynější sociální demokracie velmi zřídka. Ale i tehdy, když se s tímto citátem setkáme, uvádějí jej lidé většinou tak, jako by konali modloslužbu, tj. aby oficiálně projevili úctu k Engelsovi bez jakéhokoli pokusu zamyslit se nad tím, jak dalekosáhlý a hluboký rozmach revoluce se předpokládá tímto „uložením celé státní mašinerie do muzea starožitností”. Většinou, jak se zdá, ani nechápou, co Engels nazývá státní mašinerií.

4. “Odumíraní” státu a násilná revoluce

Engelsův výrok o „odumírání“ státu je tak široce znám, je tak často citován, tak výrazně ukazuje, v čem je vtip obvyklé oportunistické falsifikace marxismu, že jej musíme důkladně rozebrat. Uvedeme celou úvahu, ze které je převzat.

„„Proletariát se ujímá státní moci a přeměňuje výrobní prostředky nejdříve ve státní vlastnictví. Tím však sám sebe ruší jako proletariát, tím ruší všechny třídní rozdíly a třídní protiklady, a tím ruší také stát jako stát. Dosavadní společnost, vyvíjející se v třídních protikladech, potřebovala stát, tj. organisaci té nebo oné vykořisťující třídy k udržování jejích vnějších výrobních podmínek, tedy zejména k násilnému udržování vykořisťované třídy v podmínkách útisku, určených existujícím výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím shrnutím ve viditelnou korporaci, byl jím však jen potud, pokud byl státem třídy, jež samojediná pro svou epochu zastupovala celou společnost: ve starověku státem otrokářů-státních občanů, ve středověku státem feudální šlechty, v naší době státem buržoasie. Až se konečně stane stát opravdu představitelem celé společnosti, učiní sám sebe zbytečným. Jakmile nebude společenské třídy, kterou by bylo třeba udržovat v podřízenosti, jakmile budou s odstraněním třídního panství a boje o individuální existenci, zakládajícího se na nynější anarchii výroby, odstraněny i srážky a přehmaty, vyvěrající z tohoto boje, pak zde nebude už nic, co má být potlačováno, co by nezbytně vyžadovalo zvláštní moci k potlačování, tj. státu. První akt, při kterém stát vystoupí skutečně jako představitel celé společnosti — akt převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti — bude zároveň posledním jeho samostatným aktem jakožto státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se pak stane v jednom oboru po druhém zbytečným a potom samo usne. Vláda nad lidmi ustoupí správě věcí a řízení výrobních procesů. Stát nebude „odstraněn“, stát odumře. Na podkladě toho je nutno hodnotit frázi o „svobodném lidovém státu“, frázi, která může být dočasně agitačně oprávněná, avšak konec konců je vědecky neudržitelná. Podle toho je také třeba hodnotit požadavek tak zvaných anarchistů, aby stát byl odstraněn s dneška na zítřek.“ („Anti-Dühring“. „Pana Evžena Dühringa převrat vědy“, str. 302—303 třetího německého vydání.)³

Bez obavy, že se zmýlíme, můžeme říci, že se z této Engelsovy úvahy, obdivuhodně bohaté na myšlenky, stalo obecným majetkem socialistické ideologie v nynějších socialistických stranách pouze to, že stát podle Marxe „odumře“, na rozdíl od anarchistického učení o „odstranění“ státu. Oklešťovat takto marxismus znamená redukovat jej na oportunismus, neboť při takovém „výkladu“ zbývá pouze nejasná představa o pomalé, stejnoměrné ‚ postupné změně bez skoků a bouří, bez revoluce. „Odumírání“ státu v běžném, všeobecně rozšířeném, lze-li se tak vyjádřit, masovém pojetí znamená nesporně zastírání, ne-li zamítání revoluce.

A zatím je podobný „výklad“ nejhrubším komolením marxismu, prospěšným pouze buržoasii, komolením, které je theoreticky založeno na ignorování velmi důležitých okolností a důvodů, uvedených třeba jen v téže „shrnující“ Engelsově úvaze, kterou jsme nezkráceně ocitovali.

Za prvé. Engels na začátku této úvahy praví, že proletariát, ujímaje se státní moci, „ruší tím stát jako stát“. Přemýšlet, co to znamená, „nebývá zvykem“. Obyčejně je to buď naprosto ignorováno, nebo je to pokládáno za jakousi „hegelovskou“ „slabost“ Engelsovu. Ve skutečnosti je těmito slovy stručně vyjádřena zkušen jedné z největších proletářských revolucí, Pařížské komuny r. 1871; promluvíme o tom zevrubněji na patřičném místě. Ve skutečnosti mluví zde Engels o „zrušení“ buržoasního státu proletářskou revolucí, kdežto slova o odumírání se týkají zbytků proletářského státu po socialistické revoluci. Buržoasní stát podle Engelse „neodumírá“, nýbrž „je ničen“ proletariátem v revoluci. Odumírá po této revoluci proletářský stát neboli polostát.

Za druhé. Stát je „zvláštní mocí k potlačování“. Tato skvělá nanejvýš hluboká Engelsova definice je zde zformulována naprosto jasně. A z ní vyplývá, že „zvláštní moc k potlačování“ proletariátu buržoasií, milionů pracujících hrstkou boháčů musí být vystřídána „zvláštní mocí k potlačování‘‘ buržoasie proletariátem (diktatura proletariátu). Právě v tom tkví „zrušení státu jako státu“. Právě v tom tkví „akt“ převzetí výrobních prostředků jménem společnosti. A je samozřejmé, že k takovému vystřídání jedné (buržoasní) „zvláštní moci‘‘ druhou (proletářskou) „zvláštní mocí“ nemůže naprosto dojít ve formě „odumírání“.

Za třetí. O „odumírání“ — a dokonce ještě výrazněji a malebněji — o „usínání“ mluví Engels naprosto jasně a určitě, maje na zřeteli epochu po „převzetí výrobních prostředků státem ve jménu společnosti“, tj. p o socialistické revoluci. Všichni víme, že politickou formou „státu“ je v této době nejúplnější demokracie. Avšak nikoho z oportunistů, nestoudně komolících marxismus, nenapadá, že tu Engels tudíž mluví o „usínání“ a „odumírání“ demokracie. To se zdá na první pohled velmi podivné. Je to však „nepochopitelné‘‘ jen pro toho, kdo neuvážil, že demokracie je také státem, že tudíž demokracie také zmizí, jakmile zmizí stát. Buržoasní stát může „zničit“ jen revoluce. Stát vůbec, tj. nejplnější demokracie, může jen „odumřít“.

Za čtvrté. Po vyslovení své proslulé poučky: „stát odumírá“, Engels hned konkrétně vysvětluje, že je namířena jak proti oportunistů, tak i proti anarchistům. Přitom je postaven u Engelse na první místo vývod z poučky o „odumírání“ státu, zahrocený proti oportunistům.

Lze se vsadit, že z 10.000 lidí, kteří četli nebo slyšeli o “odumírání” státu, 9.990 vůbec neví nebo si nevzpomíná, že Engels své závěry z této poučky zaměřoval nejen proti anarchistům. A z ostatních desíti lidí devět jistě neví, co to je “svobodný lidový stát” a proč útok na toto heslo obsahuje zároveň útok proti oportunistům. Tak se píší dějiny! Tak je velké revoluční učení nepozorovatelně přizpůsobováno panujícímu šosáctví. Závěr proti anarchistům byl tisíckrát opakován, vulgarizován, vtloukán do hlavy v nejjednodušší formě, a nabyl pevnosti předsudku. Závěr proti oportunistům byl však zastírán a “zapomenut”!

„Svobodný lidový stát“ byl programovým požadavkem a běžným heslem německých sociálních demokratů sedmdesátých let. Toto heslo nemá žádný politický obsah kromě maloměšťácky nabubřelého opsání pojmu demokracie. Pokud se v něm legálně činila narážka na demokratickou republiku, byl Engels ochoten „dočasně“ „ospravedlnit“ toto heslo agitačními ohledy. Toto heslo bylo však oportunistické, neboť se v něm zračilo nejen zkrášlování buržoasní demokracie, nýbrž i nepochopení socialistické kritiky jakéhokoli státu vůbec. Jsme pro demokratickou republiku jako formu státu, která je za kapitalismu pro proletariát nejlepší, nesmíme však zapomínat, že námezdní otroctví je údělem lidu i v nejdemokratičtější buržoasní republice. Dále. Každý stát je „zvláštní mocí k potlačování‘‘ utiskované třídy. Proto je každý stát nesvobodný a nelidový. Marx a Engels to v sedmdesátých letech nejednou objasňovali svým soudruhům ze strany.

Za páté. V témže Engelsově díle, z něhož si všichni pamatují úvahu o odumírání státu, je úvaha o významu násilné revoluce. Historické zhodnocení její úlohy se u Engelse mění v opravdový chvalozpěv na násilnou revoluci. Na to „si nikdo nevzpomíná“, v dnešních socialistických stranách není zvykem mluvit, ba ani přemýšlet o významu této myšlenky a v každodenní propagandě a agitaci mezi masami nehrají tyto myšlenky žádnou úlohu. A zatím jsou s „odumíráním‘‘ státu nerozlučně spjaty v jeden harmonický celek.

Engels praví: …O tom, že násilí hraje v dějinách také jinou úlohu (kromě úlohy vykonavatele zla), úlohu revoluční, že je podle Marxových slov porodní babičkou každé staré společnosti, těhotné společnosti novou, že je nástrojem, jímž si společenské hnutí razí cestu a rozbíjí ztrnulé, odumřelé politické formy — o tom všem se pan Dühring slovem nezmiňuje. Jedině s nářkem a kvílením připouští možnost, že ke svržení vykořisťovatelského hospodářství bude snad třeba násilí — k jeho veliké lítosti! — neboť prý jakékoliv použití násilí demoralisuje toho, kdo ho používá. A takové řeči se vedou přes veliký morální a duchovní rozmach, který následoval po každé vítězné revoluci! A takové řeči se vedou v Německu, kde by násilná srážka, která přece může být lidu vnucena, měla alespoň tu výhodu, že by vymýtila ducha patolízalství, který vnikl do národního vědomí z ponížení třicetileté války⁴. A tento mdlý, slabošský a bezmocný kněžourský způsob myšlení se opovažuje nabízet se nejrevolučnější straně, kterou znají dějiny?‘ (Str. 193 třetího německého vydání, konec IV. kapitoly 2. oddílu).⁵

Jak je možno sloučit v jednom učení tento chvalozpěv na násilnou revoluci, který Engels vytrvale pěl německým sociálním demokratům od roku 1878 do roku 1894, tj. do své smrti, s theorií „odumírání“ státu?

Obyčejně slučují lidé to i ono eklekticky, bezzásadově nebo sofisticky vytrhávajíce podle své libovůle (nebo aby se zalíbili mocným) hned ten, hned onen výrok, a přitom je v devadesáti devíti případech ze sta, ne-li častěji, vystrkováno do popředí právě „odumírání“. Dialektika je nahrazována eklekticismem: to je, pokud se týče marxismu, nejobyčejnější, nejrozšířenější zjev v oficiální sociálně demokratické literatuře naší doby. Takový postup není ovšem žádnou novinkou, bylo jej možno pozorovat dokonce v dějinách klasické řecké filosofie. Když je marxismus přizpůsobován oportunismu, záměna dialektiky eklekticismem nejsnáze klame masy, skýtá zdánlivé uspokojení, zdánlivě přihlíží ke všem stránkám procesu, ke všem tendencím vývoje, ke všem protichůdným vlivům apod., ve skutečnosti však nepodává ucelené a revoluční pojetí procesu společenského vývoje.

Řekli jsme již a dokážeme podrobněji v dalším výkladu, že Marxovo a Engelsovo učení o neodvratnosti násilné revoluce se týká buržoasního státu. Tento stát nemůže být nahrazen státem proletářským (diktaturou proletariátu) cestou „odumírání“, ale zpravidla jedině násilnou revolucí. Chvalozpěv, který Engels pěl na násilnou revoluci a který se plně srovnává s četnými Marxovými výroky — (vzpomeňme si na závěr „Bídy filosofie“ a „Komunistického manifestu“, kde je hrdě a otevřeně prohlášena neodvratnost násilné revoluce: vzpomeňme si na kritiku gothajského programu ⁶ roku 1875, napsanou téměř o třicet let později, kde Marx neúprosně tepe oportunismus tohoto programu), tato chvalořeč naprosto není „horováním“, deklamací, polemickým výpadem.Nutnost soustavně vychovávat masy v takovém a jedině v takovém nazírání na násilnou revoluci tvoří základ celého Marxova a Engelsova učení. Jak se zpronevěřily jejich učení nyní vládnoucí sociálšovinistické a kautskyánské směry, to se zvlášť názorně projevuje v tom, že oba směry zapomněly na takovou propagandu a na takovou agitaci.

Vystřídání buržoasního státu státem proletářským je nemožné bez násilné revoluce. Zrušení proletářského státu, tj. zrušení každého státu, není možné jinak než cestou „odumírání“..

Marx a Engels rozvíjeli podrobně a konkrétně tyto názory, když zkoumali každou jednotlivou revoluční situaci, když analysovali poučení ze zkušeností každé jednotlivé revoluce. K této nesporně nejdůležitější části jejich učení teď přejdeme.

II
ZKUŠENOSTI Z LET 1848–1851

1. Předvečer revoluce

První díla zralého marxismu „Bída filosofie“ a „Komunistický manifest“ byla napsána právě v době bezprostředně před revolucí roku 1848. Tato okolnost způsobila, že se tu — kromě výkladu všeobecných základů marxismu — do jisté míry obráží tehdejší konkrétní revoluční situace, a proto bude snad účelnější prozkoumat to, co autoři těchto spisů říkají o státu bezprostředně před tím, než vyvodili závěry ze zkušeností let 1848—1851.

„Pracující třída — píše Marx v ‚Bídě filosofie‘ — nahradí v průběhu vývoje starou buržoasní společnost sdružením, které vyloučí třídy a jejich protiklad; nebude již žádné politické moci ve vlastním slova smyslu, poněvadž právě politická moc je oficiálním výrazem protikladnosti tříd v buržoasní společnosti“. (Str. 182 německého vydání z roku 1885⁷).

Je poučné srovnat s tímto všeobecným výkladem myšlenky o zmizení státu po zrušení tříd onen výklad, který podali Marx a Engels v „Komunistickém manifestu“, jejž napsali o několik měsíců později — a to v listopadu 1847.

„Líčíce nejvšeobecnější fáze vývoje proletariátu, sledovali jsme více méně skrytou občanskou válku v nynější společnosti až do chvíle, kdy propuká v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoasie zakládá své panství.“

„Viděli jsme již, že prvním krokem v dělnické revoluci je přeměna (doslova: povzneseni) proletariátu v panující třídu, vydobytí demokracie.“

„Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganisovaného jako panující třída, a co nejrychleji zvýšil množství produktivních sil“. (Str. 31 a 37 sedmého německého vydání z roku 1906⁸.)

Zde máme formulaci jedné z nejvýznamnějších a nejdůležitějších myšlenek marxismu o státu, a to myšlenky „diktatury proletariátu“ (jak se začali vyjadřovat Marx a Engels po Pařížské komuně), a pak nanejvýš zajímavou definici státu, která také patří k „zapomenutým větám“ marxismu. „Stát, tj. proletariát zorganisovaný v panující třídu“.

Tato definice státu nejenom že nebyla nikdy objasňována v převládající propagační a agitační literatuře oficiálních sociálně demokratických stran. Nejen to. Byla přímo zapomenuta, neboť je naprosto neslučitelná s reformismem a příčí se obvyklým oportunistickým předsudkům a maloměšťáckým ilusím o „klidném vývoji demokracie“.

Proletariát potřebuje stát — to opakují všichni oportunisté, sociálšovinisté a kautskyánci a ujišťují, že takové je Marxovo učení, avšak „zapomínají“ dodat, že podle Marxe, za prvé, proletariát potřebuje toliko odumírající stát, tj. stát uspořádaný tak, aby ihned začal odumírat a nemohl neodumírat. A za druhé, pracující potřebují „stát“, tj. „proletariát zorganisovaný v panující třídu“.

Stát je zvláštní organisace moci, je to organisace násilí k potlačování té neb oné třídy. Jakou třídu musí tedy potlačovat proletariát? Ovšem, že jedině třídu vykořisťovatelskou, tj. buržoasii. Pracující potřebují stát pouze k potlačení odporu vykořisťovatelů. A řídit toto potlačování, uskutečnit je, je s to jedině proletariát jako jediná důsledně revoluční třída, jako jediná třída schopná sjednotit všechny pracující a vykořisťované vrstvy v boji proti buržoasii, k jejímu úplnému svržení.

Vykořisťovatelské třídy potřebují politické panství v zájmu zachování vykořisťování, tj. ze zištných zájmů nepatrné menšiny proti obrovské většině lidu. Vykořisťované třídy potřebují politické panství v zájmu úplného odstranění jakéhokoli vykořisťování, tj. v zájmu obrovské většiny lidu proti nepatrné menšině moderních otrokářů, tj. statkářů a kapitalistů.

Maloburžoasní demokraté, tito pseudosocialisté, kteří nahrazovali třídní boj sny o dorozumění tříd, si představovali i socialistické přetvoření společnosti utopicky, nikoli jako svržení panství vykořisťovatelské třídy, ale jako klidné podřízení se menšiny většině, jež si uvědomila své úkoly. Tato maloburžoasní utopie, nerozlučně spjatá s uznáním nadtřídního státu, vedla v praxi ke zradě zájmů pracujících tříd, jak to také bylo dokázáno na příklad dějinami francouzských revolucí 1848 a 1871, jak to bylo dokázáno zkušenostmi z účasti „socialistů“ v buržoasních ministerstvech v Anglii, ve Francii, v Italii a jiných zemích koncem XIX. a začátkem XX. století.

Marx celý svůj život bojoval proti tomuto maloburžoasnímu socialismu, jejž nyní vzkřísily v Rusku strany eserská a menševická. Marx rozvedl učení o třídním boji důsledně až v učení o politické moci, o státu.

Panství buržoasie může být svrženo jedině proletariátem jako zvláštní třídou, jejíž hospodářské existenční podmínky ji školí k tomuto svržení a skýtají jí možnost a sílu toto svržení provést. Zatímco buržoasie drobí a rozptyluje rolnictvo a všechny maloburžoasní vrstvy, stmeluje, sjednocuje a organisuje proletariát. Jedině proletariát – díky své ekonomické roli ve velkovýrobě – je s to být vůdcem všech pracujících a vykořisťovaných mas, které buržoasie vykořisťuje, utiskuje a deptá často nikoli méně, nýbrž krutěji než proletáře, které však nejsou s to samostatně bojovat za své osvobození.

Učení o třídním boji, které Marx aplikoval na otázku státu a socialistické revoluce, vede nutně k uznání politického panství proletariátu, jeho diktatury, tj. moci s nikým nesdílené a opírající se bezprostředně o ozbrojenou sílu mas. Svržení buržoasie je možno provést jedině tak, že proletariát bude přeměněn v panující třídu, která bude s to potlačit nevyhnutelný, zoufalý odpor buržoasie a zorganisovat všechny pracující a vykořisťované masy pro novou soustavu hospodářství.

Proletariát potřebuje státní moc, centralisovanou organisaci moci, organisaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k vedení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloměšťáctva a proletářů při „uvádění socialistického hospodářství do chodu“.

Marxismus, tím že vychovává dělnickou stranu, vychovává avantgardu proletariátu, která je s to převzít moc a vést všechen lid k socialismu, řídit a organisovat nový řád, být učitelkou, vůdčí silou a vůdkyní všech pracujících a vykořisťovaných při budování jejich společenského života bez buržoasie a proti buržoasii. Naproti tornu dnes vládnoucí oportunismus vychovává v dělnické straně představitele lépe placených dělníků, odcizujících se mase, kteří se za kapitalismu snesitelně „zařizují“ a prodávají za mísu čočovice své právo prvorozenství, tj. vzdávají se role revolučních vůdců lidu proti buržoasii.

„Stát, tj. proletariát zorganisovaný v panující třídu“ – tato Marxova theorie je nerozlučně spjata s celým jeho učením o revoluční úloze proletariátu v dějinách. Dovršením této úlohy je proletářská diktatura, politické panství proletariátu.

Potřebuje-li však proletariát stát jako zvláštní organisaci násilí proti buržoasii, pak se sama sebou vnucuje závěrečná otázka: je možno vytvořit takovou organisaci bez předběžného odstranění, bez zničení státní mašinerie, kterou vytvořila pro sebe buržoasie? K tomuto závěru přivádí „Komunistický manifest“ a o tomto závěru mluví Marx, když shrnuje zkušenosti z revoluce v letech 1848—1851.

2. Výsledky revoluce

Co se týče otázky státu, která nás zajímá, shrnuje Marx výsledky revoluce 1848—1851 v díle „18. brumaire Ludvíka Bonaparta“ v této úvaze:

…Avšak revoluce je důkladná. Prochází ještě očistcem. Koná své dílo metodicky. Do 2. prosince 1851 (den státního převratu Ludvíka Bonaparta) absolvovala polovinu svých příprav, nyní absolvuje druhou polovinu. Nejdříve dovršila parlamentní moc, aby ji mohla svrhnout. Nyní, když toho dosáhla, dovršuje moc výkonnou, redukuje ji na její nejčistší výraz, isoluje ji, klade si ji proti sobě jako jediný objekt útoku, aby proti ní soustředila všechny své ničivé síly“ (podtrženo námi). „Až revoluce dokončí tuto druhou polovinu své přípravné práce, vyskočí Evropa se svého místa a zajásá: výborně jsi ryl, starý krtku!“

„Tato výkonná moc s rozsáhlou byrokratickou a vojenskou organisací, s velmi složitou a důmyslnou státní mašinerií, půlmilionová úřednická armáda vedle další půlmilionové armády vojenské, toto úžasné cizopasné těleso, obepínající jako síť tělo francouzské společnosti a ucpávající všechny její póry vzniklo v epoše absolutní monarchie, za rozpadu feudalismu, který pomáhalo urychlit“. První francouzská revoluce zvýšila centralisaci, „ale zároveň i rozsah, atributy a počet přisluhovačů vládní moci. Napoleon dovršil tuto státní mašinerii“. Legitimní a červencová monarchie „nepřipojily k tomu nic kromě větší dělby práce“…

„Parlamentní republika byla konečně nucena ve svém boji proti revoluci zároveň s represivními opatřeními zesílit prostředky a centralisaci vládní moci. Všechny převraty zdokonalovaly tuto mašinerii, místo aby ji rozbily“ (podtrženo námi). „Strany, které střídavě zápasily o panství, pokládaly převzetí této ohromné státní budovy za hlavní kořist vítězovu („18. brumaire Ludvíka Bonaparta“, str. 98 a 99, čtvrté vydání, Hamburk 1907⁹).

V této skvělé úvaze dělá marxismus ohromný krok vpřed v porovnání s „Komunistickým manifestem“. Tam se ještě mluví o státu krajně abstraktně, v nejvšeobecnějších pojmech a výrazech. Zde se o něm pojednává konkretně a je vyvozován závěr neobyčejně přesný, jasný a prakticky reálný: všechny dřívější revoluce zdokonalovaly státní mašinerii, je však nutno ji rozbít, rozmetat.

Tento závěr je hlavní a základní věcí v učení marxismu o státu. A právě tato základní věc byla nejen úplně zapomenuta dnes vládnoucími oficiálními sociálně demokratickými stranami, nýbrž i přímo překroucena (jak uvidíme později) nejvýznačnějším theoretikem II. Internacionály, K. Kautským.

V „Komunistickém manifestu“ jsou shrnuty všeobecné výsledky dějin, které nutí spatřovat ve státu orgán třídního panství a vedou k nevyhnutelnému závěru, že proletariát nemůže svrhnout buržoasii, nedobude-li z počátku politické moci, nezmocní-li se politického panství a nepřemění-li stát v „proletariát zorganisovaný v panující třídu“, a že tento proletářský stát začne ihned po vítězství proletariátu odumírat, neboť ve společnosti bez třídních rozporů je stát nepotřebný a nemožný. Nemluví se v něm o tom, jakým způsobem má být – pod zorným úhlem historického vývoje – buržoasní stát nahrazen státem proletářským.

Právě tuto otázku klade a řeší Marx roku 1852. Věren své filosofii dialektického materialismu, bere za základ historické zkušenosti velikých revolučních let 1848 – 1851. Marxovo učení je i zde, jako vždy, shrnutím zkušeností, které je osvětleno hlubokým filosofickým světovým názorem a bohatou znalostí historie.

Otázka státu je projednávána konkretně: jak historicky vznikl buržoasní stát, státní mašinerie nezbytná pro panství buržoasie? Jak se mění a jak se vyvíjí za buržoasních revolucí a při samostatných akcích utiskovaných tříd? Jaké jsou úkoly proletariátu vzhledem k této státní mašinerii?

Centralisovaná státní moc, která je vlastní buržoasní společnosti, vznikla v epoše pádu absolutismu. Pro tuto státní mašinerii jsou nejpříznačnější dva orgány: úřednictvo a stálá armáda. O tom, jak jsou tyto orgány tisícerými svazky spjaty zejména s buržoasií, se v Marxových a Engelsových dílech pojednává častokrát. Zkušenosti každého dělníka ozřejmují toto spojení neobyčejně názorně a důrazně. Dělnická třída se na své vlastní kůži učí poznávat toto spojení, a proto tak snadno chápe a tak pevně si osvojuje učení o nevyhnutelnosti tohoto spojení, učení, které maloburžoasní demokraté buď ignorantsky a lehkomyslně zavrhují, nebo ještě lehkomyslněji je sice uznávají „všeobecně“, ale zapomínají vyvozovat z něho patřičné praktické závěry.

Úřednictvo a stálá armáda je „cizopasník“ na těle buržoasní společnosti, cizopasník, zplozený vnitřními rozpory, drásajícími tuto společnost, ale právě cizopasník, „ucpávající“ póry života. Kautskyáský oportunismus, vládnoucí nyní v oficiální sociální demokracii, pokládá názor na stát jako na cizopasn9 organismus za speciální a výhradní znak anarchismu. Samozřejmě, toto znetvořování marxismu jde neobyčejně k duhu maloměšťákům, kteří neslýchaně zhanobili socialismus ospravedlňováním a zkrašlováním imperialistické války, aplikujíce na ni pojem „obrany vlasti“, je to však přesto nesporně překrucování.

Ve všech buržoasních revolucích, jichž zažila Evropa od pádu feudalismu mnoho, je tento úřednický a vojenský aparát rozšiřován, zdokonalován a upevňován. Zejména střední vrstvy jsou získávány ha stranu velké buržoasie a ve značné míře se jí podřizují s pomocí tohoto aparátu, skýtajícího hořejším vrstvám rolnictva, drobných řemeslníků, obchodníků apod. poměrně pohodlná, klidná a čestná místečka, která stavějí jejich držitele nad lid. Všimněte si, co se odehrálo v Rusku za půl roku po 27. únoru 1917: úřednická místa, která byla dříve obsazována především černosotněnci, se stala kořistí kadetů, menševiků a eserů. Nemyslili v podstatě na žádné vážné reformy, snažili se je odkládat „do ústavodárného shromáždění“ – a ústavodárné shromáždění pomaloučku odkládat na konec války! Ale rozdělit si kořist, obsadit místečka ministrů a státních sekretářů, generál-gubernátorů a pod. neotáleli, s tím nečekali na žádné ústavodárné shromáždění! Komedie s různými kombinacemi, pokud se týče složení vlády, byla v podstatě jen výrazem tohoto dělení a znovurozdělování „kořisti“, k němuž docházelo nahoře i dole, v celé zemi, v celé ústřední i místní administrativě. Výsledek, objektivní výsledek, kterého bylo dosaženo za půl roku od 27. února do 27. srpna 1917, je nesporný: reformy jsou odloženy, úřednická místečka rozdělena a „chyby“ při dělení zkorigovány několika novými dělbami.

Čím častěji je však „znovurozdělován“ úřednický aparát mezi rozličné buržoasní a maloburžoasní strany (mezi kadety; esery menševiky, zvolíme-li ruský příklad), tím jasněji si uvědomují utiskované třídy a proletariát v jejich čele své nesmiřitelné nepřátelství k celé buržoasní společnosti. Z toho vyplývá, že všechny buržoasní strany, i nejdemokratičtější, včetně „revolučně demokratických“, jsou nuceny zesilovat persekuci revolučního proletariátu, upevňovat represivní aparát, tj. opět tutéž státní mašinerii. Takový průběh událostí nutí, aby revoluce „soustředila všechny své ničivé síly“ proti státní moci, nutí, aby si vytkla za úkol nikoli zdokonalení státní mašinerie, nýbrž její rozmetání, její zničení.

K vytyčení takového úkolu vedla nikoli logická dedukce, ale skutečný vývoj událostí, praktické zkušenosti let 1848 až 1851. Jak přísně se drží Marx faktické základny historických zkušeností, je patrno z toho, že r. 1852 nezkoumá ještě konkretně otázku, Čím nahradit tuto státní mašinerii, která má být zničena. Zkušenosti ještě neposkytovaly tehdy podklad pro posouzení této otázky, která byla postavena historií na denní pořad později, roku 1871. Roku 1852 bylo možno s přesností přírodovědecky historického bádání pouze konstatovat, že se proletářská revoluce přiblížila k úkolu „soustředit všechny ničivé síly“ proti státní moci, k úkolu „rozmetání“ státní mašinerie.

Zde může vzniknout otázka, zda je správné zevšeobecňovat Marxovy zkušenosti, poznatky a závěry a přenášet je do širšího rámce, než byla historie Francie tří let, let 1848—1851. Abychom mohli rozebrat tuto otázku, ocitujeme nejdříve jednu Engelsovu připomínku a potom přejdeme k faktům.

….. „Francie — psal Engels v předmluvě k třetímu vydání ‚18. brumairu‘ — je země, kde dějinné třídní boje více než kde jinde byly po každé probojovány až do rozhodnutí, kde tudíž i střídající se politické formy, v nichž se tyto boje pohybují a v nichž jsou shrnovány jejich výsledky, nabývají nejostřejších obrysů. Francie, která byla ve středověku centrem feudalismu, od dob renaissance vzornou zemí centralistické stavovské monarchie rozmetala ve velké revoluci feudalismus a založila ryzí panství buržoasie v tak klasické podobě, jako žádná jiná evropská země. Také boj vzmáhajícího se proletariátu proti panující buržoasii tu nabývá akutní, jinde neznámé formy.“ (Str. 4 ve vydání z roku 1907¹⁰.)

Poslední připomínka zastarala, jelikož od roku 1871 nastala přestávka v revolučním boji francouzského proletariátu, třebaže, byť byla sebedelší, nevylučuje naprosto možnost, že se Francie v nastávající proletářské revoluci ukáže klasickou zemí třídních zápasů, probojovávaných do rozhodného konce.

Popatřme však povšechně na dějiny pokročilých zemí koncem XIX. a začátkem XX. století. Uvidíme, že pomaleji, mnohotvárněji a na mnohem širším dějišti probíhal týž proces, na jedné straně proces budování „parlamentární moci“, jak v republikánských zemích (Francie, Amerika, Švýcarsko), tak i v zemích monarchistických (Anglie, do jisté míry Německo, Itálie, skandinávské země atd.) — na druhé straně proces boje o moc mezi různými buržoasními a maloburžoasními stranami, které si dělily a znovu mezi sebou rozdělovaly „kořist“ úřednických místeček, při čemž základy buržoasního řádu zůstávaly nedotčeny — a posléze proces zdokonalování a upevňování „výkonné moci“ jejího úřednického a vojenského aparátu.

Je nesporné, že takové jsou společné rysy veškerého nejnovějšího vývoje kapitalistických států vůbec. Ve třech letech, v letech 1848—1851 prodělala Francie v rychlé, ostré a soustředěné formě tytéž vývojové procesy, které jsou vlastní celému kapitalistickému světu.

Zvláště pak imperialismus, epocha bankovního kapitálu, epocha obrovských kapitalistických monopolů, epocha přerůstání monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně monopolistický, zaznamenává neobyčejné zesílení „státní mašinerie“, neslýchaný růst jejího úřednického a vojenského aparátu ve spojení se zesílenou persekucí proletariátu jak v monarchistických, tak i v nejsvobodnějších, republikánských zemích.

Světové dějiny vedou dnes nesporně v nepoměrně širším měřítku než roku 1852 k „soustřeďování všech sil“ proletářské revoluce na „rozmetání“ státní mašinerie.

Čím tuto mašinerii nahradí proletariát, o tom přinesla nanejvýš poučný materiál Pařížská komuna.

3. Marxovo pojetí otázky roku 1852¹¹

Roku 1907 otiskl Mehring v „Neue Zeit“ (XXV, 2, str. 164) výňatky z Marxova dopisu Weydemeyerovi ze dne 5. března 1852. V tomto dopise je mimo jiné obsažena tato skvělá úvaha:

„Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoasní dějepisci vylíčili dávno přede mnou vývoj tohoto boje tříd a buržoasní národohospodáři ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby (historische Entwicklungsphasen der Produktion), 2. že třídní boj vede nezbytně k diktatuře proletariátu, 3. že sama tato diktatura je jen přechodem ke zničení všech tříd a k beztřídní společnosti“…

V těchto slovech se Marxovi podařilo vyjádřit obdivuhodně jasně, za prvé, hlavní a základní rozdíl mezi učením svým a učením čelných a největších myslitelů buržoasie, a za druhé, podstatu svého učení o státu.

Hlavním v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. A tento nesprávný názor vede ustavičně k oportunistickému komolení marxismu, k jeho falšování, aby byl přijatelný pro buržoasii. Neboť učení o třídním boji bylo vytvořeno nikoliv Marxem, nýbrž buržoasií před Marxem, a je pro buržoasii, celkem vzato, přijatelné. Kdo uznává jenom boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoasní ideologie a buržoasní politiky. Omezovat marxismus na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej, redukovat jej na to, co je přijatelné pro buržoasii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu. V tom tkví nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým malým (jakož i velkým) buržoou. To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus. A není divu, že když historie Evropy postavila dělnickou třídu prakticky před tuto otázku, tu se nejenom všichni oportunisté a reformisté, nýbrž i všichni kautskyánci“ (lidé kolísající mezi reformismem a marxismem) ukázali ubohými šosáky a maloburžoasními demokraty, odmítajícími diktaturu proletariátu. Brožura Kautského „Diktatura proletariátu“, která vyšla v srpnu 1918, tj. dávno po prvém vydání této knížky, je ukázkou šosáckého zkomolení marxismu a jeho podlého zapření ve skutečnosti, při jeho pokryteckém uznávání slovy (viz moji brožuru „Proletářská revoluce a renegát Kautský“, Petrohrad a Moskva 1918).

Nynější oportunismus spadá v osobě svého hlavního představitele, bývalého marxisty K. Kautského, zcela pod uvedenou Marxovu charakteristiku buržoasního stanoviska, neboť omezuje uznání třídního boje rámcem buržoasních poměrů. (A v těchto mezích, v tomto rámci neodmítne žádný vzdělaný liberál „zásadně“ uznat třídní boj!) Oportunismus nepřivádí uznání třídního boje právě k tomu nejdůležitějšímu, k období přechodu od kapitalismu ke komunismu, k období svržení buržoasie a jejího úplného zničeni. Ve skutečnosti je toto období nevyhnutelně obdobím neslýchaně urputného třídního boje, jeho neslýchaně ostrých forem, tudíž i stát tohoto období musí být nevyhnutelně státem, který je novým způsobem demokratický (pro proletáře a nemajetné vůbec) a novým způsobem diktátorský (proti buržoasii).

Dále. Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten, kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nutná nejenom pro každou třídní společnost vůbec, nejenom pro proletariát, jenž svrhl buržoasii, nýbrž i pro celé historické období, oddělující kapitalismus od „beztřídní společnosti“, od komunismu. Formy buržoasních států jsou neobyčejně rozmanité, ale jejich podstata je jedna: všechny tyto státy jsou tak či onak, ale konec konců nezbytně diktaturou buržoasie. Přechod od kapitalismu ke komunismu musí ovšem vytvořit velikou hojnost a mnohotvárnost politických forem, ale podstata bude přitom nezbytně jedna: diktatura proletariátu.

III
ZKUŠENOSTI PAŘÍŽSKÉ KOMUNY ROKU 1871.
MARXŮV ROZBOR

1. V čem záleželo hrdinství pokusu komunardů?

Je známo, že několik měsíců před Komunou, na podzim roku 1870, varoval Marx pařížské dělníky a dokazoval, že pokus o svržení vlády by byl zoufalou pošetilostí. Když však v březnu 1871 byl dělníkům vnucen rozhodující boj a oni jej přijali, když se povstání stalo faktem, uvítal Marx proletářskou revoluci, přes špatné předzvěsti, s největším nadšením. Nestál na svém a neodsoudil pedantsky „nevčasné“ hnutí jako smutně proslulý ruský renegát marxismu Plechanov, jenž v listopadu 1905 psal způsobem, povzbuzujícím boj dělníků a rolníků, po prosinci 1905 však liberalisticky křičel: „Nemělo se sahat ke zbraním.“

Marx nebyl však jenom nadšen hrdinstvím komunardů, kteří – podle jeho slov – „šturmovali nebe.“ V masovém revolučním hnutí, třebaže nedosáhlo cíle, spatřoval nesmírně důležitý historický pokus, určitý krok světové proletářské revoluce vpřed, praktický krok, důležitější než sta programů a úvah. Marx si vytkl za úkol rozebrat tento pokus, vyvodit z něho poučení pro taktiku a přezkoumat podle něho svou theorii.

Jedinou „opravu“, kterou pokládal Marx za nutné provést v „Komunistickém manifestu“, udělal na základě revolučních zkušeností pařížských komunardů.

Poslední předmluva k novému německému vydání „Komunistického manifestu“, podepsaná oběma jeho autory, je datována 24. června 1872. Autoři Karel Marx a Bedřich Engels v ní prohlašují, že program „Komunistického manifestu“ „dnes… místy zastaral“.

… „Zejména – pokračují – Komuna podala důkaz, že ‚dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely‘…“

Slova tohoto citátu, uvedená v druhých uvozovkách, převzali ‘autoři z Marxova spisu „Občanská válka ve Francii“.

Základnímu a hlavnímu poučení Pařížské komuny přikládali tedy Marx a Engels tak veliký význam, že je vtělili jako podstatnou opravu do „Komunistického manifestu“.

Je neobyčejně příznačné, že právě tato podstatná oprava byla oportunisty zkomolena a že její smysl není znám jistě devíti desetinám, ne-li devadesáti devíti setinám čtenářů „Komunistického manifestu“. Podrobně o tomto zkomolení promluvíme dále v kapitole, věnované speciálně zkomoleninám. Nyní stačí poznamenat, že běžná, vulgární „pojetí“ uvedeného proslulého Marxova výroku tkví v tom, že prý zde Marx zdůrazňuje myšlenku pomalého vývoje v protikladu k uchopení moci atd.

Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Marxova myšlenka tkví v tom, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat „hotovou státní mašinerii“ a neomezit se na její prosté převzetí. 12. dubna 1871, tj. právě v době Komuny, psal Marx Kugelmannovi:

…„Nahlédneš-li do poslední kapitoly mého ‚18. brumairu‘, zjistíš, že za nejbližší pokus francouzské revoluce prohlašuji nikoli odevzdání byrokraticko – vojenské mašinerie z jedněch rukou do druhých, jak tomu bývalo doposud, nýbrž její rozbití“ (podtrženo Marxem, v originále je „zerbrechen“) „a to je předpoklad každé skutečné lidové revoluce na kontinentě. V tom právě záleží pokus našich hrdinských pařížských soudruhů ze strany“ (Str. 709 v „Neue Zeit“, XX., I., ročník 1901 – 1902). (Marxovy dopisy Kugelmannovi vyšly rusky nejméně ve dvou vydáních; jedno pod mou redakcí a s mou předmluvou¹².)

V těchto slovech: „rozbít byrokraticko-vojenskou státní mašinerii“ tkví, stručně řečeno, hlavní poučení marxismu o úkolech proletariátu v revoluci, pokud jde o stát. A právě toto poučení bylo vévodícím kautskyánským „výkladem“ marxismu nejenom naprosto zapomenuto, nýbrž přímo překrouceno!

Pokud jde o Marxův poukaz na „18. brumaire“, ocitovali jsme už nezkráceně příslušné místo. Je záhodno zvlášť zdůraznit dvě místa z uvedené Marxovy úvahy. Za prvé, Marx omezuje svůj závěr na kontinent. To bylo pochopitelné roku 1871, kdy Anglie byla ještě vzorem země čistě kapitalistické, avšak bez militarismu a do značné míry bez byrokracie. Proto Marx vylučoval Anglii, kde revoluce, dokonce i lidová revoluce, byla myslitelná a tehdy také možná bez předpokladu rozmetání „hotové státní mašinerie“.

Dnes, roku 1917, v období prvé veliké imperialistické války, toto Marxovo omezení odpadá. Jak Anglie, tak Amerika, které byly největšími a posledními – na celém světě – představitelkami anglosaské „svobody“ v tom smyslu, že tam nebylo militarismu a byrokratismu, se úplně zřítily do všeobecného evropského špinavého, krvavého bahna byrokraticko-vojenských institucí, které si vše podřizují a vše utiskují. Dnes jak v Anglii, tak v Americe je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“ rozbití, rozmetání „hotové“ „státní mašinerie“ (vybudované tam v letech 1914 -1917 s „evropskou“, všeobecně imperialistickou dokonalostí).

Za druhé, zvláštní pozornosti zasluhuje neobyčejně hluboká Marxova připomínka, že rozmetání byrokraticko-vojenské státní mašinerie je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“. Tento pojem „lidové“ revoluce překvapuje v Marxových ústech a ruští plechanovci a menševici, tito následovníci Struveho, kteří by se chtěli počítat mezi marxisty, by snad mohli prohlásit tento Marxův výraz za „přeřeknutí“. Udělali z marxismu tak ubohou liberální zkomoleninu, že kromě protikladu mezi buržoasní a proletářskou revolucí pro ně nic jiného neexistuje, a mimo to i tento protiklad chápou nemožně dogmaticky.

Zvolíme-li revoluce XX. století jako příklad, pak nutno ovšem jak portugalskou, tak i tureckou revoluci označit za buržoasní. Avšak „lidovou“ není ani ta, ani ona, neboť masa lidu, obrovská jeho většina, nevystupuje nějak znatelně aktivně, samostatně a se svými vlastními hospodářskými a politickými požadavky ani v té, ani v oné revoluci. Naopak, ruská buržoasní revoluce v letech 1905 – 1907, třebaže neměla takové „skvělé“ úspěchy, které časem zaznamenávala portugalská či turecká revoluce, byla nesporně ‚skutečně lidovou“ revolucí, neboť masa lidu, jeho většina, „nejširší‘‘ společenské vrstvy, zdeptané útiskem a vykořisťováním, povstávaly samostatně a zanechávaly na celém průběhu revoluce stopy svých požadavků, svých pokusů vybudovat podle svého novou společnost místo společnosti staré, která má být rozmetána.

V Evropě roku 1871 na kontinentě netvořil proletariát v žádné zemi většinu lidu. „Lidová“ revoluce, která strhuje do hnutí opravdu většinu, mohla být lidovou jedině tehdy, jestliže se jí zúčastnil jak proletariát, tak i rolnictvo… Obě tyto třídy také tvořily tehdy „lid“. Obě tyto třídy mají společné to, že je „byrokraticko-vojenská státní mašinerie“ utiskuje, rdousí a vykořisťuje. Rozbít tuto mašinerii, rozmetat ji – je opravdu v zájmu „lidu“, jeho většiny dělníků a většiny rolníků, je „předpokladem“ svobodného svazku chudého rolnictva s proletariátem, a bez tohoto svazku není demokracie stabilní a socialistické přetvoření společnosti je nemožné.

K tomuto svazku, jak známo, si také razila cestu Pařížská komuna, která nedosáhla svého cíle pro řadu příčin vnitřních i vnějších.

Marx tedy, když mluvil o „skutečně lidové revoluci‘‘‚ co nejpřísněji přihlížel, nikterak nezapomínaje na zvláštní rysy drobné buržoasie (o nichž mluvil mnoho a často), k faktickému poměru tříd ve většině evropských kontinentálních států roku 1871. Ale na druhé straně konstatoval, že „rozbití“ státní mašinerie je nezbytné v zájmu dělníků i rolníků, že je sjednocuje, staví před ně společný úkol odstranit „cizopasníka“ a nahradit jej čímsi novým.

Čím ale?

2. Čím nahradit rozbitou státní mašinerii?

Na tuto otázku dal Marx roku 1847 v „Komunistickém manifestu“ odpověď ještě zcela abstraktní, lépe řečeno, odpověď, která ukazuje úkoly, ne však způsob jich vyřešení. Rozbitou státní mašinerii je třeba nahradit „organisací proletariátu jako panující třídy“, „vydobytím demokracie“ — to byla odpověď „Komunistického manifestu“.

Marx, nepouštěje se do utopií, očekával, že zkušenosti masového hnutí přinesou odpověď na otázku, jakých konkretních forem bude nabývat tato organisace proletariátu jako panující třídy, jak vlastně bude tato organisace uvedena v soulad s nejúplnějším a nejdůležitějším „vydobytím demokracie“.

Zkušenosti Komuny, jakkoli malé, podrobuje Marx v „Občanské válce ve Francii“ velmi pečlivému rozboru. Uvedeme nejdůležitější místa z tohoto spisu:

„V XIX. století se vyvinula ‚centralisovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány: stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstvem a soudcovským stavem‘, moc, pocházející ze středověku. S rozvojem třídního antagonismu mezi kapitálem a prací ‚nabývala státní moc stále více rázu veřejné moci k utlačování dělnické třídy, mašinerie třídního panství. Po každé revoluci, která znamená jistý krok třídního boje vpřed, se projevuje čisté utiskovatelský ráz státní moci stále zjevněji‘. Státní moc se po revoluci 1848—1849 stává ‚národním nástrojem války kapitálu proti práci‘. Druhé císařství¹³ tento stav utvrzuje.

‚Přímým protikladem císařství byla Komuna‘. ‚Komuna byla určitou formou‘ republiky, která měla odstranit nejenom monarchistickou formu třídního panství, nýbrž i samo toto panství“…

V čem vlastně tkvěla tato „určitá“ forma proletářské, socialistické republiky? Jaký byl stát, který začala budovat?

…„Prvým dekretem Komuny bylo proto zrušení stálé armády a její nahrazení ozbrojeným lidem“…

Tento požadavek je nyní v programech všech stran, které se chtějí nazývat socialistickými. Ale jakou cenu mají jejich programy, je nejlépe patrno z chování našich eserů a menševiků, kteří v praxi upustili právě po revoluci 27. února od uskutečnění tohoto požadavku!

… „Komuna se ustavila z městských radních, volených podle všeobecného hlasovacího práva v různých pařížských okresech, kteří byli odpovědni a mohli být kdykoli sesazeni. Většina z nich byla samozřejmě z řad dělníků nebo uznaných zástupců dělnické třídy“…

…„Policie, která byla dosud nástrojem státní vlády, byla okamžitě zbavena všech svých politických funkcí a stala se odpovědným a kdykoli sesaditelným orgánem Komuny. Totéž bylo s úředníky všech ostatních správních odvětví… Počínajíc členy Komuny, od shora až dolů, musela být veřejná služba vykonávána za dělnickou mzdu. Jakékoli výsady a vyplácení peněz na representaci vysokým státním hodnostářům zmizely s těmito hodnostáři… Jakmile stálá armáda a policie, tyto nástroje materiální moci staré vlády, byly odstraněny, přikročila Komuna ihned k rozbití nástroje duchovního útisku kněžské moci… Soudní úředníci ztratili svou zdánlivou nezávislost… měli být nadále veřejně voleni, odpovědni a mohli být kdykoli sesazeni“…

Komuna tedy rozbitou státní mašinerii nahradila zdánlivě „jen“ úplnější demokracií: zrušením stálé armády a úplnou volitelností a sesaditelností všech úředních osob. Ve skutečnosti je však toto „jen“ nesmírně významným zjevem, kdy jedny instituce byly nahrazeny institucemi zásadně jiného druhu. Zde právě je možno pozorovat jeden z případů „přeměny kvantity v kvalitu“: demokracie, provedená tak úplně a důsledně, jak je to jen vůbec možné, přestává být buržoasní demokracií a stává se demokracií proletářkou, přestává být státem (= zvláštní mocí k potlačení určité třídy) a stává se něčím, co už státem vlastně není.

Stále ještě je nutno potlačovat buržoasii a její odpor. Pro Komunu to bylo zvlášť nezbytné a jednou z příčin její porážky bylo, že to nedělala dosti rozhodně. Avšak potlačujícím orgánem je tedy již většina obyvatelstva, a nikoliv menšina, jak bývalo vždy jak za otroctví, tak za nevolnictví, tak i za námezdního otroctví. A jakmile většina lidu sama potlačuje své utiskovatele, pak „zvláštní moci“ k potlačení není již třeba. V tomto smyslu začíná stát odumírat. Místo zvláštních institucí privilegované menšiny (privilegované úřednictvo, velitelský sbor stálé armády) může to bezprostředně vykonávat sama většina a čím více se účastní všechen lid přímo výkonu funkcí státní moci, tím méně je třeba této moci.

Zvlášť pozoruhodná jsou v tomto směru opatření Komuny, zdůrazňovaná Marxem: zrušení všech peněžních výdajů na representaci, zrušení všech peněžních výsad úředníků, snížení platů všech úředních osob ve státě na úroveň „dělnických mezd“. Vtom se právě nejnázorněji projevuje přelom od buržoasní demokracie k demokracii proletářské, od utiskovatelské demokracie k demokracii utiskovaných tříd, od státu jako „zvláštní moci“ k potlačování určité třídy — k potlačování utiskovatelů všeobecnou mocí většiny lidu, dělníků a rolníků. A právě v tomto zvlášť názorném bodu — který je v otázce státu snad nejdůležitější — upadla Marxova ponaučení nejvíce v zapomenutí! V populárních komentářích — je jich bezpočet — se o tom nemluví. „Stalo se zvykem“ zamlčovat to jako „naivnost‘‘ ‚ která se dávno přežila, asi tak, jako křesťané, když se jejich víra stala státním náboženstvím, „zapomněli“ na „naivnost“ prvotního křesťanství, prostoupeného demokraticko – revolučním duchem.

Snížení platů vysokých státních úředníků se zdá „prostě“ požadavkem naivního, primitivního demokratismu. Jeden ze „zakladatelů“ novodobého oportunismu, bývalý sociální demokrat Ed. Bernstein nejednou bezduše přemílal banální měšťácké vtipy na „primitivní‘‘ demokratismus. Jako všichni oportunisté, jako dnešní kautskyánci, i on naprosto nepochopil, za prvé, že přechod od kapitalismu k socialismu je nemožný bez určitého „návratu‘‘ k „primitivnímu“ demokratismu (neboť jak jinak může většina obyvatelstva a naprosto veškeré obyvatelstvo přejít k vykonávání státních funkcí?), a za druhé, že „primitivní demokratismus“ na základě kapitalismu a kapitalistické kultury není totéž co primitivní demokratismus v předhistorické nebo předkapitalistické době. Kapitalistická kultura vytvořila velkovýrobu, továrny, železnice, poštu, telefony a pod.‚ a na této základně se ohromná většina funkcí staré „státní moci“ tak zjednodušila a může být redukována na tak zcela jednoduché úkony registrace, záznamu a kontroly, že tyto funkce budou plně s to vykonávat všichni gramotní lidé, že tyto funkce bude plně možno vykonávat za obvyklou „dělnickou mzdu‘‘‚ že bude možno (a nutno) zbavit tyto funkce všeho, co by jen trochu připomínalo výsady, co by jen poněkud připomínalo privilegovanost, „přednostování“.

Úplná volitelnost a sesaditelnost všech úředních osob bez výjimky kdykoli, snížení jejich platů na úroveň obyčejných „dělnických mezd“‚ tato prostá a „samozřejmá‘‘ demokratická opatření, jsou tím, že uvádějí zájmy dělníků v úplný soulad se zájmy většiny rolníků, zároveň můstkem, který vede od kapitalismu k socialismu. Tato opatření se týkají státního, čistě politického přebudování společnosti, nabývají však samozřejmě veškerého svého smyslu a významu teprve ve spojení s uskutečňovaným nebo připravovaným „vyvlastněním vyvlastňovatelů“, tj. převedením kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve vlastnictví společenské.

„Komuna — napsal Marx — uskutečnila heslo všech buržoasních revolucí: nenákladnou vládu, když zrušila dvě největší položky vydání — armádu a úřednictvo.“

Z rolnictva, tak jako z jiných maloburžoasních vrstev, se jen nepatrná menšina „dostává nahoru“, „nabývá postavení“ v buržoasním smyslu, tj. vycházejí z ní buď zámožní lidé, měšťáci, nebo zabezpečení a privilegovaní úředníci. Ohromná většina rolnictva v každé kapitalistické zemi, kde je vůbec rolnictvo (a takových kapitalistických zemí je většina), je utiskována vládou a přeje si jejího svržení, přeje si „nenákladné“ vlády. Provést to může jedině proletariát, a jakmile tak činí, dělá zároveň krok k socialistickému přebudování státu.

3. Zrušení parlamentarismu

„Komuna — psal Marx — měla být nikoli parlamentní, nýbrž pracující korporací, zákonodárnou a výkonnou zároveň“…

… „Místo toho, aby se jednou za tři nebo za šest let rozhodovalo, kdo z panující třídy má v parlamentě lid zastupovat a utlačovat (ver- und zertreten), mělo všeobecné hlasovací právo sloužit lidu, organisovanému v komuny, k tomu, aby vyhledával pro svůj podnik dělníky, dozorce a účetní, jako individuální hlasovací právo slouží každému jinému zaměstnavateli k témuž účelu“.

Tato skvělá kritika parlamentarismu, pocházející z roku 1871, patří také dnes, zásluhou převládajícího sociálšovinismu a oportunismu, k „zapomenutým pravdám“ marxismu. Ministři a poslanci z povolání, zrádci proletariátu a „rutinovaní“ socialisté naší doby přenechali kritiku parlamentarismu úplně anarchistům a z tohoto obdivuhodně moudrého důvodu prohlásili jakoukoliv kritiku parlamentarismu za „anarchismus“!! Není divu, že proletariát „pokročilých‘‘ parlamentních zemí, pln ošklivosti při pohledu na takové „socialisty“ jako jsou Scheidemannové, Davidové, Legienové, Sembatové, Renaudelové, Hendersonové, Vanderveldové, Stauningové, Brantingové, Bissolatiové a spol., stále častěji upínal své sympatie k anarcho-syndikalismu přesto, že to byl rodný bratr oportunismu.

Pro Marxe nebyla však revoluční dialektika nikdy prázdnou módní frází, tretkou, kterou z ní udělali Plechanov, Kautský a jiní. Marx se dovedl bezohledně rozejít s anarchismem pro jeho neschopnost využít dokonce „svinčíku“ buržoasního parlamentarismu, zejména v době, kdy zřejmě není revoluční situace, zároveň dovedl parlamentarismus také opravdu revolučně proletářsky kritisovat.

Jednou za několik let rozhodovat, kdo z panující třídy bude parlamentě potlačovat a deptat lid — v tom tkví skutečná podstata buržoasního parlamentarismu nejenom v parlamentně konstitučních monarchiích, nýbrž i v nejdemokratičtějších republikách.

Je-li však projednávána otázka státu, je-li zkoumán parlamentarismus jako jedna z institucí státu s hlediska úkolů proletariátu na tomto poli, kde je východisko z parlamentarismu? Jak je možno se bez něho obejít?

Znovu je třeba říci: Marxova poučení, založená na studiu Komuny, upadla natolik v zapomenutí, že pro dnešního „sociálního demokrata“ (čti: dnešního zrádce socialismu) je přímo nesrozumitelnou jiná kritika parlamentarismu vyjma kritiku anarchistickou nebo reakční.

Východisko z parlamentarismu není ovšem ve zrušení zastupitelských institucí a zásady voleb, nýbrž v přeměně zastupitelských institucí ze žvaníren v „pracující“ instituce. „Komuna měla být nikoli parlamentní, nýbrž pracující korporací, zákonodárnou a výkonnou zároveň.“

„Nikoli parlamentní, nýbrž pracující“ korporací — tento výrok zasahuje moderní parlamentníky a parlamentní sociálně demokratické „salonní psíčky“ přímo do srdce! Podívejte se na kteroukoli parlamentní zemi, od Ameriky po Švýcarsko, od Francie po Anglii, Norsko a pod.: skutečná „státní“ činnost se dělá za kulisami, vykonávají ji departementy, kanceláře a štáby. V parlamentech se pouze žvaní, a to jen proto, aby se „prostý lid“ vodil za nos. To je natolik správné, že se i v ruské republice, buržoasně demokratické republice, dříve než měla kdy ustavit skutečný parlament, projevily okamžitě všechny tyto závady parlamentarismu. Takoví hrdinové shnilého šosáctví, jako Skobělevové a Ceretěliové, Černovové a Aksentěvové, dovedli i Sověty zaneřádit podle vzoru nejhnusnějšího parlamentarismu a udělat z nich pusté žvanírny. V sovětech napalují páni „socialističtí“ ministři důvěřivé mužiky frázemi a resolucemi. Ve vládě se to střídá, přímo jako by tam tančili v jednom kuse čtverylku, jednak aby bylo po řadě posazeno „ke korytu“ tučných a čestných sinekur co nejvíce eserů a menševiků a jednak aby byla „upoutána pozornost“ lidu. A zatím v kancelářích, ve štábech „se dělá“ „státní“ činnost!

„Dělo Naroda‘‘‚ orgán vládní strany „sociálních revolucionářů“, doznal nedávno v redakčním úvodníku — s bezpříkladnou otevřenosti lidí z „dobré společnosti“, kde se „všichni“ zabývají politickou prostitucí — že i v ministerstvech, která jsou doménou „socialistů“ (promiňte mi to slovo!), dokonce i tam zůstává celý úřednický aparát v podstatě starý, funguje po starém a sabotuje revoluční iniciativu úplně „nerušeně“! I kdyby nebylo tohoto doznání, nedokazuje to faktická historie účasti eserů a menševiků ve vládě? Příznačné je zde pouze to, že páni Černovové, Rusanovové, Zenzinové a ostatní redaktoři listu „Dělo Naroda“, jsouce v ministerském souručenství s kadety, ztratili stud natolik, že bez ostychu, bez červenání veřejně vyprávějí jako o bezvýznamné věci, že „u nich“ v ministerstvech je všecko při starém!! Revolučně demokratické fráze k balamucení vesnických Honzíčků a byrokraticky kancelářský šiml k „uspokojení“ kapitalistů — v tom je podstata „poctivé“ koalice.

Komuna nahrazuje zkorumpovaný a zpuchřelý parlamentarismus buržoasní společnosti institucemi, v nichž se svoboda projevu mínění a projednávání záležitostí nezvrhává v podvod, neboť poslanci musí sami pracovat, sami provádět své zákony, sami kontrolovat, co je ve skutečnosti prováděno, sami se přímo zodpovídat před svými voliči. Zastupitelské instituce zůstávají, není tu však parlamentarismu jako zvláštního systému, jako rozdělení moci zákonodárné a výkonné, jako privilegovaného postavení poslanců. Bez zastupitelských institucí si nemůžeme představit demokracii, ba ani proletářskou demokracii; bez parlamentarismu však to učinit můžeme a musíme, není-li pro nás kritika buržoasní společnosti prázdným slovem, je-li naše snaha svrhnout panství buržoasie míněna upřímně a vážně, a není-li „volební“ frází k lovení hlasů dělníků, jak je tomu u menševiků a eserů, jak je tomu u Scheidemannů a Legienů, Sembatů a Vanderveldů.

Je nejvýš poučné, že Marx, když mluví o funkcích onoho úřednictva, jehož potřebuje jak Komuna, tak proletářská demokracie, volí k srovnání zaměstnance „kteréhokoliv jiného zaměstnavatele“, tj. obyčejný kapitalistický podnik s „dělníky, dozorci a účetními“.

U Marxe není ani špetky utopismu v tom smyslu, že by vymýšlel a vybájil „novou‘‘ společnost. Nikoli, zkoumá jako přírodovědecko-historický proces zrození nové společnosti ze staré a přechodné formy mezi starou a novou společností. Bere faktické zkušenosti masového proletářského hnutí a snaží se z nich vyvodit praktická poučení. Marx „se učí‘‘ z Komuny, jako se všichni velcí revoluční myslitelé neostýchali učit ze zkušeností velikých hnutí utiskované třídy a nikdy je nezahrnovali pedantskými „mravními ponaučeními“ (jako plechanovské: „Nemělo se sahat ke zbraním“, nebo ceretěliovské: „Třída se musí uskrovňovat“).

O odstranění úřednictva naráz, všude a nadobro nemůže být řeči. To je utopie! Avšak rozbít naráz starou úřednickou mašinerii a ihned začít s budováním nové, která by postupně učinila zbytečným jakékoliv úřednictvo a zrušila je, to není utopie, to je zkušenost Komuny, to je přímý a nejbližší úkol revolučního proletariátu.

Kapitalismus zjednodušuje funkce „státní“ správy, umožňuje zrušit „přednostování“ a redukovat celou věc na organisaci proletářů (jako vládnoucí třídy), která jménem celé společnosti najímá „dělníky, dozorce a účetní“.

Nejsme utopisté. Nejsme „snílci“, blouznící o tom, jak bychom se naráz obešli bez jakékoli správy, bez jakéhokoli podřízení; tyto anarchistické sny, založené na nepochopení úkolu diktatury proletariátu, jsou marxismu zásadně cizí a ve skutečnosti slouží pouze k oddalování socialistické revoluce do té doby, dokud se lidé nezmění. Nikoli, chceme provádět socialistickou revoluci s takovými lidmi, jací jsou dnes, s lidmi, kteří se neobejdou bez podřízení, bez kontroly, bez „dozorců‘‘ a „účetních“.

Je však třeba podřizovat se ozbrojenému předvoji veškerého vykořisťovaného a pracujícího lidu — proletariátu. Je možno i nutno začít specifické „přednostování“ státních úředníků okamžitě s dneška na zítřek nahrazovat prostými funkcemi „dozorců a účetních“, funkcemi, které již dnes zcela dobře mohou vykonávat obyvatelé měst bez rozdílu úrovně svého vzdělání a které mohou být zcela dobře vykonávány za „dělnické mzdy“.

My sami, dělníci, vycházejíce z toho, co již bylo vytvořeno kapitalismem, organisujeme velkovýrobu, využívajíce svých dělnických zkušeností, vytvářejíce nejpřísnější, železnou kázeň, která je podporována státní mocí ozbrojených dělníků, a učiníme ze státních úředníků prosté vykonavatele našich příkazů, odpovědné, sesaditelné a mírně placené „dozorce a účetní“ (nevyjímaje ani techniky všeho druhu, rázu a stupně) — to je náš proletářský úkol, tím je možno a nutno začít při provádění proletářské revoluce. Takový počátek na základě velkovýroby vede sám sebou k postupnému „odumírání“ všelikého úřednictva, k postupnému vytváření takového pořádku — pořádku bez uvozovek, pořádku, který nemá nic společného s námezdním otroctvím — takového pořádku, kdy budou všechny stále se zjednodušující funkce dozoru a účetnictví vykonávány všemi po řadě, pak se stanou zvykem a posléze odpadnou jako zvláštní funkce zvláštní vrstvy lidí.

Jeden vtipný německý sociální demokrat sedmdesátých let minulého století nazval poštu vzorem socialistického hospodářství. To je naprosto správné. Pošta je dnes hospodářství, které je organisováno podle typu států kapitalistického monopolu. Imperialismus přetváří postupně všechny trusty v organisace takového typu. Nad „prostými‘‘ pracujícími, kteří jsou přetíženi prací a hladovějí, zde stojí táž buržoasní byrokracie. Avšak mechanismus společenského hospodaření je zde již hotov. Svrhneme-li kapitalisty, potlačíme-li železnou rukou ozbrojených dělníků odpor těchto vykořisťovatelů, rozbijeme-li byrokratickou mašinerii moderního státu, objeví se před námi vysoce technicky vybavený mechanismus, zbavený „cizopasníka“, mechanismus, který mohou plně pustit do chodu sami zorganisovaní dělníci, najímajíce techniky, dozorce účetní, a platíce za práci jich všech, jakož i za práci všech „státních“ úředníků vůbec, dělnické mzdy. To je konkretní, praktický úkol, který může být u všech trustů ihned proveden, úkol, který osvobozuje pracující od vykořisťování a zhodnocuje tak zkušenosti, s nimiž prakticky začala (zejména na poli výstavby státu) Komuna.

Celé národní hospodářství, zorganisované jako pošta, a to tak, že technici, dozorci a účetní, jakož i všechny úřední osoby budou dostávat plat, nepřevyšující „dělnické mzdy“, pod kontrolou a vedením ozbrojeného proletariátu — toť náš nejbližší cíl. Takový stát na takovém hospodářském základu potřebujeme. To povede ke zrušení parlamentarismu a k zachování zastupitelských institucí, to osvobodí pracující třídy od prostituování těchto institucí buržoasií.

4. Organisace jednoty národa

… „V stručném nárysu národní organisace, kterou Komuna neměla kdy dále propracovat, praví se naprosto jasně, že komuna měla… být politickou formou i nejmenší vesnice… Z komun se měla také volit ‚národní delegace‘ v Paříži“.

… „Nemnohé, avšak důležité funkce, které by pak ještě zbyly ústřední vládě, neměly být zrušeny — takové tvrzení bylo vědomým podvodem — nýbrž svěřeny komunálním, tj. přísně odpovědným úředníkům“…

Jednota národa neměla být rozbita, ale naopak zorganisována s pomocí komunálního zřízení. Jednota národa měla být uskutečněna zničením státní moci, která se prohlašovala za ztělesnění této jednoty, chtěla však být nezávislou na národu a stát nad ním. Ve skutečnosti byla tato státní moc jen cizopasným nádorem na těle národa… Úkolem bylo odříznout čistě utiskovatelské orgány staré vládní moci, její oprávněné funkce pak odnít moci, osobující si právo stát nad společností, a vrátit je odpovědným služebníkům společnosti“.

Do jaké míry oportunisté dnešní sociální demokracie nepochopili — snad lépe říci: nechtěli pochopit — tyto Marxovy závěry, ukazuje nejlépe herostratovsky proslulá kniha renegáta Bernsteina „Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie“. Právě o citovaných Marxových slovech Bernstein psal, že tento program „svým politickým obsahem zaznamenává ve všech podstatných rysech největší podobnost s federalismem — Proudhonovým… Přes všechny ostatní rozdíly mezi Marxem a ‚maloměšťákem‘ Proudhonem (Bernstein dává slovo „maloměšťák‘‘ do uvozovek, které mají označit podle jeho mínění ironii), je v těchto bodech jejich myšlenkový postup tak blízký, jak jen možno“. Přirozeně — pokračuje Bernstein — význam municipalit roste, avšak zdá se mi pochybným, že by prvním úkolem demokracie bylo takové zrušení (Auflösung — doslova: rozpuštění, rozložení) moderních států a taková úplná přeměna (Umwandlung — převrácení) jejich organisace, jak si to představuje Marx a Proudhon (ustavení národního shromážděni z delegátů provinčních nebo okresních shromáždění, která by zas byla ustavována z delegátů komun), takže by úplně zmizela dřívější forma národních zastupitelských sborů (Bernstein, „Předpoklady socialismu“, str. 134 a 136 německého vydání z roku 1899).

To je přímo úžasné: směšovat Marxovy názory o „zničení státní moci — cizopasníka“ s Proudhonovým federalismem! To však není náhoda, neboť oportunistovi ani nenapadá, že zde Marx nemluví o federalismu v protikladu k centralismu, nýbrž o rozbití staré, buržoasní státní mašinerie, existující ve všech buržoasních zemích.

Oportunista postřehne jen to, co vidí kolem sebe, v prostředí maloměšťáckého šosáctví a „reformistické“ stagnace, a to jen „municipality“! Na revoluci proletariátu si oportunista již ani nevzpomene.

Je to k smíchu. Je však příznačné, že v tomto bodě nikdo proti Bernsteinovi nepolemisoval. Bernsteina mnozí potírali — zejména Plechanov v ruské literatuře a Kautský v literatuře evropské — avšak ani ten, ani onen nemluvil o tomto Bernsteinově překroucení Marxova učení.

Oportunista se natolik odnaučil revolučně myslit a přemýšlet o revoluci, že připisuje Marxovi „federalismus“, že směšuje Marxe se zakladatelem anarchismu Proudhonem. A Kautský i Plechanov, kteří by chtěli být orthodoxními marxisty a obhájit učení revolučního marxismu, o tom mlčí! V tom je jedna z příčin krajního zvulgarisování názorů na rozdíl mezi marxismem a anarchismem, které je vlastní kautskyáncům i oportunistům a o kterém ještě promluvíme.

V uvedených Marxových úvahách o zkušenostech Komuny není ani stopy po federalismu. Marx se shoduje s Proudhonem právě v tom, co nevidí oportunista Bernstein. Marx se rozchází s Proudhonem právě v tom, v čem Bernstein vidí jejich shodu.

Marx se shoduje s Proudhonem vtom, že oba jsou pro „rozbití“ soudobé státní mašinerie. Tuto shodu marxismu s anarchismem (jak s Proudhonem, tak s Bakuninem) nechtějí vidět ani oportunisté, ani kautskyánci, neboť opustili v tomto bodu marxismus.

Marx se rozchází jak s Proudhonem, tak i s Bakuninem právě v otázce federalismu (nemluvě již o diktatuře proletariátu). Z maloburžoasních názorů anarchismu vyvěrá zásadně federalismus. Marx je centralista. V uvedených úvahách se ani o vlásek neodchyluje od centralismu. Jedině lidé, prodchnutí maloburžoasní „pověrečnou vírou“ ve stát, mohou pokládat zničení buržoasní státní mašinerie za zničení centralismu!

Nu, a uchopí-li proletariát a chudé rolnictvo státní moc, zorganisují-li se úplně svobodně v komuny a sjednotí-li činnost všech komun k úderům proti kapitálu, k potlačení odporu kapitalistů, k odevzdání soukromého vlastnictví železnic, továren, půdy a pod. veškerému národu, celé společnosti, nebude to centralismus? Nebude to nejdůslednější demokratický centralismus? A nadto proletářský centralismus?

Bernstein prostě nemůže pochopit, že je možný dobrovolný centralismus, dobrovolné semknutí komun v národ, dobrovolné sjednocení proletářských komun k rozmetání buržoasního panství a buržoasní státní mašinerie. Jako každému šosákovi, i Bernsteinovi se zdá centralismus něčím, co může být vnuceno a udrženo jen shora, jen byrokracií a soldateskou.

Marx, jako by předvídal možnost překroucení svých názorů, výslovně zdůrazňuje, že je to vědomý podvod, vytýká-li se Komuně, že prý chtěla rozbít jednotu národa a zrušit ústřední moc. Marx úmyslně používá výrazu „organisovat jednotu národa“, aby postavil uvědomělý, demokratický a proletářský centralismus proti centralismu buržoasnímu, vojenskému, byrokratickému.

Jenomže… horší než hluchý je ten, kdo nechce slyšet. A právě oportunisté dnešní sociální demokracie nechtějí slyšet o zničení státní moci, o odříznutí cizopasníka.

5. Zničení cizopasníka – státu

Uvedli jsme již příslušná místa z Marxe a musíme je doplnit:

… „Obvyklým osudem nových historických výtvorů — psal Marx — bývá, že jsou prohlašovány za věrný obraz starších a již překonaných forem společenského života, jimž se poněkud podobají. Tak i tato nová komuna, která láme (bricht — rozbíjí) soudobou státní moc, je prohlašována za vzkříšení středověkých komun… za svazek malých států (Montesquieu a žirondisté)… za přehnanou formu starého boje proti upřílišněné centralisaci“…

… „Komunální zřízení by vrátilo tělu společnosti všechny síly, které dosud stravoval cizopasný nádor ‚stát‘, tyjící ze společnosti a zdržující její svobodný vývoj. Již jen tím bylo popohnáno obrození Francie“…

Komunální zřízení by uvedlo venkovské výrobce pod duchovní vedení hlavních měst každého okresu a zajistilo jim tam v městských dělnících přirozené zastánce jejich zájmů. Již pouhá existence Komuny přinášela s sebou jako něco samozřejmého místní samosprávu, ne však již jako protiváhu státní moci, která se nyní stává zbytečnou“…

„Zničení státní moci“, která byla „cizopasným nádorem“, její „odříznutí“‚ její „rozmetání“, „státní moc se nyní stává zbytečnou“ — v těchto výrazech mluvil Marx o státu, když hodnotil a analysoval zkušenosti Komuny.

To všecko bylo napsáno téměř před půl stoletím a dnes je nutno provádět přímo vykopávky, aby mohl být širokým masám podán nezfalšovaný marxismus. Závěry, vyvozené z pozorování poslední velké revoluce, kterou Marx prožil, upadly v zapomenutí právě v době, kdy přišlo období dalších velkých revolucí proletariátu.

„Různost výkladů, které Komuna vyvolala, a různost zájmů, kterým se dostalo v Komuně výrazu, dokazuje, že byla nanejvýš pružnou politickou formou, zatímco všechny dřívější vlády byly v podstatě formy utiskovatelské. Jejím tajemstvím bylo: v podstatě to byla vláda dělnické třídy, výsledek boje třídy, která produkuje, proti třídě, která si přivlastňuje, byla tou konečně objevenou politickou formou, za které mohlo být uskutečněno hospodářské osvobození práce“…

„Bez této poslední podmínky by bylo komunální zřízení nemožností a klamem“…

Utopisté se zabývali „objevováním“ politických forem, za kterých by mělo dojít k socialistickému přebudování společnosti. Anarchisté odbývali otázku politických forem vůbec. Oportunisté dnešní sociální demokracie přijali buržoasní politické formy parlamentního demokratického státu za mez, kterou nelze překročit, a bijíce čelem o zem, modlili se k tomuto „vzoru“ a prohlašovali každou snahu o rozbití těchto forem za anarchismus.

Marx z veškerých dějin socialismu a politického boje vyvodil závěr, že stát musí zmizet, že přechodnou formou jeho zanikání. (přechodem od státu k nestátu) bude „proletariát, zorganisovaný ve vládnoucí třídu“. Objevovat politické formy této budoucnosti se však Marx nepokoušel. Spokojil se přesným pozorováním francouzských dějin, jejich rozborem a závěrem, ke kterému vedl rok 1851: vývoj věcí spěje k rozmetání buržoasní státní mašinerie.

A když masové revoluční hnutí proletariátu vzplálo, začal Marx přes jeho neúspěch, nehledě na jeho krátké trvání a nápadnou slabost, zkoumat, jaké formy objevilo.

Komuna je forma, „konečně objevená“ proletářskou revolucí, za které může dojít k hospodářskému osvobození práce.

Komuna je prvním pokusem proletářské revoluce o rozbití buržoasní státní mašinerie a „konečně objevenou“ politickou formou, kterou je možno a nutno nahradit formu rozbitou.

V dalším výkladu uvidíme, že ruské revoluce let 1905 a 1917 pokračují v jiných poměrech a za jiných podmínek v díle Komuny a potvrzují Marxovu geniální historickou analysu.

IV
POKRAČOVÁNI. ENGELSOVY DODATEČNÉ VYSVĚTLIVKY

Marx vnesl hlavní přínos k posouzení významu zkušeností Komuny. Engels se častokráte vracel k tomuto thematu, vysvětloval Marxovu analysu a jeho závěry a mnohdy objasňuje jiné stránky otázky tak pronikavě a názorně, že se musíme těmito vysvětlivkami zvlášť zabývat.

1. „K bytové otázce“

Ve svém pojednání o bytové otázce (r. 1872), přihlíží již Engels ke zkušenostem Komuny a několikrát probírá úkoly revoluce vzhledem ke státu. Je zajímavé, že na konkretním thematu jsou názorně objasněny na jedné straně rysy, kterými se proletářský stát podobá dnešnímu státu — rysy, které dovolují mluvit v obou případech o státu — a na druhé straně rozdílné rysy nebo přechod ke zničení státu.

„Jak má tedy být vyřešena bytová otázka? V dnešní společnosti se řeší stejně jako kterákoli jiná otázka společnosti: ponenáhlým hospodářským vyrovnáváním poptávky a nabídky, a to je řešení, které ustavičně samo znovu plodí otázku a není tudíž vůbec řešením. Jak vyřeší tuto otázku sociální revoluce, závisí nejen na daných okolnostech, nýbrž souvisí to také s otázkami, které jdou mnohem dále, mezi nimiž je jedna z nejpodstatnějších — otázka odstranění protikladu mezi městem a venkovem. Jelikož není naším úkolem vymýšlet utopistické systémy zřízení budoucí společnosti, bylo by více než zbytečné o tom mluvit. Nesporné je jedno, a to, že nyní je ve velkoměstech dosti obytných budov, aby bylo racionálním využitím těchto budov okamžitě odpomoženo jakékoliv skutečné bytové nouzi. To může být přirozeně provedeno jedině vyvlastněním dnešních majitelů, případně tím, že do jejich domů budou nastěhováni dělníci bez přístřeší nebo dělníci bydlící nyní v přeplněných bytech. A jakmile proletariát dobude politické moci, bude možno takové opatření, diktované veřejným blahem, provést stejně snadno, jako jiná vyvlastnění a zabrání dnešním státem“ (Str. 22 německého vydání z r. 1887).

Zde není zkoumána změna formy státní moci, nýbrž je probírán u obsah její činnosti. Vyvlastnění a zabírání bytů je prováděno podle nařízení dnešního státu. Také proletářský stát formálně „nařídí“ zabrat byty a vyvlastnit domy. Je však jasné, že starý výkonný aparát, úřednictvo spjaté s buržoasií, by se prostě nehodil k provádění nařízení proletářského státu.

… „Je nutno konstatovat, že faktické převzetí všech pracovních nástrojů a veškerého průmyslu pracujícím lidem je přímým opakem proudhonistického ‚výkupu‘. Při ‚výkupu‘ se stává vlastníkem bytu, parcely, pracovního nástroje jednotlivý dělník, při převzetí zůstává společným vlastníkem domů, továren a pracovních nástrojů ‚pracující lid‘. Používání těchto domů, továren a pod. bude asi sotva přenecháno, alespoň v přechodné době, jednotlivcům nebo sdružením bez úhrady nákladů. Stejně zrušení pozemkového vlastnictví neznamená zrušení pozemkové renty, nýbrž její odevzdání, byť i v pozměněné formě, společnosti. Faktické převzetí všech pracovních nástrojů pracujícím lidem tedy naprosto nevylučuje zachování nájemného poměru“ (str. 69).

Otázku, které se dotýká tato úvaha, a to otázku ekonomických základů odumírání státu, prozkoumáme v příští kapitole. Engels se vyjadřuje krajně obezřele a praví, že proletářský stát bude rozdělovat byty „asi sotva“ bezplatně, „alespoň v přechodné době“. Pronájem bytů, patřících veškerému lidu, jednotlivým rodinám za nájemné předpokládá také, že toto nájemné bude vybíráno, že zde bude určitá kontrola, že byty budou rozdělovány podle určité normy. To všecko vyžaduje určité formy státu, ne však zvláštního vojenského a byrokratického aparátu se zvlášť privilegovaným postavením úředních osob. A přechod k takovému stavu, kdy bude možno bezplatně přidělovat byty, souvisí s úplným „odumíráním“ státu.

Když Engels líčí, jak blanquisté po Komuně vlivem jejích zkušeností přešli k zásadnímu stanovisku marxismu, formuluje mimochodem toto stanovisko takto:

„Nutnost politické akce proletariátu a jeho diktatury jako přechod k odstranění tříd a s nimi i státu“… (str. 55).

Někteří milovníci hnidopišství nebo buržoasní „vyhlazovatelé marxismu“ shledají snad rozpor mezi Engelsovým zastáváním se „odstranění státu“ a odmítáním takové formule ve výše uvedené větě z „Anti-Dühringa“ jako anarchistické. Nebylo by divu, kdyby oportunisté zařadili také Engelse k „anarchistům“ — dnes se mezi sociálšovinisty stále více šíří zvyk předhazovat internacionalistům anarchismus.

Marxismus vždy učil, že s odstraněním tříd bude odstraněn i stát. Ve všeobecně známé větě o „odumírání státu“ v „Anti-Dühringovi“ jsou anarchisté obviňováni nikoliv prostě z toho, že jsou pro odstranění státu, nýbrž z toho, že hlásají možnost odstranění státu „s dneška na zítřek“.

Ježto nyní převládající „sociálně demokratická“ doktrina naprosto falešně vykládala poměr marxismu k anarchismu v otázce zničení státu, bude zvlášť užitečné připomenout jednu Marxovu a Engelsovu polemiku proti anarchistům.

2. Polemika proti anarchistům

Tato polemika byla vedena roku 1873. Marx a Engels napsali články proti proudhonistům, „autonomistům“ čili „protiautoritářům“ do italského socialistického sborníku a tyto články vyšly v německém překladu teprve roku 1913 v „Neue Zeit“.

… „Nabývá-li politický boj dělnické třídy — psal Marx, vysmívaje se anarchistům a jejich odmítání politiky — revolučních forem; nahrazují-li dělníci diktaturu buržoasie svou revoluční diktaturou, dopouštějí se strašného zločinu urážky zásad, neboť aby ukojili své ubohé, hamižně všední potřeby a potlačili odpor buržoasie, dávají státu revoluční a přechodnou formu, místo aby složili zbraně a stát odstranili („Neue Zeit“, 32. ročník, 1913/14, sv. I, str. 40).

Výhradně proti takovému „odstraněni“ státu se stavěl Marx, když potíral anarchisty! Naprosto se nestavěl proti tomu, že stát zmizí se zmizením tříd nebo že bude odstraněn s jich odstraněním, nýbrž proti tomu, aby se dělníci zřekli používání zbraní, organisovaného násilí, to jest státu, který má sloužit cíli: „potlačit odpor buržoasie“.

Marx — aby nebyl překrucován opravdový smysl jeho boje proti anarchismu — úmyslně zdůrazňuje: „revoluční a přechodnou formu“ státu, nezbytného proletariátu. Proletariát potřebuje stát jen dočasně. My se naprosto nerozcházíme s anarchisty v otázce odstranění státu jako cíle. Tvrdíme, že k dosažení tohoto cíle je nutno dočasně využít nástrojů, prostředků a metod státní moci proti vykořisťovatelům, tak jako k odstranění tříd je nezbytná zatímní diktatura utiskované třídy. Marx vyzdvihuje proti anarchistům nejostřejší a nejjasnější formulaci otázky: mají dělníci, svrhávajíce jho kapitalistů, „složit zbraně“, anebo jich mají použít proti kapitalistům, aby potlačili jejich odpor? A soustavné používáni zbraní jednou třídou proti druhé — co je to jiného než přechodná forma“ státu?

Nechť se každý sociální demokrat zeptá sám sebe, zda takto kladl otázku státu v polemice proti anarchistům, zda takto kladla tuto otázku ohromná většina oficiálních socialistických stran II. Internacionály.

Engels vykládá tytéž myšlenky ještě mnohem důkladněji a populárněji. Vysmívá se především ideové motanici u proudhonistů, kteří si sami říkali ‚ ‚protiautoritáři“, tj. odmítali jakoukoli autoritu, jakékoli podřízení, jakoukoli vládni moc. Všimněte si továrny, železnice, lodi na širém moři — praví Engels – cožpak není jasné, že bez určitého podřízení se a tudíž bez určité autority nebo moci není možné, aby fungovalo kterékoliv z těchto složitých technických zařízení, založených na užívání strojů a plánovité spolupráci mnoha lidí?

… „Používám-li těchto argumentů — píše Engels — proti nejzarytějším protiautoritářům mohou mi dát jen tuto odpověď: ‚Ó, to je sice pravda, tady však nejde o autoritu, kterou obdařujeme naše delegáty, nýbrž o určitý příkaz‘. Tito lidé mají zato, že můžeme změnit věc, změníme-li její název“…

Když Engels takto ukázal, že autorita a autonomie jsou pojmy relativní, že se pole jejich použití mění s různými fázemi vývoje společnosti, že je nesmyslem pokládat je za něco absolutního, a když dodal, že se oblast používání strojů a velkovýroby stále rozšiřuje, přechází od všeobecných úvah o autoritě k otázce státu.

… „Kdyby autonomisté — píše — chtěli říci jen to, že sociální organisace budoucnosti připustí autoritu pouze v mezích, které jsou nevyhnutelně diktovány výrobními poměry, bylo by možno se s nimi dorozumět. Jsou však slepí ke všem skutečnostem, které činí autoritu nezbytnou, a bojují vášnivě proti slovu.

Proč se neomezují ‚protiautoritáři‘ na to, aby křičeli proti politické autoritě, proti státu? Všichni socialisté jsou zajedno v tom, že stát, a s ním i politická autorita, zmizí v důsledku budoucí sociální revoluce, tj. že veřejné funkce pozbudou svého politického rázu a přemění se v prosté administrativní funkce, střežící sociální zájmy. Protiautoritáři však požadují, aby politický stát byl odstraněn naráz, ještě dříve, než budou odstraněny sociální poměry, které jej zplodily. Požadují, aby prvním aktem sociální revoluce bylo odstranění autority.

Viděli tito pánové vůbec někdy revoluci? Revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen může být. Revoluce je aktem, kterým jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bajonety a děly, tedy prostředky velmi autoritativními. Strana, jež zvítězila, bývá nucena udržovat své panství hrůzou, kterou reakcionářům nahánějí její zbraně. Kdyby se byla Pařížská komuna neopírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoasii, byla by se udržela déle než jeden den? Nemáme ji naopak pokárat za to, že používala této autority příliš málo? Tedy: buď — anebo. Buď protiautoritáři sami nevědí, co říkají, a pak šíří jenom zmatek. Anebo to vědí, a pak zrazují věc proletariátu. V obou případech slouží toliko reakci“ (str. 39).

Tato úvaha se dotýká otázek, které je nutno prozkoumat v souvislosti s thematem o vzájemném poměru politiky a ekonomiky při odumírání státu (tomuto thematu je věnována další kapitola). Jsou to tyto otázky: otázka přeměny veřejných funkcí z funkcí politických v prosté funkce administrativní a otázka „politického státu“. Tento výraz, který zvlášť může vyvolat nedorozumění, ukazuje na proces odumírání státu: odumírající stát na jistém stupni odumírání může být nazván státem nepolitickým.

V této Engelsově úvaze je opět nejskvělejší formulace otázky, namířená proti anarchistům. Sociální demokraté, kteří chtějí být Engelsovými žáky, nesčíslněkrát polemisovali od r. 1873 proti anarchistům, avšak právě oni nepolemisovali tak, jak mají a musejí polemisovat marxisté. Anarchistická představa o odstranění státu je zmatená a nerevoluční — tak posuzoval otázku Engels. Anarchisté nechtějí vidět revoluci právě v jejím vzniku a vývoji, s jejími specifickými úkoly, pokud jde o násilí, autoritu, moc a stát.

Obvyklá kritika anarchismu vyústila u dnešních sociálních demokratů v nejčistší maloměšťáckou banálnost: „My, jářku, uznáváme stát, anarchisté však nikoliv!“ Samozřejmě, že taková banálnost musí odpuzovat všechny jen poněkud soudnější a revolučnější dělníky. Engels říká něco jiného: zdůrazňuje názor všech socialistů, že stát zmizí v důsledku socialistické revoluce. Pak vytyčuje konkretně otázku revoluce, právě tu otázku, kterou obyčejně sociální demokraté z oportunismu obcházejí, přenechávajíce ji, abych tak řekl, k výhradnímu „zpracování“ anarchistům. A Engels, když vytyčuje tuto otázku, bere věc za pravý konec: neměla Komuna vice užívat revoluční moci státu, tj. proletariátu ozbrojeného a zorganisovaného v panující třídu?

Nynější oficiální sociální demokracie odbývala obyčejně otázku konkretních úkolů proletariátu v revoluci buď prostě šosáckými vtipy, nebo v nejlepším případě vyhýbavou sofistickou frází: „Potom se uvidí“. Anarchisté pak měli právo namítat proti sociální demokracii, že se zpronevěřuje svému úkolu revoluční výchovy dělnictva. Engels využívá zkušeností poslední proletářské revoluce právě k tomu, aby co nejkonkretněji prozkoumal, co má dělat proletariát, pokud jde o banky a stát, a jak to má dělat.

3. Dopis Bebelovi

Jednou z nejskvělejších, ne-li vůbec nejskvělejší úvahou v Marxových a Engelsových dílech o státu je místo v Engelsově dopisu Bebelovi z 18.—28. března 1875. Tento dopis mimochodem řečeno — po prvé Bebel otiskl, pokud víme, v druhém dílu svých pamětí (,‚Z mého života“), který vyšel roku 1911, tj. 36 let po napsání a odeslání dopisu.

Engels, kritisuje týž návrh gothajského programu, který také Marx zkritisoval v proslulém dopise Brackovi, a dotýkaje se zvláště otázky státu, napsal Bebelovi:

… „Svobodný lidový stát se přeměnil ve svobodný stát. V gramatickém slova smyslu je svobodný takový stát, který je svobodný vůči svým občanům, tedy stát s despotickou vládou. Všeho toho tlachání o státu by se již mělo zanechat, zejména od dob Komuny, která již nebyla státem ve vlastním smyslu. ‚Lidový stát‘ byl nám anarchisty do omrzení předhazován, ačkoliv již v Marxově spisu proti Proudhonovi a potom v ‚Komunistickém manifestu‘ se přímo praví, že zavedením socialistického společenského řádu se stát sám rozpouští (sich auflöst) a mizí. Jelikož stát je jen přechodným zařízením, kterého se používá v boji, v revoluci, k násilnému potlačení nepřátel, je čirým nesmyslem mluvit o svobodném lidovém státě. Pokud proletariát potřebuje státu, potřebuje ho nikoliv v zájmu svobody, nýbrž v zájmu potlačení svých nepřátel, jakmile je možno mluvit o svobodě, stát jako takový přestává existovat. My bychom proto navrhovali zaměnit všude slovo stát slovem ‚obec‘ (Gemeinwesen), krásným starým německým slovem, plně odpovídajícím francouzskému ‚komuna‘“ (str. 322 německého originálu)¹⁴.

Je třeba mít na zřeteli, že tento dopis se týká programu strany, který Marx kritisoval v dopise, datovaném jen o několik týdnů později než tento dopis (Marxův dopis z 5. května 1875) a že Engels žil tehdy v Londýně spolu s Marxem. Když proto Engels v poslední větě praví: „my“ je nesporné, že navrhuje vůdci německé dělnické strany jménem svým i Marxovým, aby vyškrtl z programu slovo „stát“ a nahradil je slovem „obec“.

Jaký řev o „anarchismu“ by spustili pohlaváři dnešního marxismu, zfalšovaného k použití pro oportunisty, kdyby jim někdo navrhl takovou opravu programu!
Nechť řvou. Za to je buržoasie pochválí.

My však budeme konat své dílo. Při revisi programu naší strany musí být Engelsova a Marxova rada bezpodmínečně uvážena, abychom se přiblížili pravdě, abychom obnovili marxismus a oprostili jej od zkomolenin, abychom lépe řídili boj dělnické třídy za osvobození. Mezi bolševiky se jistě nevyskytnou lidé, kteří by měli námitky proti Marxově a Engelsově radě. Obtíž bude snad jen v termínu. Němčina má pro „obec“¹⁵ dvě slova, z nichž Engels zvolil to, které označuje nikoliv jednotlivou obec, nýbrž jejich souhrn, systém obcí. V ruštině¹⁶ takového slova není a bude snad nutno zvolit francouzské slovo „komuna“, třebaže má také své závady.

„Komuna nebyla již státem ve vlastním smyslu“, to je theoreticky velmi důležité Engelsovo tvrzení. Po tom, co jsme už uvedli, je toto tvrzení zcela pochopitelné. Komuna přestávala být státem, jelikož byla nucena potlačovat nikoli většinu obyvatelstva, nýbrž menšinu (vykořisťovatele); buržoasní státní mašinerii rozbila; místo zvláštní moci k potlačení vystupovalo na scénu samo obyvatelstvo. Všechno to jsou odchylky od státu ve vlastním smyslu. A kdyby se byla Komuna upevnila, „odumřely“ by v ní stopy státu samy sebou, nebyla by potřebovala „odstraňovat“ jeho instituce: přestaly by fungovat, protože by časem neměly co dělat.

„Anarchisté nám do omrzení předhazovali ‚lidový stát‘ “; říkaje to, má Engels na zřeteli především Bakunina a jeho výpady proti německým sociálním demokratům. Engels pokládá tyto výpady za správné potud, pokud „lidový stát“ je týmž nesmyslem a touž odchylkou od socialismu jako „svobodný lidový stát“. Engels se snaží korigovat boj německých sociálních demokratů proti anarchistům, uvést tento boj na zásadně správnou základnu a oprostit jej od oportunistických předsudků o „státu“. Běda! Engelsův dopis ležel 36 let pod pokličkou. Uvidíme později, že Kautský i po uveřejnění tohoto dopisu tvrdošíjně opakuje v podstatě tytéž chyby, před kterými varoval Engels.

Bebel odpověděl Engelsovi dopisem z 21. září 1875, v němž mimo jiné psal, že „úplně souhlasí“ s jeho posudkem návrhu programu a že vytýkal Liebknechtovi ústupnost (str. 304 německého vydání Bebelových pamětí, sv. II.). Nahlédneme-li však do Bebelovy brožury „Naše cíle“ ‚ nalezneme v ní naprosto nesprávné výroky o státu:

„Stát má být přeměněn ze státu, založeného na třídním panství, ve stát lidový“ (německé vydání „Unsere Ziele“, 1886, str. 54).

Tak je to vytištěno v devátém (devátém!) vydání Bebelovy brožury! Není divu, že tak tvrdošíjné opakování oportunistických úsudků o státu přešlo německé sociální demokracii do krve, zejména když revoluční Engelsovy vysvětlivky byly strkány do zásuvky a veškeré životní poměry na dlouhou dobu „odnaučovaly“ revoluci.

4. Kritika návrhu erfurtského programu¹⁷

Kritika návrhu erfurtského programu, kterou poslal Engels Kautskému 29. června 1891 a která byla uveřejněna teprve po deseti letech v „Neue Zeit“, nemůže být opominuta při rozboru marxistického učení o státu, poněvadž je hlavně věnována právě kritice oportunistických názorů sociální demokracie v otázkách státního zřízení.

Mimochodem poznamenáváme, že také v otázkách ekonomiky dává Engels jeden neobyčejně cenný pokyn, který je důkazem, jak pozorně a rozmyslně sledoval zejména změny novodobého kapitalismu, a jak proto dovedl do jisté míry předvídat úkoly naší, imperialistické, epochy. Zde je tento pokyn: o slovu „bezplánovitost“ (Planlosigkeit), kterého je použito v návrhu programu při charakteristice kapitalismu, Engels píše:

„Přecházíme-li od akciových společností k trustům, které si podřizují a monopolisují celá průmyslová odvětví, přestává zde nejen soukromá výroba, nýbrž i bezplánovitost“ („Neue Zeit“, XX. ročník, 1901-1902, Sv. I, str. 8)¹⁸.

Zde je zdůrazněna nejzákladnější these v theoretickém zhodnocení novodobého kapitalismu, t. j. imperialismu, a to, že se kapitalismus přeměňuje v monopolistický kapitalismus. Poslední slovo nutno podtrhnout, neboť velmi rozšířenou chybou je buržoasně reformistické tvrzení, že prý monopolistický nebo státně monopolistický kapitalismus není ji kapitalismem, že prý již může být nazván „státním socialismem“ atd. Úplnou plánovitost ovšem trusty nepřinášely, dosud nepřinášejí a přinést nemohou. Ale pokud přinášejí plánovitost, pokud magnáti kapitálu zjišťují předem rozsah výroby ve státním nebo dokonce mezinárodním měřítku, pokud ji plánovitě regulují, zůstáváme přece jen v kapitalismu, byť v jeho novém stadiu, bezesporu však v kapitalismu. „Blízkost“ takového kapitalismu k socialismu musí být pro skutečné zástupce proletariátu důkazem pro blízkost, snadnost, uskutečnitelnost a neodkladnost socialistické revoluce, a nikterak důvodem k tomu, aby trpělivě snášeli odmítání této revoluce a zkrášlování kapitalismu, což dělají všichni reformisté.

Vraťme se však k otázce státu. Engels zde podává zvlášť cenné pokyny trojího druhu: za prvé v otázce republiky, za druhé v otázce spojitosti národnostní otázky se státním zřízením, za třetí v otázce místní samosprávy.

Pokud jde o republiku, učinil Engels z této otázky těžiště své kritiky návrhu erfurtského programu. A vzpomeneme-li si, jakého významu nabyl erfurtský program v celé mezinárodní sociální demokracii, jak se tento program stal vzorem pro celou II. Internacionálu, můžeme bez nadsázky říci, že zde Engels kritisuje oportunismus celé II. Internacionály.

„Politické požadavky návrhu — píše Engels — mají velké nedostatky. To co mělo být vlastně řečeno, v něm není“ (podtrženo Engelsem)*.

A dále se vysvětluje, že německá ústava je vlastně kopií svrchovaně reakční ústavy z r. 1850, že říšský sněm je, jak se vyjádřil Vilém Liebknecht, jen „fíkovým listem absolutismu“, že je „zřejmým nesmyslem“ chtít na základě ústavy, uzákoňující malé státy a spolek německých malých států, uskutečnit „převedení všech pracovních prostředků do společného vlastnictví“.

„Dotýkat se tohoto thematu je nebezpečné“, dodává Engels, jsa si dobře vědom, že v Německu není možno legálně v programu vznést požadavek republiky. Avšak nesmiřuje se jen tak prostě s tímto nesporným argumentem, kterým se ‚všichni‘ spokojují. Pokračuje: „A přec je nutno tak neb onak věcí hnout. Jak je toho zapotřebí, dokazuje právě nyní oportunismus, který proniká (einreissende) do značné části sociálně demokratického tisku. Ze strachu, aby nebyl obnoven zákon proti socialistům¹⁹, nebo při vzpomínce na některé ukvapené výroky pronesené za platnosti tohoto zákona, chtějí nyní, aby strana uznala dnešní zákonný stav v Německu za postačující k pokojnému prováděni všech svých požadavků“²⁰…

Hlavní fakt, že postup německých sociálních demokratů byl určován strachem před obnovou výjimečného zákona, vyzvedá Engels do popředí a bez okolků jej nazývá oportunismem; prohlašuje, že právě proto, že v Německu neexistuje republika a svoboda, jsou naprosto nesmyslné sny o „pokojné“ cestě. Engels je dosti obezřetný, aby si nesvázal ruce. Přiznává, že v zemích, kde je republika nebo velmi značná svoboda, „lze si představit“ (jen „představit“) pokojný vývoj k socialismu, ale v Německu — opakuje:

„V Německu, kde vláda je téměř všemocná, kdežto říšský sněm a všechny statní zastupitelské instituce jsou bez skutečné moci, v Německu hlásat něco takového a nadto ještě bez jakékoli potřeby, znamená snímat absolutismu fíkový list a stavět se místo něho před obnažené místo…

Absolutismus také vskutku zastírali, jak se ukázalo, ve své převážné většině oficiální vůdcové německé sociálně demokratické strany, která uschovala tyto pokyny „do zásuvky“.

… „Taková politika může jen konec konců svést vlastní stranu na scestí. Všeobecné, abstraktní politické otázky jsou stavěny do popředí a tím jsou zastírány nejbližší konkretní otázky, které se samy sebou dostanou na denní pořad při prvních velkých událostech, při první politické krisi. Co z toho může vzejít, než to, že strana bude najednou v rozhodující chvíli bezradná, že v rozhodujících otázkách zavládne v ní nejasnost a nejednota, poněvadž se o těchto bodech nikdy nediskutovalo…

Toto zapomínání na velká hlavní hlediska pro chvilkové zájmy dne, tato honba za chvilkovými úspěchy a boj o ně bez ohledu na pozdější následky, toto obětování budoucnosti hnutí prospěchu přítomnosti může být snad míněno ‚poctivě‘. Je to však oportunismus a zůstane jím, a ‚poctivý‘ oportunismus je snad ze všech nejnebezpečnější…

Je-li co nesporné, tedy to, že naše strana a dělnická třída může dospět k moci jedině za takové politické formy, jako je demokratická republika. Ta je dokonce specifickou formou pro diktaturu proletariátu, jak již ukázala veliká francouzská revoluce“²¹…

Engels zde opakuje zvlášť výrazně hlavní myšlenku, která se vine jako červená nit všemi Marxovými spisy, myšlenku, že demokratická republika je nejbližší cestou k diktatuře proletariátu. Neboť taková republika, ač naprosto neodstraňuje panství kapitálu, a tudíž útisk mas a třídní boj, vede nevyhnutelně k takovému rozšíření, rozvinutí, projevení se a zostření tohoto boje, že jakmile nastává možnost ukojení podstatných zájmů utiskovaných mas, uskutečňuje se tato možnost nevyhnutelně a jedině v diktatuře proletariátu, ve vedení těchto mas proletariátem. Pro celou II. Internacionálu jsou to také „zapomenutá slova“ marxismu a že upadla v zapomenutí, bylo neobyčejně jasně prokázáno dějinami menševické strany v prvém pololetí ruské revoluce roku 1917.

Pokud jde o federativní republiku v souvislosti s národnostním složením obyvatelstva, Engels psal:

„Co má povstat místo dnešního Německa?“ (s jeho reakční monarchistickou ústavou a s jeho stejně reakčním rozdělením na malé státy, zvěčňujícím zvláštnosti „prušáctví“, místo aby je nechalo rozplynout v Německu jako celku). „Podle mého názoru může proletariát použít jediné formy jednotné a nedílné republiky. Federativní republika je ještě i dnes, všeobecně řečeno, nutností na ohromném území Spojených států, ačkoliv se již ve východní části stává překážkou. Byla by pokrokem v Anglii, kde na dvou ostrovech žijí čtyři národy a kde, přestože je tam jeden parlament, existují vedle sebe tři systémy zákonodárství. Stala se již dávno překážkou v malém Švýcarsku a federativní republiku tam lze trpět pouze proto, že Švýcarsko se spokojuje úlohou zcela pasivního člena evropského systému států. Pro Německo by bylo federativní pošvýcarštění ohromným krokem zpět. Spolkový stát se od zcela jednotného státu liší ve dvou bodech: předně, že každý jednotlivý stát, patřící ke spolku, má své zvláštní občanské a trestní zákonodárství, své zvláštní soudní zřízení, a pak, že kromě lidové sněmovny existuje sněmovna představitelů státu, ve které hlasuje každý kanton jako takový, ať je veliký nebo malý.“ V Německu je spolkový stát přechodem k úplně jednotnému státu, a „revoluci shora“ let 1866 a 1870²² nutno nikoliv anulovat, nýbrž doplnit „hnutím zdola“²³“.

Formy státu nejenom nejsou Engelsovi lhostejné, nýbrž naopak, Engels se neobyčejně pečlivě snaží analysovat právě přechodné formy, aby podle konkretně historických zvláštností každého jednotlivého případu zjistil, jakým přechodem — přechodem od čeho k čemu — je daná přechodná forma.

Jako Marx, i Engels obhajuje s hlediska proletariátu a proletářské revoluce demokratický centralismus, jednotnou a nedílnou republiku. Federativní republiku pokládá buď za výjimku a překážku vývoje, nebo za přechod od monarchie k centralistické republice, za „pokrok“ v určitých zvláštních podmínkách. A mezi těmito zvláštními podmínkami stojí na prvním místě národnostní otázka.

Jako u Marxe, i u Engelse, třebaže bezohledně kritisovalj reakčnost malých států a zastírání této reakčnosti národnostní otázkou v určitých konkretních případech, neprojevuje se nikde ani dost málo snaha přenést se přes národnostní otázku, snaha, kterou se často prohřešují holandští a polští marxisté, vycházející z naprosto oprávněného boje proti šosácky omezenému nacionalismu „svých“ malých států.

Dokonce i v Anglii, kde zeměpisné podmínky, pospolitost řeči i dějiny mnohých staletí mohly „vyřídit“, jak by se zdálo, národnostní otázku jednotlivých malých dílů Anglie, dokonce i tam Engels přihlíží k jasné skutečnosti, že národnostní otázka není ještě překonána, a proto uznává federativní republiku za „pokrok“. Rozumí se samo sebou, že se přitom ani dost málo nezříká kritiky nedostatků federativní republiky a nejrozhodnější propagandy boje za jednotnou, centralisticko-demokratickou republiku.

Avšak demokratický centralismus Engels naprosto nechápe v onom byrokratickém smyslu, v kterém používají tohoto pojmu buržoasní a maloburžoasní ideologové, mezi nimi i anarchisté. Centralismus podle Engelse naprosto nevylučuje tak širokou místní samosprávu, která při dobrovolné obhajobě jednoty státu „komunami“ a oblastmi odstraňuje bezpodmínečně jakýkoli byrokratismus a jakékoli „poroučení“ shora.

… „Tedy jednotná republika — píše Engels, rozvíjeje programové názory marxismu na stát — avšak nikoli ve smyslu nynější francouzské republiky, která není nic jiného než roku 1798 založené císařství bez císaře. Od r. 1792 do r. 1798 měl každý francouzský departement, každá obec (Gemeinde) úplnou samosprávu podle amerického vzoru, a tu musíme mít i my! Jak má být organisována samospráva a jak je možno se obejít bez byrokracie, nám ukázala a dokázala Amerika a první francouzská republika a ukazuje to dnes ještě Kanada, Australie a jiné anglické kolonie.

A taková provinční (oblastní) a obecní samospráva je mnohem svobodnější institucí než na příklad švýcarský federalismus, kde sice kanton je velmi nezávislý na spolku (t. j. na federativním státu jako celku), ale také na okresu (Bezirk) a obci. Kantonální vlády jmenují okresní hejtmany (Bezirksstatthalter) a prefekty, což je v zemích anglického jazyka naprosto neznámé, a což musíme my v budoucnu rozhodně odstranit, jako pruské zemské rady a vládní rady (komisaře, okresní hejtmany, gubernátory a vůbec všechny úředníky, jmenované shora). Engels navrhuje podle toho formulovat článek programu o samosprávě takto: ‚Úplná samospráva v provincii (gubernii nebo oblasti), okresu a obci s pomocí úředníků volených podle všeobecného hlasovacího práva; zrušení všech místních a provinčních úřadů jmenovaných státem‘ “²⁴.

V „Pravdě“ (Č. 68 z 28. května 1917), zastavené vládou Kerenského a ostatních „socialistických“ ministrů, jsem již poukazoval²⁵ na to, jak se v tomto bodě — samozřejmě naprosto ne v tomto jediném bodě — naši pseudo-socialističtí zástupci pseudo-revoluční pseudo-demokracie nehorázně odchýlili od demokratismu. Je pochopitelné, že lidé, kteří se spřáhli „koalicí“ s imperialistickou buržoasií, byli k těmto připomínkám hluší.

Krajně důležitá je poznámka, že Engels vyvrací s fakty v rukou, na zcela přesném příkladě, neobyčejně rozšířený předsudek — zejména mezi maloburžoasní demokracii — že prý federativní republika rozhodně znamená více svobody než republika centralistická. To je nesprávné. Fakta uváděná Engelsem o centralistické francouzské republice let 1792—1798 a o federativní republice švýcarské, to vyvracejí. Skutečně demokratická centralistická republika dávala více svobody než republika federativní. Či jinými slovy: nejširší místní, oblastní a jiná svoboda, známá v historii, byla dána centralistickou, a nikoli federativní republikou.

Této skutečnosti, jako vůbec celé otázce federativní a centralistické republiky a místní samosprávy byla a je věnována v naší stranické propagandě a agitaci nedostatečná pozornost.

5. Předmluva k Marxově „občanské válce“ z r. 1891

V předmluvě k 3. vydání „Občanské války ve Francii“ — tato předmluva je datována 18. března 1891 a byla původně uveřejněna v „Neue Zeit“ — podává Engels kromě zajímavých letmých připomínek k otázkám, souvisícím se stanoviskem ke státu, neobyčejně jasný souhrn poučení z Komuny. Tento souhrn, prohloubený veškerými zkušenostmi dvacetiletého období, které oddělovalo autora od Komuny, a zahrocený speciálně proti „pověrečné víře ve stát“, rozšířené v Německu, může být právem nazván posledním slovem marxismu v otázce, kterou zkoumáme.

„Ve Francii — poznamenává Engels — byli dělníci po každé revoluci ozbrojeni; proto první starosti buržoasie, držící v rukou státní kormidlo, bylo vždy dělníky odzbrojit. Po každé revoluci, vybojované dělníky, nastává proto nový boj, který končí porážkou dělníku“…

Bilance zkušeností buržoasních revolucí je právě tak stručná, jako výrazná. Podstata věci — mimo jiné také v otázce státu (má potlačená třída zbraně?) – je zde vystižena skvěle. Právě tuto podstatu nejčastěji obcházejí jak profesoři, kteří jsou ovlivňováni buržoasní ideologií, tak i maloburžoasní demokraté. V ruské revoluci r. 1917 připadla „menševikovi“, „také-marxistovi‘‘ Ceretělimu čest (cavaignacovská²⁶ čest) vyžvanit toto tajemství buržoasních revolucí. Ve svém „historickém“ projevu 9. června se Ceretěli podřekl, že buržoasie je odhodlána petrohradské dělníky odzbrojit, prohlašuje ovšem toto rozhodnutí i za své rozhodnutí, jakož i za „státní“ nutnost vůbec!

Historická řeč Ceretěliho z 9. června bude ovšem pro každého historika revoluce r. 1917 jednou z nejnázornějších ilustrací, jak blok eserů a menševiků, vedený panem Ceretělim, přešel na stranu buržoasie proti revolučnímu proletariátu.

Druhá letmá Engelsova poznámka, také souvisící s otázkou státu, se týká náboženství. Je známo, že německá sociální demokracie, stávající se stupněm svého zahnívání stále oportunističtější, propadala stále častěji nesprávnému šosáckému výkladu proslulé formule: „náboženství je soukromou věcí“. Totiž: tato formule byla vykládána tak, že prý otázka náboženství je soukromou věcí také pro stranu revolučního proletariátu!! Proti této úplné zradě revolučního programu proletariátu se také postavil Engels, jenž roku 1891 pozoroval jen velmi slabé zárodky oportunismu ve své straně a vyjadřoval se proto nanejvýš šetrně:

„Jelikož v Komuně zasedali téměř výhradně dělníci nebo uznaní zástupci dělníků, měla také její usnesení naprosto proletářský ráz. Buď tato usnesení dekretovala takové reformy, kterých se republikánská buržoasie zřekla pouze z podlé zbabělosti a které tvoří nutnou základnu svobodné činnosti dělnické třídy. Tak je tomu s uskutečněním zásady, že náboženství je vzhledem ke státu pouze soukromou věcí. Neboť Komuna vydávala usneseni, která byla přímo v zájmu dělnické třídy a zčásti se hluboce vrývala do starého společenského řádu“…

Engels úmyslně podtrhl slova „vzhledem ke státu“, aby ťal do živého německý oportunismus, který prohlašoval náboženství zhledem k straně za soukromou věc, a takto snižoval stranu revolučního proletariátu na úroveň nejbanálnějšího „svobodomyslného“ šosáctví, které je ochotno připustit bezkonfesijnost, upouští však od boje strany proti náboženskému opiu, otupujícímu lid.

Budoucí historik německé sociální demokracie najde při zkoumání kořenů jejího hanebného krachu roku 1914 mnoho zajímavých faktů o této otázce, počínaje vyhýbavými projevy v článcích ideologického vůdce strany Kautského, otevírajícími dokořán dveře oportunismu, až po stanovisko strany k „Los – von – der – Kirche – Bewegung“ (hnutí za odluku od církve) r. 1913.

Přejdeme však k tomu, jak Engels 20 let po Komuně shrnul z ní poučení pro bojující proletariát.

Hle, jaká poučení vyzvedal Engels do popředí:

… „Právě ona utiskující moc dřívější centralisované vlády, armáda, politická a byrokracie, kterou vytvořil Napoleon roku 1798 a kterou od té doby přejímala každá nová vláda jako vítaný nástroj a využila ho proti svým odpůrcům, právě tato moc musela padnout všude ve Francii, jako padla v Paříži.

Komuna musela od prvopočátku uznat, že dělnická třída, jakmile se ujala panství, nemůže dále hospodařit se starou mašinerií, že dělnická třída, aby opět nepozbyla svého vlastního, právě vydobytého panství, musí odstranit celou starou utiskující mašinerii, která byla dosud používána proti ní samé, jednak se zajistit proti svým vlastním poslancům a úředníkům tím, že je všechny bez jakékoliv výjimky prohlásila za kdykoli sesaditelné“…

Engels znovu a znovu zdůrazňuje, že nejenom v monarchii, nýbrž i v demokratické republice zůstává stát státem, tj. podržuje svůj hlavní význačný rys: přeměňovat úřední osoby, „služebníky společnosti“, její orgány, v pány nad společností.

… „Proti této, ve všech dosavadních státech nevyhnutelné přeměně státu a státních orgánů ze služebníků společnosti v pány nad společností použila Komuna dvou neomylných prostředků. Za prvé, obsazovala všechny funkce, funkce administrativní, soudcovské i osvětové lidmi, zvolenými podle všeobecného hlasovacího práva, a nadto dala voličům právo je kdykoliv odvolat. A za druhé, platila všem úředníkům, vysokým i nízkým, jen plat, který dostávali jiní dělníci. Nejvyšší služné, které vůbec platila, bylo 6ooo franků²⁷. Tím byla vybudována bezpečná hráz proti honbě za sinekurami a kariérismu, dokonce bez imperativních mandátů delegátů do zastupitelských sborů, které Komuna nadto zavedla“…

…

Engels se zde přibližuje k oné zajímavé hranici, kde se důsledná demokracie na jedné straně přeměňuje v socialismus, a na druhé straně vyžaduje socialismu. Neboť k zrušení státu je zapotřebí přeměnit funkce státní služby v tak prosté kontrolní a registrační úkony, aby mohly být vykonávány převážnou většinou obyvatelstva, a později také veškerým obyvatelstvem. Úplné odstranění kariérismu vyžaduje, aby „čestné“, byť bezplatné místečko ve státní službě nemohlo být stupínkem k vyšplhání se na vysoce honorované funkce v bankách a akciových společnostech, jak se ustavičně stává ve všech nejsvobodnějších kapitalistických zemích.

Engels se však nedopouští chyby, kterou dělají někteří marxisté, např. pokud jde o právo národů na sebeurčení; za kapitalismu je prý toto právo nemožné, za socialismu pak zbytečné. Podobnou, zdánlivě duchaplnou, ve skutečnosti však nesprávnou argumentaci by bylo možno říci stejně o kterémkoli demokratickém zřízení, také o malém služném úředníků, neboť krajně důsledný demokratismus je za kapitalismu nemožný a za socialismu odumře jakákoliv demokracie.
To je sofisma, připomínající starý vtip, ztrátou kolikátého vlas se člověk stává plešatým.

Rozvinutí demokracie do všech důsledků, vypátrání forem takového rozvinutí, jich ověření v praxi atd. — to vše je jedním z podstatných úkolů boje za sociální revoluci. Žádný demokratismus sám o sobě socialismus nepřinese, avšak v životě nebude demokratismus nikdy „vzat sám o sobě“, nýbrž bude „vzat společně s jinými jevy“, bude působit také na ekonomiku, pohánět její přetvoření, bude ovlivňován hospodářským vývojem atd. Taková je dialektika živoucí historie.

Engels pokračuje:
Toto rozmetání (Sprengung) staré státní moci a její nahrazení mocí novou, skutečně demokratickou, je zevrubně vylíčeno v třetím oddílu ‚Občanské války‘. Bylo však nutno zabývat se zde stručně ještě jednou některými rysy tohoto procesu, poněvadž právě v Německu přešla pověrečná víra ve stát z filosofie do obecného vědomí buržoasie, ba i mnohých dělníků. Podle učení filosofů je stát ‚uskutečněním ideje‘, nebo do filosofické řeči přeloženým královstvím božím na zemi, místem, kde se uskutečňuje nebo má uskutečnit věčná pravda a spravedlnost. A z toho vyvěrá pověrečná úcta ke státu a ke všemu, co má nějaký vztah ke státu, která se zakořeňuje tím snáze, jelikož si lidé již z dětství zvykají myslet, že záležitosti a zájmy společné celé společnosti nemohou být obstarávány a střeženy jinak, než jak tomu bylo dosud, tj. státem a jeho úředníky, odměňovanými výnosnými sinekurami. Lidé si představují, že dělají neobyčejně smělý krok vpřed, zbavují-li se víry v dědičnou monarchii a stávají-Ii se stoupenci demokratické republiky. Ve skutečnosti však stát není nic jiného než mašinerie k potlačování jedné třídy druhou, a to v demokratické republice stejně jako v monarchii. I v nejlepším případě je stát zlem, který dědí proletariát, jenž zvítězil v boji o třídní panství; jako Komuna, tak i zvítězivší proletariát bude muset rázně odříznout nejhorší stránky tohoto zla. Teprve generace, vyrostlá v nových svobodných společenských poměrech, bude s to vyhodit celé toto haraburdí státu“.

Engels varoval Němce, aby, až monarchie bude nahrazena republikou, nezapomněli na principy socialismu v otázce státu vůbec. Jeho výstrahy se dnes čtou přímo jako lekce pro pány Ceretěli a Černovy, kteří ve své „koaliční“ praxi prokázali pověrečnou víru ve stát a pověrečnou úctu k němu!

Ještě dvě poznámky: 1. Praví-li Engels, že v demokratické republice „stejně“ jako v monarchii zůstává stát „mašinerií k potlačování jedné třídy druhou‘‘ ‚ naprosto to neznamená, že forma útisku je proletariátu lhostejná, jak „učí“ někteří anarchisté. Širší, svobodnější a zjevnější forma třídního boje a třídního útlaku skýtá proletariátu obrovské ulehčení v boji za odstranění tříd vůbec.

2. Proč teprve nová generace bude s to dočista vyhodit celé toto haraburdí státu — tato otázka souvisí s otázkou překonání demokracie, ke které také přejdeme.

6. Engels o překonání demokracie

Engels se o tom vyslovil ve spojitosti s otázkou vědecké nesprávnosti názvu „sociální demokrat“.

V předmluvě k vydání svých článků ze sedmdesátých let na různá themata, hlavně „internacionálního“ obsahu („Internationales aus dem Volksstaat“) — datované 3. ledna 1894, tedy napsané půl druhého roku před smrtí — Engels psal, že ve všech článcích používá termínu „komunista“, a nikoli „sociální demokrat“, neboť sociálními demokraty se tehdy nazývali proudhonisté ve Francii a lassallovci v Německu.

… „Pro Marxe a mne — pokračuje Engels — bylo proto naprosto nemožné použít k označení našeho zvláštního stanoviska výrazu tak mnohoznačného. Dnes je tomu jinak, a toto slovo (,‚sociální demokrat“) snad nevadí (rnag passieren), třebas je nepřesné (unpassend, nevhodné) pro stranu, jejíž hospodářský program není jenom všeobecně socialistický, nýbrž přímo komunistický, pro stranu, jejímž konečným politickým cílem je překonání celého státu, tedy i demokracie. Názvy skutečných (podtrženo Engelsem) politických stran nejsou však nikdy zcela správné, strana se rozvíjí, název zůstává“.

Dialektik Engels zůstává na sklonku svého života věren dialektice. Já i Marx, praví Engels, jsme měli skvělý, vědecky přesný název strany, ale neměli jsme skutečnou, tj. masovou proletářskou stranu. Nyní (koncem XIX. století) existuje sice skutečná strana, avšak její název je vědecky nesprávný. To není nic hrozného, to „nevadí“, jen když se strana bude rozvíjet, jen když vědecká nepřesnost jejího názvu jí nezůstane neznáma a nebude jí překážet rozvíjet se správným směrem!

Mnohý vtipálek by snad chtěl i nás, bolševiky, utěšovat Engelsovým způsobem: máme skutečnou stranu, která se skvěle rozvíjí, „nevadí“ tedy i takové nic neříkající, nevkusné slovo jako „bolševik“, které nevyjadřuje absolutně nic, kromě čistě náhodné okolnosti, že jsme měli na sjezdu roku 1903 (Brusel, Londýn)²⁸ většinu… Snad dnes, kdy v důsledku červencového a srpnového pronásledování naší strany republikány a „revoluční“ maloburžoasní demokracií se slovo „bolševik“ stalo mezi veškerým lidem čestným pojmenováním a kdy tato persekuce znamenala kromě toho tak ohromný, historicky významný krok vpřed, jaký udělala naše strana ve svém skutečném rozvoji, snad bych ani já netrval na svém dubnovém návrhu na změně názvu naší strany. Snad bych navrhl našim soudruhům „kompromis“: pojmenovat stranu komunistickou a v závorkách připojit slovo bolševici…

Avšak otázka názvu strany je mnohem méně důležitá než otázka poměru revolučního proletariátu k státu.

V obvyklých úvahách o státu je ustavičně dělána chyba, před kterou zde Engels varuje a které jsme se letmo dotkli v předchozím výkladu. Totiž: ustavičně se zapomíná na to, že zrušení státu znamená také zrušení demokracie, že odumírání státu znamená odumírání demokracie.

Na prvý pohled se takové tvrzení zdá nanejvýš podivné a nesrozumitelné snad u někoho dokonce vznikne obava, zda neočekáváme příchod takového společenského zřízeni, kdy nebude dbáno zásady podřízení se menšiny většině, neboť demokracie přece takovou zásadu uznává?

Nikoli. Demokracie není totožná s podřízením se menšiny většině. Demokracie je stát, který uznává podřízení se menšiny většině, tj. organisace k soustavnému používání násilí jedné třídy nad druhou, jedné části obyvatelstva nad druhou.

Vytyčujeme si za konečný cíl zrušení státu, tj. každého organisovaného a soustavného násilí, každého používání násilí nad lidmi vůbec. Neočekáváme příchod takového společenského řádu, kdy se nebude dbát zásady podřízení se menšiny většině. Avšak, usilujíce o socialismus jsme přesvědčeni, že bude přerůstat v komunismus a že ve spojitosti s tím bude mizet jakákoli potřeba násilí nad lidmi vůbec, potřeba podřízení se jednoho člověka druhému, jedné části obyvatelstva druhé jeho části, neboť lidé si zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití bez násilí a bez podřízení.

Engels, právě aby zdůraznil tento prvek zvyku, mluví o nové generaci „vyrostlé v nových, svobodných společenských poměrech, která bude s to dočista vyhodit celé toto haraburdí státu“ – jakéhokoli státu, tedy i státu demokraticko-republikánského.

Abychom to mohli objasnit, je třeba probrat otázku ekonomických základů odumírání státu.

V
Ekonomické základy odumírání státu

Tuto otázku objasnil Marx nejdůkladněji ve své „Kritice gothajského programu“ (dopis Brackovi z 5. května 1875, který byl otištěn teprve roku 1891 v „Neue Zeit“, IX. ročník, I. sv. a vyšel rusky ve zvláštním vydání). Polemická část tohoto skvělého díla, obsahující kritiku lassallovství, zatlačila do pozadí, abych tak řekl, jeho positivní část, a to analysu spojitosti mezi rozvojem komunismu a odumíráním státu.

1. Marxovo pojetí otázky

Při povrchním porovnání Marxova dopisu Brackovi z . května 1875 a Engelsova dopisu Bebelovi z 28. března 1875, který jsme výše prozkoumali, může vzniknout zdání, že Marx je mnohem větším „přívržencem státu“ než Engels a že rozdíl mezi názory obou pisatelů na stát je velmi značný.

Engels doporučuje Bebelovi, aby vůbec zanechal tlachů o státu, aby úplně vyškrtl z programu slovo stát a nahradil je slovem „obec“; Engels dokonce prohlašuje, že Komuna již nebyla státem ve vlastním smyslu. Naproti tomu Marx mluví dokonce o „budoucím státu komunistické společnosti“, tj. uznává zdánlivě nutnost státu i za komunismu.

Podobný názor by však byl od základu nesprávný. Bližší prozkoumání ukazuje, že Marxovy a Engelsovy názory na stát a na jeho odumírání se úplně shodují a že citovaný Marxův výrok se týká právě tohoto odumírajícího státu.

Je jasné, že nemůže být řeči o přesném určení chvíle budoucího „odumírání“‚ tím spíše, že tu jde zjevně o dlouhotrvající proces. Zdánlivý rozdíl mezi Marxem a Engelsem lze vysvětlit rozdílností themat, o kterých pojednávali, rozdílnost úkolů, které sledovali. Engels si vytkl za úkol ukázat Bebelovi názorné, výstižně a ve velkých obrysech veškerou nesmyslnost běžných předsudků o státu (které v nemalé míře sdílel i Lassalle), Marx se jenom letmo dotýká této otázky, zajímá jej jiné thema: rozvoj komunistické společnosti.

Celá Marxova theorie je aplikací vývojové theorie — v její nejdůslednější, nejúplnější a nejobsažnější formě — na novodobý kapitalismus. Je přirozené, že Marx byl nucen uvážit, jakým způsobem aplikovat tuto theorii jak na nastávající krach kapitalismu, tak i na budoucí rozvoj budoucího komunismu.

Na základě jakých skutečností je možno projednávat otázku budoucího rozvoje budoucího komunismu?

Na základě toho, že budoucí komunismus vzniká z kapitalismu, že se historicky vyvíjí z kapitalismu, že je výsledkem působení společenské síly, kterou zplodil kapitalismus. Marx se ani dost málo nepokouší vymýšlet utopie, hádat ze vzduchu to, co vědět nelze. Marx klade otázku komunismu tak, jak by přírodovědec kladl otázku vývoje nové, řekněme, biologické odrůdy, když se ví, že vznikla tak a tak a mění se v takovém a takovém směru.

Marx především vymycuje motanici, kterou vnáší gothajský program do otázky vzájemného poměru mezi státem a společností.

Dnešní společnost — píše Marx — je společností kapitalistickou, která existuje ve všech kulturních zemích, více méně oproštěná od středověkých přísad, více méně modifikovaná zvláštními stránkami dějinného vývoje každé země, více méně vyvinutá. Naproti tomu se ‚dnešní stát‘ mění s každými státními hranicemi. V prusko-německé říši je naprosto jiný než ve Švýcarsku, v Anglii úplně jiný než ve Spojených státech. ‚Dnešní stát‘ je tudíž fikce“.

„Přes pestrou mnohotvárnost svých forem mají však různé státy rozličných kulturních zemí to společné, že spočívají na půdě novodobé buržoasní společnosti, více méně kapitalisticky vyvinuté. Proto také mají jisté společné základní rysy. V tom smyslu je možno mluvit o ‚dnešním státu‘ na rozdíl od budoucnosti, kdy odumře jeho nynější kořen, buržoasní společnost“.

„Otázkou pak je: jak se přemění stát v komunistické společnosti? Jinými slovy: jaké společenské funkce, obdobné dnešním funkcím státu, tam zbudou? Na tuto otázku lze odpovědět jen vědecky, a kdybychom tisíckrát skládali dohromady slovo ‚lid‘ se slovem ‚stát‘, nepřiblížíme se rozřešení problému ani píď“..

Zesměšniv takto všechny řeči o „lidovém státu“, vymezuje Marx otázku a dává jaksi výstrahu, že má-li být vyřešena vědecky, je možno operovat jedině pevně zjištěnými vědeckými fakty.

První, co je zjištěno úplně přesně veškerou vývojovou theorií, veškerou vědou vůbec — a nač zapomínali utopisté a nač zapomínají dnešní oportunisté, bojící se socialistické revoluce — je ta okolnost, že historicky musí nesporně být zvláštní stadium nebo zvláštní etapa přechodu od kapitalismu ke komunismu.

2. Přechod od kapitalismu ke komunismu

Mezi kapitalistickou a komunistickou společností — pokračuje Marx – je období revoluční přeměny prvé v druhou. Tomuto období odpovídá také politické přechodné období, jehož stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu“…

Tento závěr se zakládá u Marxe na rozboru úlohy, kterou hraje proletariát v novodobé kapitalistické společnosti, na údajích o rozvoji této společnosti a o nesmiřitelnosti protichůdných zájmů proletariátu a buržoasie.

Dříve se otázka stavěla takto: aby proletariát dosáhl svého osvobození, musí svrhnout buržoasii, vydobýt politickou moc a nastolit svou revoluční diktaturu.

Nyní se otázka staví poněkud jinak: přechod od kapitalistické společnosti, rozvíjející se ke komunismu, ke komunistické společnosti, je nemožný bez „politického přechodného období“, jehož státem může být toliko revoluční diktatura proletariátu.

Jaký je poměr této diktatury k demokracii?

Viděli jsme, že „Komunistický manifest“ klade prostě vedle sebe dva pojmy: „přeměnu proletariátu v panující třídu“ a „dobytí demokracie“. Na základě všeho, co jsme výše vyložili, je možno přesněji určit, jak se mění demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

V kapitalistické společnosti, předpokládáme-li její nejpříznivější vývoj, máme v demokratické republice více méně úplný demokratismus. Avšak tento demokratismus je vždycky sevřen těsným rámcem kapitalistického vykořisťování, a proto vždy zůstává v podstatě demokratismem pro menšinu, pouze pro majetné třídy, pouze pro bohaté. Svoboda kapitalistické společnosti zůstává vždy přibližně stejná, jakou byla svoboda v antických řeckých republikách: svobodou pro otrokáře. Novodobí námezdní otroci jsou v důsledku podmínek kapitalistického vykořisťování tak zdeptáni bídou a chudobou, že mají „jiné starosti než demokracii“, „jiné starosti než politiku“, takže při obvyklém, klidném průběhu událostí většina obyvatelstva je vyloučena z účasti na veřejném a politickém životě.

Správnost tohoto tvrzení je snad nejnázorněji potvrzena Německem, právě proto, že se tam ústavní legalita udržela obdivuhodně dlouho a stabilně téměř půl století (1871 do 1914) a že sociální demokracie dovedla v té době „využít legality“ mnohem lépe než v jiných zemích a zorganisovat v politickou stranu tak velkou část dělnictva jako nikde na světě.

Jak veliká je tato největší doposud zaznamenaná část politicky uvědomělých a aktivních námezdních otroků v kapitalistické společnosti? Z 15 milionů námezdních dělníků 1 milion členů sociálně demokratické strany! Z 15 milionů 3 miliony odborově organisovaných!

Demokracie pro nepatrnou menšinu, demokracie pro boháče, takový je demokratismus kapitalistické společnosti. Prozkoumáme-li mechanismus kapitalistické demokracie blíže, shledáme všude, i v „nepatrných“‚ zdánlivě nepatrných podrobnostech volebního práva (podmínka určité doby pobytu, vyloučení žen atd.) i v technice zastupitelských institucí, i ve faktických překážkách shromažďovacího práva (veřejné budovy nejsou pro „žebráky“!) i v čistě kapitalistické organisaci denního tisku atd. atd. — kam se jen podíváme, uvidíme jen a jen omezení demokratismu. Tato omezení, tyto výjimky, vyloučení a překážky pro chudé se zdají nepatrné, zejména tomu, kdo sám bídu nikdy nepoznal a nepřišel blíže do styku s životem utiskovaných tříd v jejich mase (a takových je devět desetin, ne-li devadesát devět setin buržoasních publicistů a politiků) — ale všechna tato omezení dohromady vylučují a vytlačují chudinu z politiky, z aktivní účasti na demokracii.

Marx velmi dobře postřehl tuto podstatu kapitalistické demokracie, když ve svém rozboru zkušeností Komuny pravil: utiskovaným je dovoleno jednou za několik let rozhodovat, kdo z představitelů utiskující třídy je bude v parlamentě zastupovat a potlačovat je!

Avšak od této kapitalistické demokracie, která je nevyhnutelně omezená, potají odstrkuje chudinu, a proto je skrz naskrz pokrytecká a lživá — vývoj nejde kupředu prostě, přímo a hladce, „k stále větší a větší demokracii“, jak líčí věc liberální profesoři a maloburžoasní oportunisté. Nikoli. Vývoj vpřed, tj. ke komunismu, vede přes diktaturu proletariátu a jinak jít nemůže, neboť potlačit odpor kapitalistických vykořisťovatelů není s to nikdo jiný než proletariát a není možno toho dosáhnout jiným způsobem.

Ale diktatura proletariátu, tj. organisace předvoje utiskovaných v panující třídu k potlačení utiskovatelů, nemůže prostě přinést jen rozšíření demokracie. Zároveň s nesmírným rozšířením demokratismu, který se poprvé stává demokratismem pro chudé, demokratismem pro lid, a nikoli demokratismem pro boháče, činí diktatura proletariátu řadu výjimek ze svobody se zřetelem k utiskovatelům, vykořisťovatelům, kapitalistům. Ty musíme potlačit, má-li být lidstvo vysvobozeno z námezdního otroctví, jejich odpor je nutno zlomit násilím — a je jasné, že tam, kde je potlačení, kde je násilí, není svobody, není demokracie.

Engels to skvěle vystihl v dopise Bebelovi, když pravil, jak si čtenář vzpomíná, že „proletariát potřebuje stát nikoli v zájmu svobody, ale v zájmu potlačení svých nepřátel, a jakmile bude možno mluvit o svobodě, státu nebude“.

Demokracie pro obrovskou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů, utiskovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie – to je modifikace demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

Teprve v komunistické společnosti, až odpor kapitalistů bude nadobro potlačen, až kapitalisté zmizí, až nebude tříd (tj. až nebude rozdílu mezi členy společnosti v jejich vztahu ke společenským výrobním prostředkům), teprve pak „zmizí stát a bude možno mluvit o svobodě“. Teprve pak bude možná a bude uskutečněna demokracie opravdu úplná, opravdu bez jakýchkoli výjimek. A teprve pak demokracie začne odumírat prostě proto, že lidé zbavení kapitalistického otroctví, nezměrných hrůz, brutalit, nesmyslností a ohavností kapitalistického vykořisťování, si ponenáhlu zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, pravidla od pradávna známá a opakující se po tisíciletí ve všech předpisech společenského soužití, až si budou zvykat je zachovávat bez násilí, bez donucení, bez podřízení, bez zvláštního donucovacího aparátu, který se nazývá státem.

Výraz „stát odumírá“ je velmi šťastně zvolen, neboť poukazuje jak na postupnost procesu, tak i na jeho živelnost. Jedině zvyk může mít a nesporně bude mít takový vliv, neboť kolem sebe ustavičně pozorujeme, jak snadno si lidé zvykají na dodržování pravidel společenského soužití, která jsou pro ně nutná, není-li vykořisťování, není-li tu nic, co pobuřuje, co vyvolává odpor a povstání, co způsobuje nutnost potlačování.

Tedy: v kapitalistické společnosti máme demokracii okleštěnou, ubohou, falešnou demokracii, jen pro boháče, pro menšinu. Diktatura proletariátu, období přechodu ke komunismu, po prvé přinese demokracii pro lid, pro většinu, zároveň s nutným potlačením menšiny, tj. vykořisťovatelů. Jedině komunismus je s to přinést demokracii opravdu úplnou, a čím bude demokracie úplnější, tím rychleji se stane zbytečnou a sama sebou odumře.

Jinými slovy: za kapitalismu máme stát ve vlastním slova smyslu, zvláštní mašinerii k potlačování jedné třídy druhou, a to většiny menšinou. Pochopitelně, k úspěšnému provádění úkolu, jako je soustavné potlačování většiny vykořisťovaných menšinou vykořisťovatelů, je třeba krajně sveřepého, bestiálního potlačování, vyžaduje to moře krve, jímž se lidstvo brodí na své cestě ve stavu otroctví, nevolnictví a námezdní práce.

Dále. Za přechodu od kapitalismu ke komunismu je potlačování ještě nutností, je to však již potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou vykořisťovaných. Zvláštní aparát, zvláštní mašinerie k potlačování, „stát“ ‚ je ještě nezbytný, je to však již přechodný stát, není to již stát ve vlastním smyslu, neboť potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou včerejších námezdních otroků je úkol poměrně snadný, prostý a přirozený, takže bude vyžadovat mnohem méně krve než potlačování povstání otroků, nevolníků a námezdních dělníků, takže přijde lidstvu mnohem levněji. A toto potlačování je možno sloučit s rozšířením demokracie na tak převážnou většinu obyvatelstva, že počíná mizet potřeba zvláštní mašinerie k potlačování. Vykořisťovatelé nejsou přirozeně s to potlačit 1id bez velmi složité mašinerie sloužící k provádění tohoto úkolu, 1id však může potlačit vykořisťovatele i velmi jednoduchou „mašinerií“, téměř bez „mašinerie“, bez zvláštního aparátu, pouhou organisací ozbrojených mas (typu sovětů dělnických a vojenských zástupců, jak předběžně poznamenáváme).

Posléze teprve komunismus vytvoří stav, kdy stát bude úplně zbytečný, neboť nebude nikoho, koho by bylo třeba potlačovat — „nikoho“ ve smyslu třídy, ve smyslu soustavného boje proti určité části obyvatelstva. Nejsme utopisté a naprosto nepopíráme, že jsou možné a nevyhnutelné excesy jednotlivých osob, jakož i že bude nutno potlačovat takové excesy. Ale za prvé, k tomu není třeba zvláštní mašinerie, zvláštního potlačovacího aparátu, to bude dělat sám ozbrojený lid prostě a snadno, jako kterýkoli hlouček civilisovaných lidí trhá od sebe i v dnešní společnosti rváče nebo zabraňuje znásilnění ženy. A za druhé víme, že hlavní sociální příčinou excesů, spočívajících v nedbání pravidel společenského soužití, je vykořisťování mas, jejich bída a chudoba. S odstraněním této hlavní příčiny začnou excesy nevyhnutelně „odumírat“. Nevíme, jak rychle a v jakém pořadí, víme však, že odumírat budou. S jejich odumíráním odumře i stát.

Marx, nepouštěje se do utopií, stanovil podrobněji to, co lze dnes o této budoucnosti stanovit, a to: rozdíl mezi nižší a vyšší fází (stupněm, etapou) komunistické společnosti.

3. První fáze komunistické společnosti

V „Kritice gothajského programu“ Marx podrobně vyvrací Lassallovu myšlenku, že dělníci dostanou za socialismu „nezkrácený“ čili „plný výtěžek práce“. Marx dokazuje, že z celkového společenského výrobku nutno odečíst jednak reservní fond, jednak fond k rozšíření výroby, jednak fond k amortisaci „opotřebovaných“ strojů atd., a potom ze spotřebních prostředků fond na správní výlohy, na školství, nemocnice, útulky pro přestárlé atd.

Místo mlhavé, nejasné a všeobecné Lassallovy fráze („dělníkovi plný výtěžek práce“) Marx střízlivě vypočítává, jak právě socialistická společnost bude nucena hospodařit. Marx přikročuje ke konkretnímu rozboru životních podmínek takové společnosti, kde nebude kapitalismu, a přitom praví:

„Máme tu co činit“ (při rozboru programu dělnické strany) „nikoli s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na své vlastní základně, nýbrž s takovou, která právě vzchází z kapitalistické společnosti, tedy ze společnosti, která ve všem, hospodářsky, mravně i duchovně, je ještě poznamenána mateřským znamením staré společnosti, z jejíhož lůna vzešla“.

Tuto komunistickou společnost, která právě vzešla z lůna kapitalismu, která je ve všem poznamenána mateřským znamením staré společnosti, nazývá také Marx „první“ nebo nižší fází komunistické společnosti.

Výrobní prostředky již přestaly být soukromým vlastnictvím jednotlivců. Výrobní prostředky patří celé společnosti. Každý příslušník společnosti, konající určitou část společensky nutné práce, dostává od společnosti stvrzenku, dostává ze společenských skladů spotřebních prostředků příslušné množství výrobků. Odečteme-li množství práce, které je určeno pro společenský fond, dostává tedy každý dělník od společnosti tolik, kolík jí dal.

Vládne, jak by se zdálo, „rovnost“.

Když však Lassalle praví, přičemž má na zřeteli takový společenský řád (nazývaný obyčejně socialismem, u Marxe se však nazývá první fází komunismu), že je to „spravedlivé rozdílení“, že je to „rovné právo každého na stejný výtěžek práce“, Lassalle se mýlí, a Marx vysvětluje jeho chybu.

„Rovné právo“ — praví Marx — „zde vskutku máme, je to však ještě ‚buržoasní právo‘, které jako každé právo předpokládá nerovnost. Každé právo je použití stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si rovni, a proto ‚rovné právo‘ je porušením rovnosti a nespravedlnosti“. Každý tedy, když byl vykonal stejné množství práce jako druhý, vskutku dostává stejný díl společenského výrobku (s uvedenými srážkami).

Avšak jednotlivci si nejsou rovni: jeden je silnější, druhý je slabší, jeden je ženat, druhý nikoli, jeden má více dětí, druhý méně atd.

Při stejném vynaložení práce — uzavírá Marx — a tudíž při stejném podílu na společenském spotřebním fondu, dostává tedy ve skutečnosti jeden více než druhý, stane se bohatší než druhý atd. Aby bylo možno se toho všeho uvarovat, muselo by být právo nikoli rovné, ale nerovné“…

První fáze komunismu tedy ještě nemůže přinést spravedlnost a rovnost: rozdíly bohatství zůstanou, a to nespravedlivé rozdíly, avšak nebude možné vykořisťování člověka člověkem, neboť nebude možno uchvátit výrobní prostředky, továrny, stroje, půdu a pod. do soukromého vlastnictví. Marx, rozbíjeje maloburžoasii nejasnou Lassallovu frázi o „rovnosti“ a „spravedlnosti“ vůbec ukazuje průběh rozvoje komunistické společnosti, která je nucena odstranit nejdříve jenom „onu nespravedlnost“, že výrobní prostředky si přivlastnili jednotlivci, a která není s to naráz odstranit i další nespravedlnost, spočívající v tom, že spotřební prostřed jsou rozdíleny „podle práce“ (nikoli podle potřeb).

Vulgární národohospodáři, včetně buržoasních profesorů, včetně „našeho“ Tugana, neustále vytýkají socialistům, že prý zapomínají na nerovnost lidí a „sní“ o odstranění této nerovnosti. Taková výtka, jak vidíme, svědčí jen o krajním ignorantství pánů buržoasních ideologů.

Marx nejenom co nejpřesněji přihlíží k nevyhnutelné nerovnosti lidí, přihlíží i k tornu, že pouhé převedení výrobních prostředků do společného vlastnictví celé společnosti (,‚socialismu“ v obvyklém slova smyslu) ještě neodstraňuje nedostatky rozdílení a nerovnosti „buržoasního práva“, které dále platí, pokud výrobky jsou rozdělovány „podle práce“.

…„Avšak tyto nedostatky – pokračuje Marx – jsou nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, v té její podobě, v jaké vzchází po dlouhých porodních bolestech z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy výše než hospodářský řád a jím podmíněný kulturní vývoj společnosti“…

Tedy v první fázi komunistické společnosti (která se, obyčejně nazývá socialismem) není „buržoasní právo“ odstraněno úplně, ale jen zčásti, jenom úměrně již dosaženému hospodářskému převratu, tj. jen se zřetelem k výrobním prostředkům. „Buržoasní právo“ je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je činí společným vlastnictvím. Potud — a jen potud — „buržoasní právo“ odpadá.

Zůstává však přesto ve své druhé části, zůstává jako regulátor (řidič) rozdílení výrobků a rozdělení práce mezi příslušníky společnosti. „Kdo nepracuje, ať nejí!“, tato socialistická zásada je již uskutečněna „za stejné množství práce stejné množství výrobků“ — také tato socialistická zásada je již uskutečněna. To však ještě není komunismus, tím ještě není odstraněno „buržoasní právo“, které nerovným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce dává stejné množství výrobků.

To je „nedostatek“, praví Marx, ale tento nedostatek je nevyhnutelný v první fázi komunismu, neboť nemáme-li propadnout utopismu, nesmíme se domnívat že lidé, jakmile svrhnou kapitalismus, rázem se naučí pracovat pro společnost bez jakýchkoli právních norem a kromě toho odstraněním kapitalismu nejsou naráz dány ani hospodářské předpoklady takové přeměny.

Jiných předpisů však, kromě „buržoasního práva“, není. A proto bude ještě třeba státu, aby ochranou společenského vlastnictví výrobních prostředků chránil rovnost práce a rovnost rozdílení výrobků.

Stát odumírá, protože již není kapitalistů, protože již není tříd, pročež nelze již potlačovat vůbec žádnou třídu.

Avšak stát ještě neodumřel úplně, neboť zůstává ochrana „buržoasního práva“, posvěcujícího faktickou nerovnost. K úplnému odumření státu je třeba úplného komunismu.

4. Vyšší fáze komunistické společnosti

Marx pokračuje:

…„Ve vyšší fázi komunistické společnosti, poté až zmizí zotročující podřízení člověka dělbě práce a tím také protiklad mezi prací duševní a fysickou; až práce přestane být jedině prostředkem k životu a stane se první životní potřebou, až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou také produktivní síly a až všecka zřídla společenského bohatství potekou plným proudem — teprve pak bude možno zcela překročit úzký horizont buržoasního práva a společnost bude moci napsat na svůj prapor: ‚Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb‘.“

Teprve nyní můžeme ocenit veškerou správnost Engelsových připomínek, když se bezohledně vysmíval nesmyslnosti spojování slova „svoboda‘‘ se slovem „stát“. Pokud existuje stát, není svobody. Až bude svoboda, nebude státu.

Ekonomickým základem úplného odumření státu je tak vysoký stupeň rozvoje komunismu, na kterém mizí protiklad mezi prací duševní a fysickou, na kterém tudíž mizí jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti, a to zdroj, jenž naprosto nemůže být naráz odstraněn pouhým převedením výrobních prostředků do společného vlastnictví, pouhým vyvlastněním kapitalistů.

Toto vyvlastnění umožní obrovský rozvoj produktivních sil. A vidíme-li, jak již dnes kapitalismus nesmírně zadržuje tento rozvoj, jak by mohlo být mnohé zvelebeno na základě moderní, již dosažené techniky, jsme oprávněni s plným přesvědčením říci, že vyvlastnění kapitalistů nevyhnutelně způsobí nesmírný rozvoj produktivních sil lidské společnosti. Jak rychle však půjde tento rozvoj dále, jak rychle dospěje k odstranění dělby práce, k odstranění protikladu mezi prací duševní a fysickou, k přeměně práce v „první životní potřebu“, to nevíme a vědět nemůžeme.

Jsme proto také oprávněni mluvit pouze o nevyhnutelném odumírání státu, zdůrazňujíce dlouhé trvání tohoto procesu a jeho závislost na rychlosti vývoje vyšší fáze komunismu; otázku lhůt nebo konkretních forem odumírání ponecháváme naprosto nerozřešenou, neboť podkladu k řešení takových otázek není.

Stát může plně odumřít, až společnost uskuteční zásadu: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ ‚ tj. až si lidé natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití a až jejich práce bude tak produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. „Úzký horizont buržoasního práva“, způsobující, že každý s Shylockovou²⁹ tvrdostí dbá, aby nepracoval o půl hodiny déle než druhý, aby nedostal menší mzdu než druhý, tento úzký horizont bude pak překročen. Rozdílení výrobků nebude pak vyžadovat, aby společnost určovala množství výrobků, které má každý dostat; každý si bude volně brát „podle svých potřeb“.

S buržoasního hlediska lze snadno prohlásit takové společenské zřízení za „čistou utopii“ a vysmívat se tornu, že „socialisté slibují každému právo dostávat od společnosti bez jakékoli kontroly pracovního výkonu jednotlivého občana libovolné množství lanýžů, automobilů, pianin“ atd. Takovým výsměchem odbývá věc i nyní většina buržoasních „učenců“, kteří tím ukazují jak své ignorantství, tak i svou zištnou obhajobu kapitalismu.

Je to ignorantství, neboť žádného socialistu nenapadlo „slibovat“, že nastane vyšší fáze vývoje komunismu, ale předpověď velikých socialistů, že tato fáze nastane, se zakládá na předpokladu nikoli dnešní produktivity práce a nikoli dnešního maloměšťáka, schopného ničit zbůhdarma, jako seminaristé u Pomjalovského³⁰ sklady společenského bohatství a žádat nemožnosti.

Do té doby, než nastane „vyšší“ fáze komunismu, požadují socialisté nejpřísnější kontrolu míry a spotřeby, prováděnou společností a státem, avšak tato kontrola musí začít vyvlastněním kapitalistů, kontrolou kapitalistů, prováděnou dělníky, a musí být uskutečňována nikoli státem byrokratů, nýbrž státem ozbrojených dělníků.

Zištná obhajoba kapitalismu buržoasními ideology (a jejich nohsledy typu pánů Ceretěliů, Černovů a spol.) záleží právě v tom, že svými spory a řečmi o daleké budoucnosti zastírají naléhavou a ožehavou otázku dnešní politiky: vyvlastnění kapitalistů, přeměnu všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého „syndikátu“, a to celého státu, a úplné podřízení veškeré práce celého tohoto syndikátu státu opravdu demokratickému, státu sovětů dělnických a vojenských zástupců.

Ostatně, když učený profesor a po něm šosák a po šosáku pánové Ceretěliové a Černovové mluví o nesmyslných utopiích, o demagogických slibech bolševiků, o nemožnosti „zavedení“ socialismu, mají na mysli právě vyšší stadium čili vyšší fázi komunismu, kterou nikdo nejenom nesliboval, ba ani nepomýšlel „zavést“, neboť ji „zavést“ vůbec nelze.

A zde jsme dospěli k otázce, jaký je vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem, které se dotkl Engels ve své už citované úvaze o nesprávnosti názvu „sociální demokrat“. Politický rozdíl mezi první čili nižší a mezi vyšší fází komunismu bude snad časem veliký, vyzdvihovat však tento rozdíl dnes, za kapitalismu, by bylo směšné a stavět jej do popředí mohli by snad jen ojedinělí anarchisté (pokud ještě vůbec mezi anarchisty zbyli lidé, kteří se ničemu nenaučili po „plechanovské“ přeměně Kropotkinů, Gravů, Cornelissenů a ostatních „hvězd“ anarchismu v sociálšovinisty nebo v zákopové anarchisty, jak se vyjádřil anarchista Ge, jeden z nemnoha anarchistů, kteří si zachovali čest a svědomí).

Vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je však jasný. To, co se obyčejně nazývá socialismem, nazval Marx „první“ neboli nižší fází komunistické společnosti. Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím, potud je možno i zde použít termínu „komunismus“, nezapomíná-li se, že je to neúplný komunismus. Veliký význam Marxových vysvětlivek tkví v tom, že i zde důsledně používá materialistické dialektiky, učení o vývoji, a zkoumá komunismus jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu. Místo scholasticky vymyšlených, „uměle zkonstruovaných“ definicí a neplodných slovních sporů (co je socialismus, co komunismus) rozbírá Marx to, co by bylo možno nazvat stupni hospodářské zralosti komunismu.

Ve své první fázi, na svém prvním stupni komunismus nemůže být ještě ekonomicky úplně zralý, úplně prost tradic nebo stop kapitalismu. Z toho pak vyplývá tak zajímavý zjev, jako zachování „úzkého horizontu buržoasního práva“ za komunismu v jeho první fázi. Buržoasní právo předpokládá pokud jde o rozdílení spotřebních prostředků, ovšem nevyhnutelně také buržoasní stát, neboť právo není ničím bez aparátu, který by byl s to donucovat lidi k dodržování právních norem.

Z toho tedy vyvěrá, že za komunismu zůstane po určitou dobu nejenom buržoasní právo, nýbrž i buržoasní stát — bez buržoasie!

Může se to zdát paradoxem nebo prostě dialektickou hrou myšlenek, jak to často vytýkají marxismu lidé, kteří se ani trochu ne namáhali, aby prozkoumali jeho neobyčejně hluboký obsah.

Ve skutečnosti nám však život ukazuje na každém kroku pozůstatky starého v novém jak v přírodě, tak i ve společnosti. A Marx nevsunul kousíček „buržoasního“ práva do komunismu svévolně, nýbrž vzal to, co je ve společnosti, která vzchází z lůna kapitalismu, hospodářsky a politicky nevyhnutelné.

Demokracie má nesmírný význam v osvobozenském boji dělnické třídy proti kapitalistům. Ale demokracie naprosto není nepřekročitelnou mezí, nýbrž jen jednou z etap na cestě od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu ke komunismu.

Demokracie znamená rovnost. Je pochopitelné, jak veliký význam má boj proletariátu za rovnost a heslo rovnosti, je-li správně chápáno ve smyslu zrušení tříd. Avšak demokracie znamená jen formální rovnost. Ihned po uskutečnění rovnosti všech členů společnosti po stránce vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, bude lidstvo nuceno nevyhnutelně řešit otázku, jak jít dále od formální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Jakými etapami, za jakých praktických opatření půjde lidstvo k této vyšší metě, to nevíme a vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak bezměrně klamná je obvyklá buržoasní představa, že socialismus je něco mrtvého a ztrnulého, něco, co je dáno jednou provždy, zatím co ve skutečnosti je to tak, že teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup vpřed ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze veškerého obyvatelstva.

Demokracie je formou státu, jednou z jeho odrůd. A proto demokracie jako každý stát je organisovaným, soustavným používáním násilí vůči lidem. To na jedné straně. Na druhé straně však demokracie znamená formální uznání rovnosti mezi občany, rovného práva všech na určování státního zřízení a na správu státu. A to zas souvisí s tím, že demokracie na jistém stupni svého vývoje, za prvé, stmeluje revoluční třídu proti kapitalismu — proletariát a umožňuje mu rozbít na padrť, rozlámat, smést s povrchu země buržoasní, byť republikánsky buržoasní, státní mašinerii — stálou armádu, policii, úřednictvo — a nahradit ji státní mašinerií demokratičtější, stále však ještě státní mašinerií v podobě ozbrojených dělnických mas, přecházejících k všeobecné účasti lidu v milici.

Zde „kvantita přechází v kvalitu“: takový stupeň demokratismu je spjat s prolomením rámce buržoasní společnosti a počátkem jejího socialistického přebudování. Účastní-li se opravdu všichni správy státu, kapitalismus se pak již nemůže udržet. A vývoj kapitalismu zas vytváří předpoklady, aby se opravdu „všichni“ mohli účastnit správy státu. K těmto předpokladům patří všeobecná znalost čtení a psaní, dosažená již v řadě nejpokročilejších kapitalistických zemí, potom „vyškolení a ukáznění“ milionů dělníků velkým, složitým, zespolečenštěným aparátem pošty, železnic, velkotováren, velkoobchodů, bank atd. atd.

Za takových ekonomických předpokladů je zcela dobře možno přejít okamžitě, s dneška na zítřek, k tomu, aby kapitalisté a byrokraté byli po svém svržení nahrazeni ve věci kontroly výroby a rozdílení, ve věci registrace práce a výrobků ozbrojenými dělníky, všeobecně ozbrojeným lidem. (Otázka kontroly a registrace nesmí být směšována s otázkou vědecky vzdělaného personálu, inženýrů, agronomů a pod.; tito páni pracují dnes, podřizujíce se kapitalistům, a budou pracovat ještě lépe zítra, podřizujíce se ozbrojeným dělníkům.)

Registrace a kontrola je to hlavní, čeho je třeba, aby „byla uvedena do chodu“ a správně fungovala první fáze komunistické společnosti. Všichni občané se zde stávají námezdními zaměstnanci státu, jímž jsou ozbrojení dělníci. Všichni občané se stávají úředníky a dělníky jediného celonárodního, státního „syndikátu“. Jde jen o to, aby všichni pracovali stejnou měrou, správně dodržovali míru práce a dostávali stejný plat. Registrace toho, kontrolu nad tím kapitalismus mimořádně zjednodušil v neobyčejně prosté úkony dozoru a záznamu, k jejichž výkonu postačuje znalost čtyř početních úkonů a vydávání patřičných stvrzenek, úkony, které může vykonávat každý gramotný člověk³¹.

Až většina lidu začne vykonávat samostatně a všude takovou registraci a takovou kontrolu kapitalistů (z nichž se nyní stali zaměstnanci) a pánů inteligentíků, kteří si podrželi kapitalistické návyky, pak se tato kontrola stane opravdu universální, všeobecnou, celonárodní, pak se jí nebude možno nijak vyhnout, „nebude se kam ukrýt“.

Celá společnost bude jediná kancelář a jediná továrna s rovností práce a platů.

Avšak tato „tovární‘‘ kázeň, kterou proletariát po potření kapitalistů a svržení vykořisťovatelů rozšíří na celou společnost, naprosto není naším ideálem, ani naším konečným cílem, nýbrž jen stupínkem, nutným k radikálnímu oproštění společnosti od špatností a ničemností kapitalistického vykořisťování a pro další postup vpřed.

Od chvíle, kdy všichni příslušníci společnosti, nebo alespoň převážná většina z nich, se sami naučí spravovat stát, sami vezmou tuto věc do rukou, sami „uvedou do chodu“ kontrolu nad nepatrnou menšinou kapitalistů, nad panstvem, chtějícím si podržet kapitalistické návyky, nad dělníky, hluboko zdemoralisovanými kapitalismem — od té chvíle začíná mizet nutnost jakéhokoli vládnutí vůbec. Čím úplnější je demokracie, tím bližší je chvíle, kdy se tato nutnost stává zbytečnou. Čím demokratičtější je „stát“, který se skládá z ozbrojených dělníků a není „již státem ve vlastním slova smyslu“, tím rychleji začíná odumírat jakýkoli stát.

Neboť až se všichni naučí spravovat a budou opravdu samostatně spravovat společenskou výrobu, až se naučí samostatně vykonávat registraci a kontrolu darmožroutů, panských synků, darebáků a podobných „strážců tradic kapitalismu“, pak vyhýbání se této všeobecné registraci a kontrole se stane nutně tak neuvěřitelně obtížným, bude tak vzácnou výjimkou, bude stíháno pravděpodobně tak rychlým a účinným potrestáním (neboť ozbrojení dělníci jsou lidé praktičtí, a nikoli sentimentální inteligentíci, a sotva dovolí, aby se s nimi žertovalo), že se nezbytnost dodržovat jednoduchá, základní pravidla každého lidského soužití stane velmi brzo zvykem.

A pak bude dokořán otevřena brána k přechodu od první fáze komunistické společnosti k její vyšší fázi a tím zároveň k úplnému odumírání státu.³²

VI
ZVULGARISOVÁNĺ MARXISMU OPORTUNISTY

Otázkou poměru státu k sociální revoluci a sociální revoluce ke státu se zabývali čelní theoretikové a publicisté II. Internacionály (1889—1914) velmi málo, jako je vůbec velmi málo zajímala otázka revoluce. Avšak nejpříznačnější na tomto procese postupného růstu oportunismu, který vedl k bankrotu II. Internacionály roku 1914, je, že i tehdy, když se těsně blížili k této otázce, snažili se ji obejít, nebo ji neviděli.

Celkem lze říci, že z tohoto vyhýbání se otázce poměru proletářské revoluce k státu, z tohoto vyhýbání se, které prospívalo oportunismu a živilo jej, vyplynulo znetvoření marxismu a jeho úplné zvulgarisování.

Abychom vylíčili, byť stručně, tento smutný proces, všimněme si nejvýznačnějších theoretiků marxismu, Plechanova a Kautského.

1. Plechanovova polemika proti anarchistům

Plechanov věnoval otázce poměru anarchismu k socialismu zvláštní brožuru „Anarchismus a socialismus“, která vyšla německy roku 1894.

Plechanov si zamanul vykládat toto thema tak, že úplně obešel to, co je v boji proti anarchismu nejaktuálnější, nejožehavější a politicky nejpodstatnější, a to poměr revoluce ke státu a otázka státu vůbec! V jeho brožuře vynikají dvě části: jedna — historicko – literární s cenným materiálem o dějinách idejí Stirnerových, Proudhonových aj., druhá část — šosácká, s nejapnými úvahami o tom, že anarchistu nerozeznáš od lupiče.

Spojení themat je nejvýš směšné a pro celou Plechanovovu činnost v předvečer revoluce a v průběhu revolučního období v Rusku svrchovaně příznačné: Plechanov se tak v letech 1905—1917 ukázal jako zpola doktrinář, zpola šosák, který v politice pokulhával za buržoasií.

Viděli jsme, jak Marx a Engels ve své polemice proti anarchistům objasňovali co nejpečlivěji své názory na poměr revoluce ke státu. Engels, když vydával roku 1891 Marxovu „Kritiku gothajského programu“‚ napsal: „My (t. j. Engels a Marx) jsme tehdy, necelá dvě léta po haagském kongresu (I.) Internacionály, vedli nejprudší boj proti Bakuninovi a jeho anarchistům“.

Anarchisté se pokoušeli prohlásit právě Pařížskou komunu, abych tak řekl, za „svou“‚ tvrdíce, že Komunou byla potvrzena správnost jejich učení, ale přitom naprosto nepochopili poučení z Komuny a Marxův rozbor těchto poučení. V konkretně politických otázkách, v otázkách, zda je třeba rozbít starou státní mašinerii a čím ji nahradit, anarchismus nepřinesl nic, co by se jen trochu blížilo pravdě.

Mluvit však o „anarchismu a socialismu“ a přitom se vyhýbat celé otázce státu a nevšímat si veškerého vývoje marxismu před Komunou a po ní, znamenalo nevyhnutelně propadat oportunismu. Neboť oportunismus právě nejvíce potřebuje, aby se tyto dvě uvedené otázky vůbec neuváděly na přetřes. Již to je vítězství oportunizmu.

2. Polemika Kautského proti oportunistům

V ruské literatuře je přeloženo nesporně mnohem více spisů Kautského než v kterékoli jiné literatuře. Nadarmo neříkají žertem někteří němečtí sociální demokraté, že Kautský se v Rusku čte více než v Německu (mimochodem řečeno, tento vtip má mnohem hlubší historický smysl, než tuší jeho původci: když mezi ruskými dělníky roku 1905 vzrostla mimořádně silná a nebývalá poptávka po nejlepších spisech nejlepší na světě sociálně demokratické literatury a když obdrželi, u srovnání s jinými zeměmi, neslýchaně veliké množství překladů a vydání těchto spisů, přenesli takto, abych tak řekl, na mladou půdu našeho proletářského hnutí urychleným způsobem bohaté zkušenosti sousední, pokročilejší země).

Kautský je u nás znám, kromě svého populárního výkladu marxismu, zejména svou polemikou proti oportunistům s Bernsteinem v čele. Ale téměř neznámá je jedna okolnost, která nesmí být opominuta, má-li být prozkoumáno, jak Kautský propadl neuvěřitelně hanebné bezradnosti a obraně sociálšovinismu za velmi těžké krise let 1914 -1915. Je to okolnost, že Kautský, dříve než vystoupil proti nejvýznačnějším představitelům oportunismu ve Francii (Millerand a Jaurès) a v Německu (Bernstein), velmi značně kolísal. Marxistická „Zarja“, která vycházela v letech 1901—1902 ve Štuttgartu a zastávala revoluční proletářské názory, byla nucena polemizovat proti Kautskému a jeho polovičatou, vyhýbavou resoluci, smířlivou vůči oportunistům, schválenou pařížským mezinárodním socialistickým kongresem roku 1900, označit za „kaučukovou“³³. V německé literatuře byly uveřejněny dopisy Kautského, z nichž je patrno, že stejně kolísal před svým vystoupením proti Bernsteinovi.

Nepoměrně větší význam má však okolnost, že přímo v polemice Kautského proti oportunistům, v jeho pojetí otázky a ve způsobu jejího projednání pozorujeme dnes, když zkoumáme dějiny jeho nejnovější zrady marxismu, soustavné odchylování se k oportunismu právě v otázce státu.

Všimněme si prvního velkého spisu Kautského proti oportunismu, jeho knihy „Bernstein a sociálně demokratický program“. Kautský podrobně vyvrací Bernsteinovy názory. Příznačné však je: Bernstein ve svých herostratovsky³⁴ proslulých „Předpokladech socialismu“ vytýká marxismu „blanquismus“ (výtka, kterou předhazovali od těch dob nesčetněkrát oportunisté a liberální měšťáci v Rusku představitelům revolučního marxismu, bolševikům). Přitom se Bernstein speciálně pozastavuje u Marxovy „Občanské války ve Francii“ a snaží se — jak jsme viděli, s naprostým nezdarem — ztotožnit Marxovy názory na poučení z Komuny s názory Proudhonovými. Bernsteinovu pozornost poutá zvláště Marxův závěr, jejž Marx sám zdůraznil v předmluvě ke „Komunistickému manifestu“ z roku 1872, kde se praví: „Dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely“.

Bernsteinovi se tento výrok tak „zalíbil“, že jej ve své knize nejméně třikrát opakuje a vykládá v úplně překrouceném, oportunistickém smyslu.

Marx, jak jsme viděli, chce říci, že dělnická třída musí rozbít, rozmetat, rozlámat (Sprengung, rozmetání výraz použitý Engelsem) celou státní mašinerii. Ale podle Bernsteina to vypadá tak, jako by Marx těmito slovy varoval dělnickou třídu před přílišnou revolučností při uchvácení moci.

Hrubšího a nehoráznějšího překroucení Marxovy myšlenky si nelze ani představit.

Co udělal Kautský ve spise, který věnoval velmi zevrubnému vyvrácení bernsteiniády?

Vyhnul se rozboru veškeré hloubky oportunistického překroucení marxismu v tomto bodě. Uvedl výše citovaný úryvek z Engelsovy předmluvy k Marxově „Občanské válce“ a prohlásil, že podle Marxe dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii, že ji však všeobecně převzít může, a dost. O tom, že Bernstein připsal Marxovi přímý opak toho, co skutečně Marx tvrdil, že totiž Marx vytyčoval od roku 1852 jako úkol proletářské revoluce „rozbití“ státní mašinerie, o tom není u Kautského ani slova.

Dopadlo to tak, že Kautský setřel nejpodstatnější rozdíl mezi marxismem a oportunismem v otázce proletářské revoluce!

„Vyřešení problému proletářské diktatury — psal Kautský ‚proti‘ Bernsteinovi můžeme zcela klidně přenechat budoucnosti“ (str. 172 německého vydání).

To není polemika proti Bernsteinovi, to je v podstatě ústupek Bernsteinovi, vyklizení posic před oportunismem, neboť oportunisté zatím nic víc nepotřebují, než aby všechny základní otázky úkolů proletářské revoluce byly „zcela klidně přenechány budoucnosti“.

Marx a Engels od roku 1852 do roku 1891, po dobu čtyřiceti let učili proletariát, že musí rozbít státní mašinerii. Ale Kautský roku 1899, když stál před faktem, že oportunisté se právě v tomto bodu úplně zpronevěřili marxismu, podsunuje místo otázky nutnosti rozbít tuto mašinerii otázku konkretních forem tohoto rozbíjení a zachraňuje se pod perutě „nezvratné“ (a neplodné) šosácké pravdy, že nemůžeme předem znát konkretní formy!!

Mezi Marxem a Kautským zeje propast, pokud jde o jejich nazírání na úkol proletářské strany připravit dělnickou třídu na revoluci.

Všimněme si dalšího, zralejšího spisu Kautského, který je rovněž do značné míry věnován vyvracení chyb oportunismu. Je to jeho brožura „Sociální revoluce“. Autor v ní probírá speciálně otázku „proletářské revoluce“ a „proletářského režimu“. Autor přinesl velmi mnoho neobyčejně cenného, ale právě otázku státu obešel. V brožuře se všude mluví o dobytí státní moci a dost, tj. byla zvolena formulace, která dělá ústupek oportunistům, jelikož připouští dobytí moci bez zničení státní mašinerie. Právě to, o čem Marx roku 1872 prohlásil, že v programu „Komunistického manifestu“ „zastaralo“, křísí Kautský roku 1902 k novému životu.

V brožuře je věnována zvláštní kapitola „formám a zbraním sociální revoluce“. Mluví se tam o masové politické stávce, o občanské válce a také o „mocenských prostředcích moderního velkého státu, jako jsou byrokracie a armáda“, není tam však ani zmínky o tom, čemu již naučila dělníky Komuna. Je zřejmé, že Engels nadarmo nevaroval, zejména německé socialisty, před „pověrečnou úctou“ ke státu.

Kautský vykládá věc tak: zvítězivší proletariát „uskuteční demokratický program“, načež vykládá jednotlivé články tohoto programu. O tom, co nového přinesl rok 1871, pokud jde o nahrazení buržoasní demokracie demokracií proletářskou, ani slůvka. Kautský se přenáší přes věc těmito „solidně“ znějícími banálnostmi:

‚Je samozřejmé, že moci za dnešních poměrů nedosáhneme. Revoluce sama předpokládá dlouhý a hluboko zasahující boj, který již změní naši dnešní politickou a sociální strukturu“.

Nesporně je to „samozřejmé“, jako pravda, že koně žerou oves a že se Volha vlévá do Kaspického moře. Škoda jen, že se prázdnou a nabubřelou frází o „hluboko zasahujícím“ boji obchází otázka, naléhavá pro revoluční proletariát, v čem se tedy projevuje „hloubka“ jeho revoluce pokud jde o stát, pokud jde o demokracii, na rozdíl od dřívějších, neproletářských revolucí.

Vyhýbaje se této otázce dělá Kautský ve skutečnosti ústupek oportunismu v tomto velmi podstatném bodu, i když mu vyhlašuje slovy strašnou válku, i když zdůrazňuje význam „ideje revoluce“ (jakou cenu má tato „idea“, bojí-li se Kautský propagovat mezi dělníky konkretní poučení revoluce?), nebo když třeba praví: „Revoluční idealismus především“, nebo když prohlašuje, že angličtí dělníci „jsou dnes sotva něco víc než drobní měšťáci“.

„V socialistické společnosti mohou existovat vedle sebe — píše Kautský — nejrůznější formy podniků: podnik byrokratický (??)‚ odborový, družstevní, individuální… Existují na př. podniky, jako železnice, které se neobejdou bez byrokratické (??) organisace. Demokratická organisace se tu může utvářet takto: dělníci si volí delegáty, kteří utvoří něco na způsob parlamentu, který určí pracovní řády a bude dozírat na správu byrokratického aparátu. Jiné podniky je možno převést do správy dělnických odborů, jiné zas mohou být organisovány podle družstevních zásad“ (str. 148 a 115 ruského překladu, ženevské vydání z r. 1903).

Tato úvaha je nesprávná a znamená krok zpět v porovnání s tím, co objasňovali v sedmdesátých letech Marx a Engels na příkladě poučení z Komuny.

Železnice se s hlediska prý nezbytné „byrokratické“ organisace rozhodně ničím neliší ode všech podniků strojového velkoprůmyslu vůbec, od kterékoli továrny, velkého obchodu, velkokapitalistického zemědělského podniku. Ve všech takových podnicích předpisuje technika bezpodmínečně nejpřísnější kázeň, největší přesnost při výkonu dílčí práce každému svěřené, neboť jinak by hrozilo zastavení celého podniku nebo poškození mechanismu a zkázy výrobku. Ve všech takových podnicích budou dělníci ovšem „volit delegáty, kteří utvoří něco na způsob parlamentu“.

Celý vtip vězí však v tom, že toto „něco na způsob parlamentu“ nebude parlamentem ve smyslu buržoasně parlamentních institucí. Celý vtip je v tom, že toto „něco na způsob parlamentu“ nebude jen „určovat pracovní řády a dozírat na správu byrokratického aparátu“, jak to líčí Kautský, jehož myšlenky nepřekročují rámec buržoasního parlamentarismu. V socialistické společnosti toto „něco na způsob parlamentu“, co bude složeno z dělnických zástupců, bude ovšem „určovat pracovní řády“ a „dozírat na správu“ „aparátu‘, avšak tento aparát nebude „byrokratický‘‘. Až dělníci vydobudou politickou moc, rozbijí starý byrokratický aparát, vyvrátí jej do základů, neponechají z něho kámen na kameni a nahradí jej aparátem novým, který bude složen z týchž dělníků a úředníků, proti jejichž přeměně v byrokraty budou neprodleně učiněna opatření, která podrobně rozebrali Marx a Engels: 1. nejen volitelnost, nýbrž i sesaditelnost kdykoli, 2. platy nepřevyšující mzdy dělníků, 3. okamžitý přechod k tomu, aby se všichni na čas stávali „byrokraty“ a aby se proto nikdo nemohl stát „byrokratem“.

Kautský naprosto nepromyslel Marxova slova: „Komuna nebyla parlamentární, nýbrž pracovní korporací, zákonodárnou i výkonnou zároveň.“

Kautský naprosto nepochopil rozdíl mezi buržoasním parlamentarismem, který spojuje demokracii (nikoli pro lid) s byrokratismem (proti lidu), a mezi proletářským demokratismem, který ihned učiní opatření, aby v kořenu podlomil byrokratismus, a který bude s to provést tato opatření do konce, až po úplné odstranění byrokratismu, až po úplné zavedení demokracie pro lid.

Kautský projevil zde znovu tutéž „pověrečnou úctu“ k státu, tutéž „pověrečnou víru“ v byrokratismus.

Přejdeme k poslednímu a nejlepšímu spisu Kautského proti oportunistům, k jeho brožuře „Cesta k moci“ (která, myslím, nebyla vydána rusky, neboť vyšla v době největšího běsnění naší reakce, roku 1909). Tato brožura je velkým krokem vpřed, pokud se v ní nemluví o revolučním programu vůbec, jako v brožuře proti Bernsteinovi z roku 1899, a o úkolech sociální revoluce bez ohledu na dobu jejího příchodu, jako v brožuře „Sociální revoluce“ z roku 1902, nýbrž se v ní mluví o konkretních podmínkách, které nás nutí uznat, že „éra revolucí“ nastává.

Autor jasně poukazuje na zostření třídních rozporů vůbec a na imperialismus, který měl v tomto směru zvlášť velký význam. Po „revolučním údobí let 1789 – 1871“ pro západní Evropu začíná od roku 1905 obdobné údobí pro východ. Světová válka se přibližuje s úžasnou rychlostí. „Proletariát již nemůže mluvit o předčasné revoluci“. „Vstoupili jsme do revolučního údobí“. „Revoluční éra začíná“.

Tyto výroky jsou úplně jasné. Tato Kautského brožura nechť slouží k porovnání toho, čím německá sociální demokracie slibovala být před imperialistickou válkou a jak hluboko klesla (nevyjímaje Kautského), když válka vzplanula. „Dnešní situace — psal Kautský v uvedené brožuře — nám přináší nebezpečí, že nás (t. j. německou sociální demokracii) bude možno snadno pokládat za umírněnější než jsme ve skutečnosti“. Ukázalo se, že německá sociálně demokratická strana byla ve skutečnosti nepoměrně umírněnější a oportunističtější než se zdála!

Tím příznačnější je, že Kautský, třebaže tak jasně mluví o započavší již éře revolucí, i v této brožuře, kterou podle vlastních slov věnoval právě rozboru otázky „politické revoluce“, znovu úplně obešel otázku státu.

Z veškerého tohoto obcházení otázky, z tohoto zamlčování a vyhýbání se jí, vzešel nevyhnutelně onen úplný přechod k oportunismu, o kterém hned promluvíme.

Německá sociální demokracie v osobě Kautského jako by prohlašovala: zastávám nadále revoluční názory (roku 1899). Uznávám zvláště nevyhnutelnost sociální revoluce proletariátu (roku 1902). Uznávám, že nastala nová éra revolucí (roku 1909). Přesto však jdu zpět v porovnání s tím, co Marx říkal již roku 1852, jakmile se začne mluvit o úkolech proletářské revoluce se zřetelem k státu (roku 1912).

Právě tak přímo byla vytyčena otázka v polemice Kautského proti Pannekoekovi.

3. Polemika Kautského proti Pannekoekovi

Pannekoek vystoupil proti Kautskému jako jeden z představitelů „levé radikálního‘‘ směru, ke kterému patřila Rosa Luxemburgová, Karel Radek a jiní, a který při obhajobě revoluční taktiky byl zajedno v tom, že Kautský přechází na stanovisko „centra“, bezzásadně kolísajícího mezi marxismem a oportunismem. Správnost tohoto názoru plně potvrdila válka, když se naplno ukázala celá odporná ubohost směru „centra“ čili „kautskyánství“ (nesprávně nazývaného marxistickým).

Pannekoek v článku „Masové akce a revoluce“ („Neue Zeit“ 1912, XXX, 2), kde se dotkl otázky státu, charakterisoval stanovisko Kautského jako stanovisko „pasivního radikalismu“, jako „theorii nečinného vyčkávání“. „Kautský nechce vidět proces revoluce“ (str. 616). Tím, že se Pannekoek k věci staví takto, přiblížil se k thematu, o kterém pojednáváme, k úkolům proletářské revoluce se zřetelem k státu.

„Boj proletariátu — psal Pannekoek — není prostě boj proti buržoasii o státní moc, ale boj proti státní moci… Obsahem proletářské revoluce je zničení mocenských prostředků státu a jich vytlačení (doslova: rozpuštění, Auflösung) mocenskými prostředky proletariátu… Boj přestane teprve tehdy, až v jeho konečném výsledku bude státní organisace úplně zničena. Organisace většiny prokáže svou převahu tím, že zničí organisaci panující menšiny“ (str. 548).

Formulace, ve kterou halí Pannekoek své myšlenky, má velmi značné nedostatky. Myšlenka je však přece jen jasná a je zajímavé, jak ji Kautský vyvracel.

„Dosud — psal Kautský — tkvěl rozdíl mezi sociálními demokraty a anarchisty v tom, že sociální demokrati chtějí dobýt státní moci, kdežto anarchisté ji chtěli zničit. Pannekoek chce obojí“ (str. 724).

Trpí-li Pannekoekův výklad nejasností a nedostatkem konkretnosti (nemluvíme zde již o jiných vadách jeho článku, které se netýkají projednávaného thematu), dotkl se Kautský právě zásadní podstaty věci, naznačené Pannekoekem, avšak ve stěžejní, zásadní otázce úplně opustil stanovisko marxismu a přešel zcela k oportunismu. Rozdíl mezi sociálními demokraty a anarchisty je u něho definován naprosto nesprávně, marxismus je tu zkomolen a zvulgarisován nadobro.

Rozdíl mezi marxisty a anarchisty tkví v tom, že: 1. marxisté, kteří si kladou za cíl úplné zrušení státu, uznávají, že tohoto cíle je možno dosáhnout teprve po zrušení tříd socialistickou revolucí, jako důsledku zřízení socialismu, vedoucího k odumírání státu: anarchisté chtějí úplně zrušit stát s dneška na zítřek a nechápou podmínky uskutečnitelnosti tohoto zrušení. 2. marxisté uznávají, že je nutno, aby proletariát, až dobude politickou moc, zničil nadobro starou státní mašinerii a nahradil ji novou, která bude složena z organisace ozbrojených dělníků podle vzoru Komuny; anarchisté, obhajujíce zničení státní mašinerie, mají naprosto nejasnou představu o tom, čím proletariát nahradí tuto státní mašinerii a jak bude používat revoluční moci; anarchisté dokonce odmítají využití státní moci revolučním proletariátem, jeho revoluční diktaturu. 3. marxisté požadují přípravu proletariátu k revoluci využitím dnešního státu; anarchisté to odmítají.

Proti Kautskému zastupuje marxismus v daném sporu Pannekoek, neboť právě Marx učil, že proletariát nemůže prostě převzít státní moc v tom smyslu, že starý státní aparát přejde do nových rukou, nýbrž že musí tento aparát rozbít, rozmetat a nahradit jej aparátem novým.

Kautský se vzdaluje od marxismu a přechází k oportunistům, neboť u něho úplně mizí právě toto zničení státní mašinerie, pro oportunisty naprosto nepřijatelné, a ponechávají se jim zadní dvířka tím, že je vykládáno „dobytí‘‘ jako prosté získání většiny.

Kautský, chtěje zastřít své znetvoření marxismu, počíná si jako školomet: vytahuje „citát“ ze samého Marxe. Marx napsal r. 1850 o nutnosti „rozhodné centralisace síly v rukou státní moci“. A Kautský se vítězoslavně táže: nechce snad Pannekoek zničit „centralismus“?

To je už prostě kejklířství, podobající se bernsteinovskému ztotožňování marxismu s proudhonismem, pokud jde o schvalování federace místo centralismu.

„Citát“, vytažený Kautským, se sem hodí jako pěst na oko. Centralismus je možný jak při staré, tak i při nové státní mašinerii. Spojí-li dělníci dobrovolně své ozbrojené síly, bude to centralismus, ale tento centralismus se bude zakládat na „úplném zničení“ státního centralistického aparátu — stálé armády, policie a byrokracie. Kautský si počíná zcela šejdířsky, neboť obchází dobře mu známé Marxovy a Engelsovy úvahy o Komuně a vytahuje citát, který nemá s otázkou nic společného.

„Chce snad Pannekoek zrušit státní funkce úředníků? — pokračuje Kautský. — Neobejdeme se však bez úředníků ani ve straně, ani v odborech, nemluvě již o státní správě. Náš program proto také žádá nikoli odstranění státních úředníků, nýbrž volbu úředníků lidem… V tomto našem pojednání nejde o to, jakou formu bude mít správní aparát v ‚budoucím státu‘, nýbrž o to, zdali náš politický boj zničí (doslova: rozpustí, auflöst) státní moc, dříve než ji vydobudeme“ (podtrženo Kautským). „Jaké ministerstvo se svými úředníky by mohlo být zrušeno?“ Kautský vypočítává ministerstvo osvěty, spravedlnosti, financí a vojenství. „Nikoli, žádné z dnešních ministerstev nebude odstraněno naším politickým bojem proti vládě… Abych zabránil nedorozumění, opakuji: nejde zde o to, jakou formu dá ‚státu budoucnosti‘ vítězná sociální demokracie, nýbrž o to, jak naše oposice změní dnešní stát“ (str. 725).

To je zřejmé fixlování. Pannekoek měl na mysli právě revoluci. To je jasně řečeno jak v titulu jeho článku, tak v citovaných výrocích. Kautský tím, že přeskakuje k otázce „oposice“, podsunuje na místo revolučního hlediska hledisko oportunistické. Podle Kautského je to tak: dnes oposice, a po vydobytí moci se uvidí. Revoluce mizí…! To je právě to, co potřebovali oportunisté.

Nejde ani o oposici, ani o politický boj vůbec, ale právě o revoluci. Revoluce tkví v tom, že proletariát ničí „správní aparát“, a to celý státní aparát a nahrazuje jej novým, skládajícím se z ozbrojených dělníků. Kautský dává najevo „pověrečnou úctu“ k „ministerstvům“, proč by však ministerstva nemohla být nahrazena, řekněme, komisemi odborníků při svrchovaných a suverénních sovětech dělnických a vojenských zástupců?

Podstata věci není vůbec v tom, zůstanou-li „ministerstva“, budou-li „komise odborníků“ nebo nějaké jiné instituce, to je naprosto nedůležité. Podstata věci je v tom, zda zůstane zachována stará státní mašinerie (spjatá tisícerými svazky s buržoasií a skrz naskrz prolezlá bezduchou rutinou a ztrnulostí), anebo bude zničena a nahrazena mašinerií novou. Revoluce nesmí tkvět v tom, aby nová třída poroučela a vládla s pomocí staré státní mašinerie, nýbrž v tom, aby rozbila tuto starou mašinerii a poroučela, vládla s pomocí nové mašinerie — tuto základní myšlenku marxismu Kautský zastírá, nebo ji vůbec nepochopil.

Jeho zmínka o úřednících názorně ukazuje, že nepochopil poučení Komuny, ani Marxovo učení. „Neobejdeme se bez úředníků ani ve straně, ani v odborech“.

Neobejdeme se bez úředníků za kapitalismu, za panství buržoasie. Proletariát je utlačen, pracující masy jsou zotročeny kapitalismem. Za kapitalismu je demokracie zúžena, sevřena, okleštěna a znetvořena veškerými poměry námezdního otroctví, bídy a chudoby mas. Proto, a jedině proto jsou v našich politických a odborových organisacích funkcionáři demoralisováni (nebo přesněji řečeno, náchylni k demoralisaci) poměry kapitalismu a projevují náchylnost stát se byrokraty, tj. lidmi, odtrženými od mas, stojícími nad masami, osobami privilegovanými.

V tom je podstata byrokratismu, a dokud kapitalisté nebudou vyvlastněni, dokud nebude svržena buržoasie, dotud bude nevyhnutelná určitá „byrokratisace“ dokonce proletářských úředních osob.

Podle Kautského se má věc takto: jelikož zůstanou volené úřední osoby, znamená to, že za socialismu zůstane rovněž úřednictvo, že zůstane byrokracie! A právě to je nesprávné. Právě na příkladu Komuny Marx ukázal, že za socialismu přestanou být úřední osoby „byrokraty“, „úředníky“ ‚ přestanou jimi být tou měrou, jakou bude kromě volitelnosti zavedena ještě jejich sesaditelnost kdykoli, a nadto ještě jejich platy sníženy na úroveň průměrných dělnických mezd, a k tomu ještě budou nahrazeny parlamentní instituce „pracujícími korporacemi, tj. zákonodárnými i výkonnými zároveň“.

Celá argumentace Kautského proti Pannekoekovi a zejména velkolepá námitka Kautského, že se neobejdeme bez byrokratů ani v odborových, ani ve stranických organisacích, svědčí v podstatě o tom, že Kautský přemílá staré Bernsteinovy „argumenty“ proti marxismu vůbec. Bernstein ve své renegátské knize „Předpoklady socialismu“, potírá ideje „primitivní“ demokracie a staví se proti tomu, co nazývá „doktrinářským demokratismem“ — imperativní mandáty, neplacené úřední osoby, bezmocný centrální zastupitelský sbor atd. Na důkaz neudržitelnosti tohoto „primitivního“ demokratismu se Bernstein odvolává na zkušenosti anglických trade-unionů, jak tyto zkušenosti vykládali manželé Webbovi. Za sedmdesát let svého vývoje se prý trade-uniony, jež prý se vyvíjely „za úplné svobody“ (str. 137 německého vydání), přesvědčily o nevhodnosti primitivního demokratismu a nahradily jej demokratismem obvyklým: parlamentarismem spojeným s byrokratismem.

Trade-uniony se ve skutečnosti vyvíjely nikoli „za úplné svobody“, nýbrž v úplné kapitalistické porobě, za které samozřejmě „se nelze obejít“ bez řady ústupků vládnoucímu zlu, násilí, nepravdě, vyloučení chudiny z „vyšší“ správy. Za socialismu mnoho věcí z „primitivní“ demokracie nevyhnutelně ožije, neboť po prvé v dějinách civilisovaných společností se masa obyvatelstva zvedne k samostatné účasti nejen v hlasování a volbách, nýbrž i v každodenní správě. Za socialismu všichni budou vládnout po řadě a rychle si zvyknou na to, aby nikdo nevládl.

Marx svým geniálním, kriticky analytickým postřehem zjistil v praktických opatřeních Komuny přelom, kterého se bojí a který ze zbabělosti nechtějí uznat oportunisté, jelikož se nechtějí definitivně rozejít s buržoasií, přelom, který nechtějí vidět anarchisté buď pro svou ztřeštěnost, nebo proto, že nechápou podmínky masových sociálních převratů vůbec. „Na zničení staré státní mašinerie nelze ani pomyslit, jak bychom se mohli obejít bez ministerstev a bez úředníků“ — tak mluví oportunista skrz naskrz prodchnutý šosáctvím, v podstatě nejen nevěřící v revoluci a v tvůrčí sílu revoluce, nýbrž smrtelně se jí bojící (jako se jí bojí naši menševici a eseři).

„Je třeba myslet jen na zničení staré státní mašinerie, není třeba zkoumat konkretní poučení dřívějších proletářských revolucí a rozebírat, čím a jak nahradit to, co má být zničeno“ — tak mluví anarchista (ovšem ten lepší z anarchistů, a nikoli ten, který se belhá za buržoasií v patách za pány Kropotkiny a spol.), a proto dospívá anarchista k taktice zoufalství, a nikoli k bezohledně smělé revoluční práci nad konkretními úkoly, přihlížející zároveň k praktickým podmínkám hnutí mas.

Marx nás učí, jak se máme vystříhat obou chyb, učí nás sebe obětavé nebojácnosti při ničení celé staré státní mašinerie a zároveň nás učí klást otázku konkretné: Komuna za několik týdnů byla s to zahájit budování nové, proletářské, státní mašinerie, provádějíc tak uvedená opatření k rozšíření demokratismu a k vymýcení byrokratismu. Budeme se učit od komunardů revoluční smělosti a spatřovat v jejich praktických opatřeních nárys prakticky naléhavých a neprodleně uskutečnitelných opatření, a pak, když půjdeme touto cestou, dospějeme k úplnému odstranění byrokratismu.

Možnost tohoto odstranění je zajištěna tím, že socialismu zkrátí pracovní dobu, zvedne masy k novému životu, uvede většinu obyvatelstva do podmínek, dovolujících všem bez výjimky vykonávat „státní funkce“, a to povede k úplnému odumírání jakéhokoli státu vůbec.

…„Úkolem masové stávky — pokračuje Kautský nemůže být nikdy zničení státní moci, ale pouze to, aby vláda byla v určité otázce donucena k povolnosti, nebo aby vláda proletariátu nepřátelská byla nahrazena vládou vycházející mu vstříc (entgegenkommende)… Avšak nikdy a za žádných okolností nemůže to (tj. vítězství proletariátu nad nepřátelskou vládou) vést ke zničení státní moci, nýbrž jen k jistému přesunu (Verschiebung) v mocenských poměrech uvnitř státní moci… Cíl našeho politického boje pak zůstává přitom týž, jako byl dosud: dobytí státní moci získáním většiny v parlamentě a přeměnou parlamentu v pána vlády“ (str. 726, 727 a 732).

To je už nejčistší a nejbanálnější oportunismus, upuštění od revoluce skutky při jejím schvalování slovy. Myšlení Kautského nejde dále „vlády vycházející vstříc proletariátu“ — což je krok zpět k šosáctví v porovnání s rokem 1847, kdy „Komunistický manifest“ proklamoval „zorganisování proletariátu v panující třídu“.

Kautskému nezbude než uskutečňovat svou oblíbenou „jednotu“ se Scheidemanny, Plechanovy a Vanderveldy, kteří jsou všichni ochotni bojovat za vládu, „vycházející vstříc proletariátu“.

My se však rozejdeme s těmito zrádci socialismu a budeme bojovat za zničení celé staré státní mašinerie tak, aby sám ozbrojený proletariát se stal vládou. To jsou „dva veliké rozdíly“.

Kautskému nezbude než být v příjemné společnosti Legienů a Davidů, Plechanovů, Potresovů, Ceretěliů a Černovů, kteří jsou zcela ochotni bojovat za „přesun v mocenských poměrech uvnitř státní moci“, za „získání většiny v parlamentu a za svrchovanost parlamentu nad vládou“ — velmi ušlechtilý cíl, ve kterém je pro oportunisty všecko přijatelné a všecko zůstává v rámci buržoasní parlamentní republiky.

My se však s oportunisty rozejdeme, a všechen třídně uvědomělý proletariát půjde s námi v boji nikoli za „přesun v mocenských poměrech“, nýbrž za svržení buržoasie, za zničení buržoasního parlamentarismu, za demokratickou republiku typu Komuny nebo za republiku sovětů dělnických a vojenských zástupců, za revoluční diktaturu proletariátu.

*

Ještě více napravo než Kautský jsou v mezinárodním socialismu takové směry jako „Socialistische Monatshefte‘‘ v Německu (Legien, David, Kolb a mnozí jiní, včetně Skandinávců Stauninga a Brantinga) jaursèisté a Vandervelde ve Francii a v Belgii, Turati, Treves a jiní zástupci pravého křídla italské strany, fabiánci a „nezávislí“ (,‚nezávislá dělnická strana“, která byla ve skutečnosti vždy závislá na liberálech) v Anglii atd. Všichni tito pánové, kteří hrají ohromnou, velmi často převládající úlohu v parlamentní činnosti a v publicistice strany, přímo odmítají diktaturu proletariátu a prosazují nezastřený oportunismus. Pro tyto pány „diktatura“ proletariátu „odporuje“ demokracii!! Tito pánové se v podstatě ničím vážně neliší od maloburžoasních demokratů.

Jestliže přihlížíme k této okolnosti, právem můžeme vyvodit závěr, že II. Internacionála, pokud jde o převážnou většinu jejích oficiálních zástupců, propadla nadobro oportunismu Poučení Komuny bylo nejen zapomenuto, nýbrž i překrouceno. Dělnickým masám nejen nebylo vštěpováno, že se blíží doba, kdy budou nuceny se zvednout a rozbít starou státní mašinerii, nahradit ji mašinerií novou a přeměnit tak své politické panství v základnu socialistického přebudování společnosti, masám byl vštěpován pravý opak a „dobytí moci“ bylo líčeno tak, že zůstávaly tisíce zadních vrátek pro oportunismus.

Překrucování a zamlčování otázky poměru proletářské revoluce k státu muselo sehrát ohromnou úlohu v době, kdy se státy s vojenským aparátem, zesíleným v důsledku imperialistického zápolení, změnily ve vojenské netvory, vyhlazující miliony lidí proto, aby bylo rozhodnuto, kdo bude vládnout světem: zda Anglie nebo Německo, zda anglický či německý finanční kapitál.

VII
ZKUŠENOSTI RUSKÝCH REVOLUCÍ ROKU 1905 A 1917

Nedokončená kapitola zní:

Thema, uvedené v nadpisu této kapitoly, je tak nesmírně obsáhlé, že by bylo možno a nutno napsat o něm celé svazky. V tomto spisku budu ovšem nucen omezit se jen na nejhlavnější poučení ze zkušeností, týkajících se bezprostředně úkolu proletariátu v revoluci se zřetelem k státní moci. (Zde rukopis končí. Pozn. red. českého vydání.)

DOSLOV K PRVNÍMU VYDÁNÍ

Tento spisek jsem napsal v srpnu a září roku 1917. Sestavil jsem již plán další, sedmé kapitoly: „Zkušenosti ruských revolucí roku 1905 a 1917“. Avšak kromě nadpisu jsem nenapsal z této kapitoly ani řádky: „zabránila“ mi v tom politická krise, předvečer Říjnově revoluce roku 1917. Z takové „překážky“ je možno se jen radovat. Druhou část spisu (věnovanou „zkušenostem ruských revolucí roku 1905 a 1917“) budu snad nucen odložit na dlouhou dobu; je příjemnější a užitečnější „zkušenosti revoluce“ prožívat než o nich psát.

Autor

Petrohrad 30. listopad 1917

1 Čes. vydání (Svoboda 1948) str. 162 – 165. (Pozn red. čes. originálu)

2 Spencer Herbert (1820—1903) — anglický buržoasní sociolog. Podle jeho theorie vznikl stát nikoli proto, že vznikly třídy a třídní boj, nýbrž proto, že nastala „komplikace společenských funkci“.
Michajlovský N. K. (1842—1904) ideolog narodnického hnutí, odpůrce marxismu v sociálně-politickém hnutí Ruska. Byl zastáncem t. zv. „subjektivní metody v sociologii“. — (Pozn red. čes. originálu)

3 Čes. vydání (Svoboda 1948) str. 239 – 240. (Pozn red. čes. originálu)

4 Zde je míněna třicetiletá válka (i6i 8—1648); vznikla v Německu ze vzájemného boje mezi německými feudálními knížaty proti císařské moci. Když pak byla do této války vtažena většina evropských zemí, nabyla rázu války mezinárodní. Třicetiletá válka způsobila ještě hlubší politické roztříštění Německa, krajní ochuzení a zpustošení země. (Pozn překl. čes. originálu)

5 České vydání (Svoboda, 1948) str. 156. (Pozn red. čes. originálu)

6 Gothajský program — program sociálně demokratické strany Německa, schválený na sjezdu v Gothě r. 1875. (Pozn překl. čes. originálu)

7 České vydání (Svoboda, 1948) str. 128. (Pozn red. čes. originálu)

8 České vydání (Svoboda, 1946) str. 45 a 55. (Pozn red. čes. originálu)

9 Čes. vydání (Svoboda 1947) str. 96 – 97. (Pozn red. čes. originálu)

10 Čes. vydání (Svoboda 1947) str. 9 / 10. (Pozn red. čes. originálu)

11 Dodatek k druhému vydání z roku 1919. — (Pozn. Leninova).

12 V. I. Lenin, Spisy, rusky, sv. X, str. 361.(Pozn red. čes. originálu)

13 Druhé císařství — t. j. říše Napoleona III., Ludvíka Bonaparta (1852 až 1870), na rozdíl od říše Napoleona I. (1804—1814). (Pozn red. čes. originálu)

14 Marx-Engels: „Kritiky programů“, (Svoboda, 1948), str. 60—61. (Pozn red. čes. originálu)

15 „Gemeinde“ a „Gemeinwesen“. (Pozn. překl. čes. originálu)

16 …ani v češtině. V překladu „Kritik programů“ se používá slova „pospolitost“. (Pozn. red. čes. originálu)

17 Erfurtský program byl schválen na sjezdu německé sociální demokracie v Erfurthu r. 1891. (Pozn. překl. čes. originálu)

18 „Kritiky programů“, (Svoboda, 1948), str. 96. (Pozn red. čes. originálu)

19 Zákon proti socialistům v Německu vydal kancléř Bismarck r. 1878, aby byla potlačena německá sociální demokracie. Po odporu a dlouhém boji dělnictva byl zákon r. 1890 zrušen. (Pozn. překl. čes. originálu)

20 Tamtéž, str. 99. (Pozn. red. čes. originálu)

21 Tamtéž, str. 100. (Pozn. red. čes. originálu)

22 Engels zde míní sloučení roztříštěných německých států v jednotný stát. Sjednocení prováděla pruská vládní klika „shora“, při použití vojenské síly. Za války Pruska proti Rakousku (1866) byl vytvořen severoněmecký spolek států, a po francouzsko-pruské válce r. 1870 byla utvořena německá říše v čele s Pruskem. (Pozn překl. čes. originálu)

23 Tamtéž, str. 101—102. (Pozn. překl. čes. originálu)

24 Tamtéž, str. 102. (Pozn. red. čes. originálu)

25 V. I. Lenin. Spisy, rusky, 3. vyd., sv. XX, str. 437. (Pozn. red. čes. originálu)

26 Cavaignac, franc. generál, který krvavě potlačil červnové povstání pařížského proletariátu roku 1848. (Pozn. red. čes. originálu)

27 Nominálně je to kolem 2400 rublů, podle dnešního kursu kolem 6000 rublů. Naprosto neodpustitelně jednají bolševici, kteří navrhují na př. v městských zastupitelstvech plat 9000 rublů, aniž navrhli pro celý stát maximální plat 6ooo rublů, což je dostatečná částka. (Pozn. Leninova.)

28 Jde o II. sjezd SDDSR, který se konal v červenci – srpnu 1903. Sjezd byl zahájen v Bruselu, avšak pro policejní persekuci musel být přenesen do Londýna. Tento sjezd sehrál ohromnou roli v dějinách strany. Tehdy fakticky byla založena sociálně-demokratická strana Ruska, schválen program a organisační řád strany a ustaveny ústřední vedoucí orgány této strany. Boj mezi dvěma směry v SDDSR (mezi směrem revolučním, vedeným Leninem a oportunistickým, vedeným Martovem), ke kterému došlo na sjezdu hlavně pro organisační otázky, způsobil rozkol strany na dvě skupiny: bolševiků a menševiků. Tyto názvy vznikly tak, že Leninovi stoupenci získali při volbách ústředních orgánů strany většinu (= bolšinstvo), a Leninovi odpůrci se octli v menšině (= menšinstvo). Podrobněji viz Dějiny VKS(b) str. 42—47

29 Shylock — typ lichváře ze Shakespearova dramatu „Kupec benátský“.(Pozn překl. čes. originálu)

30 Zde je míněno literární dílo spisovatele N. Pomjalovského „Očerki bursy“ (črty ze semináře), pranýřující absurdní výchovné metody a hrubosti, vládnoucí na počátku druhé poloviny XIX. století v ruských duchovních učilištích. (Pozn překl. čes. originálu)

31 Když je stát redukován v hlavní části svých funkcí na takovou registraci a kontrolu, prováděnou samými dělníky, přestává být „politickým státem“, „veřejné funkce se mění z funkcí politických v prosté funkce administrativní“ (viz vpředu kapitolu IV, oddíl 2, pojednávající o Engelsově polemice proti anarchistům). (Pozn. Leninova.)

32 . . .Ve své zprávě na XVIII. sjezdu VKS(b) v březnu 1939 J. V. Stalin při zmínce o Marxově a Engelsově učení o státu pravil: „Někdy lidé říkají: …‚Vykořisťovatelské třídy jsou už u nás úplně odstraněny, socialismus je podstatě vybudován, spějeme ke komunismu. Marxistické učení o státu praví, že za komunismu nemá být žádný stát. Pročpak tedy nenapomáháme odumírání našeho socialistického státu, není už na čase uložit stát do musea starožitností?‘ Tyto otázky svědčí o tom, že tazatelé se svědomitě naučili nazpaměť jednotlivým poučkám Marxova a Engelsova učení o státu. Svědčí však také o tom, že tito soudruzi nepochopili v podstatě toto učení; neujasnili si, v jakých historických poměrech byly vypracovány jednotlivé poučky tohoto učení a zejména neporozuměli nynější mezinárodní situaci, přehlédli skutečnost, že existuje kapitalistické obklíčení a z něho vyplývající nebezpečí pro zemi socialismu…

Jdeme dále, vpřed, ke komunismu. Zůstane u nás stát také v období komunismu?

Ano, zůstane, nebude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení, nebude-Ii úplně odstraněno nebezpečí vojenských útoků zvenčí. Při tom je samozřejmé, že formy našeho státu budou změněny podle toho, jak se bude měnit vnitřní a zahraniční situace.

Nikoli, stát u nás nezůstane, stát odumře, bude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení a bude-li nahrazeno obklíčením socialistickým“ (J. V. Stalin: „Otázky leninismu“, české vydání 1948, str. 576—581). (Pozn red. čes. originálu)

33 Kautský prosadil na kongresu resoluci, připouštějící, byť s výhradami, vstup socialistů do měšťácké vlády. (Pozn red. čes. originálu)

34 Herostratos, řecký pastýř, který zapálil chrám Artemidin, aby se jeho jméno proslavilo. (Pozn red. čes. originálu)