Tato práce soudruha Mao Ce-tunga byla návrhem usnesení 9. stranické konference 4. sboru čínské Rudé armády. Který soudruh Mao Ce-tung připravil. Lidová armáda prošla při své výstavbě nesnadnou cestou. Čínská Rudá armáda (v době protijaponské války – 8. armáda a Nová 4. armáda a nyní Lidová osvobozenecká armáda ) vznikla v době nan-čchangského povstání 1. srpna 1927. Od té doby uplynuly do prosince 1929 víc než dva roky. Za tu dobu se stranické organisace Rudé armády mnohému naučily, neboť musely bojovat proti rozličným mylným názorům, a nahromadily značně bohaté zkušenosti, Stranické usnesení, připravené soudruhem Mao Ce-tungem, shrnuje tyto zkušenosti. Toto usnesení dalo marxisticko-leninský základ veškeré práci při výstavbě Rudé armády a očistilo ji od všelikých vlivů starých armád. Bylo prováděno nejen ve 4. armádním sboru, ale postupně i v jiných vyšších jednotkách Rudé armády, což umožnilo přeměnit celou čínskou Rudou armádu ve skutečně lidovou armádu. Za uplynulých víc než 20 let se stranická a politická práce v jednotkách čínské lidová armády dále rozvinula a bylo do ní vneseno mnoho nového. Teď už se naprosto neprovádí tak jako dříve, avšak základní její linie zůstává právě taková, jako byla linie, kterou stanovilo toto usnesení.
V stranické organisaci 4. sboru Rudé armády panují různé neproletářské názory. To velmi brzdí uskutečňování správné linie strany. Bez definitivního vymýcení těchto názorů nebude 4. sbor Rudé armády rozhodně s to splnit úkoly, které mu ukládá velký revoluční boj v Číně. Příčinou vzniku mylných názorů v stranické organisaci 4. sboru bylo samozřejmě to, že tato stranická organisace se v základě skládá z rolnických a jiných maloburžoasních živlů; avšak také to, že vedoucí stranické orgány nevedly jednomyslný a nesmiřitelný boj proti těmto nesprávným názorům, že nevychovávaly dostatečně členy strany v duchu správné stranické linie, bylo závažnou příčinou vzniku a rozšíření nesprávných názorů. Stranická konference, vycházejíc z ducha zářijového dopisu Ústředního výboru a konstatujíc, že se ve stranické organisaci 4. sboru vyskytují různé neproletářské názory, ukazuje na jejich zdroje a upozorňuje na způsoby jejich vymýcení a vyzývá soudruhy k boji za jejich úplnou likvidaci.
O PSYCHOLOGII VOJANČINY
Mezi některými soudruhy v Rudé armádě je neobyčejně rozšířena psychologie vojančiny. Projevuje se takto:
1. Vojenské otázky se stavějí proti politice a nechce se uznat, že vojna je jen jedním z nástrojů k splnění politických úkolů. Ale nejen to, někteří tvrdí, že „když to vypadá dobře vojensky, vypadá to samo sebou dobře i politicky; jestliže to však s vojenskými otázkami vypadá nevalně, nemůže to ani politicky vypadat dobře“. Tím ještě ostřeji zdůrazňují myšlenku o vedoucí úloze vojenství vůči politice.
2. Tvrdí se, že prý úkoly Rudé armády jsou shodné s úkoly bílé armády a záleží jen v tom, aby bojovala; nechápe se, že čínská Rudá armáda je ozbrojenou organisací, která plní politické úkoly revoluce. Zvláště v přítomné době Rudá armáda naprosto nemůže jen bojovat; kromě bojové činnosti na zničení ozbrojených sil nepřítele jsou jí uloženy ještě závažné úkoly na poli propagandy mezi masami, na poli organisace mas, ozbrojování mas, pomoci masám při vytváření revoluční moci a dokonce i při vytváření organisací komunistické strany. Válka, kterou vede Rudá armáda, to není jen válka pro dosažení vojenských cílů, nýbrž válka pro propagandu v masách, pro organisaci mas, pro vyzbrojení mas a pomoc masám při vytváření revoluční moci; zříci se těchto cílů — propagandy v masách, organisace a vyzbrojování mas a vytváření revoluční moci — znamenalo by zbavit smyslu jak válku, tak samu existenci Rudé armády.
3. Na poli organisačním se z toho vyvozuje, že orgány, jež řídí v Rudé armádě politickou práci, mají se podřizovat vojenským orgánům, razí se heslo „rozšíření velitelské pravomoci i na mimoarmádní činnost“. Další rozvíjení podobných idejí nese s sebou nebezpečí, že dojde k odtržení od mas, k zavedení kontroly armády nad orgány veřejné správy, že se armáda vymkne z rukou proletářského vedení a sklouzne tak na cestu militarismu, jíž jde kuomintangská armáda.
4. Na poli agitační a propagační práce se psychologie vojančiny projevuje podceňováním významu agitačních skupin. Na poli organisace mas — zanedbáváním organisace vojenských výborů v armádě a místních dělnických a rolnických masových organisací, což má za následek oslabení agitačně propagační a organisační práce.
5, Tato psychologie se dále projevuje chvastounstvím, bylo-li dosaženo vítězství, a sklíčeností, došlo-li k nezdaru.
6. Místní patriotismus, to jest za všech okolností starost jen o 4. sbor; nepochopení toho, že jedním z nejzávažnějších úkolů Rudé armády je vyzbrojení nejširších mas. Tedy zase skupinaření, jenže ve větším měřítku.
7. Fakt, že někteří soudruzi, kteří se uzamkli do úzkého rámce 4. sboru, se domnívají, že kromě 4. sboru vůbec neexistují jiné revoluční síly. Odtud neobyčejně silná snaha zachovat vlastní síly a vyhnout se bojovým operacím. To jsou přežitky oportunismu.
8. Nechuť přihlížet k subjektivním a objektivním podmínkám, revoluční horečka, neochota konat houževnatou, nenápadnou trpělivou práci v masách, snění jen o velkých hrdinských činech, oddávání se ilusím. To jsou přežitky pučismu.1
Příčiny vzniku psychologie vojančiny:
1. Nízká politická úroveň. Odtud nepochopení úlohy politického vedení v armádě, nepochopení nejzákladnějšího rozdílu mezi Rudou armádou a bílou armádou.
2. Žoldácké nálady. Následkem toho, že se do Rudé armády přelil značný počet zajatců, jichž jsme se zmocnili v řadě bitev a kteří si s sebou přinesli hluboce zakořeněné žoldácké nálady, vytvořila se v nejnižších článcích základna, z níž vyrůstá psychologie vojančiny.
3. Z těchto dvou příčin vyplývá třetí — přílišná víra ve vojenské síly a nevíra v síly lidových mas.
4. Nedostatek stálé péče o vojenskou práci a aktivního projednávání otázek této práce ve straně byl rovněž příčinou, že se u některých soudruhů objevila psychologie vojančiny.
Způsoby, jak ji vymýtit:
1. Výchovnou prací pozvednout politickou úroveň členů strany, zničit ideové zdroje psychologie vojančiny, vysvětlovat zásadní rozdíl mezi Rudou armádou a bílou armádou. Současně je nutno také likvidovat pozůstatky oportunismu a pučismu a skoncovat s lokálně patriotickými náladami ve 4. armádním sboru,
2. Zesílit práci na poli politické výchovy velitelů i mužstva, zvláště mezi bývalými zajatci, kteří jsou dnes v řadách Rudé armády. Zároveň udělat všechno možné, aby místní orgány moci mezi dělníky a rolníky vybíraly lidi, kteří mají bojové zkušenosti, a posílaly je do řad Rudé armády a tím organisačně oslabovaly samy kořeny psychologie vojančiny až do úplného jejich zničení,
3. Rozvinout kritiku stranických organisací Rudé armády se strany místních stranických organisací a kritiku Rudé armády se strany orgánů lidové moci, aby tak mohlo být působeno na stranické organisace Rudé armády i na její velitele a mužstvo.
4. Strana musí neúnavně sledovat vojenskou práci a aktivně ji projednávat. Každé usnesení, přijaté stranickou organisací po takovém projednání vojenských otázek, je třeba uskutečňovat prostřednictvím mas.
5. Vypracovat řád Rudé armády, v němž by byly jasně stanoveny úkoly Rudé armády, vzájemný poměr mezi vojenskými a politickými orgány, vzájemný poměr mezi Rudou armádou a obyvatelstvem, kompetence vojenských výborů a také vzájemný poměr mezi těmito výbory a vojenskými a politickými orgány,
O ULTRADEMOKRATISMU
Po obdržení směrnic Ústředního výboru značně ubylo projevů ultrademokratismu ve 4. sboru Rudé armády. Tak na příklad je dnes snazší provádět usnesení strany, nevyslovují se již takové nesprávné požadavky, jako že se má v Rudé armádě uskutečňovat tak zvaný „systém demokratického centralismu zdola nahoru“, že se mají věci „nejprve projednávat dole a potom teprve rozhodovat nahoře“ atd. Ale ve skutečnosti je toto oslabení ultrademokratismu jen dočasné a vnější a naprosto neznamená, že byly podobné nálady vymýceny. To znamená, že kořeny ultrademokratismu tkví ještě hluboko ve vědomí mnohých soudruhů. Důkazem toho nám může být na příklad to, s jakou neochotou se plní usnesení strany.
Způsoby vymýcení:
I. Je nezbytné ukázat theoretickou neudržitelnost ultrademokratismu a likvidovat podobné názory v samém základě. Především je třeba vysvětlovat, že ultrademokratismus nese v sobě nebezpečí podrývání stranických organisací až po úplný jejich rozklad, nebezpečí oslabení, ba úplného zničení bojeschopnosti strany, že by zbavil stranu možnosti plnit bojové úkoly a vedl tak k porážce revoluce. Dále je třeba vysvětlovat, že ultrademokratismus má své kořeny v maloměšťácké neukázněnosti. Tato maloměšťácká neukázněnost proniká do strany a je tu živnou půdou pro ultrademokratické názory v politice i v organisačních otázkách. Tyto názory jsou naprosto neslučitelné s bojovými úkoly proletariátu.
II. Po stránce organisační je nutno přísně uplatňovat zásady demokratického způsobu života při centralisovaném vedení.
Způsoby, jak to provádět:
1. Vedoucí stranické orgány musí ve své práci uskutečňovat správnou linii, musí umět nacházet správné řešení v kterékoli otázce a stát se tak skutečnými vedoucími činiteli.
2. Vyšší orgány musí mít jasnou představu o situaci v nižších orgánech a o životě mas, což bude pro ně objektivním základem správného vedení.
3. Stranické orgány všech stupňů nesmějí schvalovat nepromyšlená usnesení. Jakmile bylo jednou usnesení schváleno, musí se bez váhání provádět.
4. O všech závažných usneseních vyšších stranických orgánů je třeba rychle informovat nižší orgány a celou masu členů strany, a to tak, že se vyšlou zástupci, aby referovali na schůzích aktivu nebo přímo na členských schůzích buněk či na schůzích komunistů v oddílech na pochodu (podle situace).
5. Nižší stranické orgány a všichni členové strany musí vždy důkladně projednat směrnice vyšších orgánů tak, aby se dosáhlo plného pochopení smyslu těchto směrnic, a stanovit metody jejich provádění.
O NÁZORECH, JEŽ ODPORUJÍ ORGANISAČNÍM ZÁSADÁM STRANY
V stranické organisaci 4. armádního sboru se vyskytují názory, jež odporují organisačním zásadám strany, a projevují se takto:
A. Menšina se nepodřizuje většině. Když je na příklad návrh menšiny zamítnut, jeho stoupenci nechtějí poctivě plnit usnesení stranické organisace.
Způsoby vymýcení:
1. Usilovat na schůzích o to, aby všichni účastníci schůze měli plnou možnost vyslovit svůj názor. Objasňovat všechny sporné otázky a netrpět sklony k smířlivosti a povrchnosti, Nebyla-li otázka vyřešena, je třeba ji řešit po druhé (nebrzdí-li to práci), aby se došlo k jasnému řešení.
2. Jedním z pilířů stranické discipliny je podřizování se menšiny většině. Bylo-li stanovisko menšiny zamítnuto, je povinna podporovat usnesení schválené většinou. V nutném případě může být otázka znovu dána na pořad, avšak jsou nepřípustné jakékoli akce, jež odporují schválenému usnesení.
B. Destruktivní kritika.
1. Vnitrostranická kritika je nástrojem k upevňování stranické organisace a k zvyšování bojeschopnosti strany. Avšak kritika ve stranických organisacích Rudé armády nabývá v některých případech jiného charakteru, mění se totiž v osobní útoky. To ničí nejen jednotlivé lidi, ale i celé stranické organisace. Je to projev maloměšťáckého individualismu. Má-li být vymýcen, je nutno usilovat o to, aby členové strany pochopili, že cílem kritiky je upevňování bojeschopnosti strany pro dobytí vítězství v třídním boji, a aby nedovolovali zneužívat kritiky k osobním útokům.
2. Mnozí členové strany se zabývají kritikou nikoli uvnitř strany, nýbrž mimo ni. To se dá vysvětlit tím, že si ještě všichni členové strany neujasnili význam stranické organisace (schůzí atd.) a domnívají se, že není rozdílu mezi kritikou uvnitř organisace a kritikou mimo ni.
Způsoby vymýcení: je nutno vychovat u členů strany vědomí důležité úlohy stranické organisace a vědomí toho, že stranické výbory či jednotlivé soudruhy je třeba kritisovat na stranických schůzích.
O ROVNOSTÁŘSKÝCH TENDENCÍCH
Rovnostářské tendence byly v jisté době v Rudé armádě velmi rozšířeny. Tak na příklad při výdeji peněz raněným vojákům lidé žádají, aby se nedělaly rozdíly mezi lehce a těžce raněnými a aby se vydávalo všem stejně. Jede-li velitel na koni, neberou v úvahu, že je to nutné pro věc, ale dívají se na to jako na projev nerovnosti. Při rozdělování potravin žádají naprostou rovnost bez ohledu na to, že některým lidem, kteří jsou ve zvláštních podmínkách, je třeba dávat poněkud více. Při přepravě rýže žádají, aby všichni nesli stejný náklad bez ohledu na to, o koho jde — zda o dospělého či o dítě, o silného či o slabého. Při ubytování jednotek žádají, aby všichni dostali stejně velké místo, a jestliže se třebas i štáb odváží obsadit jen o trochu větší místnost, jsou z toho hádky. Při výkonu služby žádají vojáci stejné úkoly pro všechny a ti, kteří dostanou jen o trochu větší úkol, nechtějí jej splnit. Stává se dokonce, že když máme pro dva raněné jen jedna nosítka, ranění dávají přednost tomu, aby neodnesli nikoho, než aby odnesli jednoho z nich. To vše svědčí o tom, že rovnostářské tendence mezi veliteli i vojáky Rudé armády jsou ještě velmi silné.
Rovnostářské tendence, stejně tak jako ultrademokratismus v politice, mají své kořeny v primitivní řemeslnické a rolnické malovýrobě a rozdíl mezi těmito jevy je jen v tom, že první pozorujeme v oblasti politického života, kdežto druhý v oblasti života materiálního.
Způsoby vymýcení: je nutno vysvětlovat, že úplná rovnost je jen ilusí rolníků — drobných vlastníků, a to nejen v období, kdy ještě nebyl zničen kapitalismus; dokonce ani za socialismu, kdy se rozdělování hmotných statků provádí podle zásady „každý podle svých schopností — každému podle jeho práce“, a to podle náročnosti práce, nemůže být žádná tak zvaná úplná rovnost. Hmotné statky se musí rozdělovat mezi příslušníky Rudé armády v zásadě rovným dílem (na příklad rovnost v zásobování velitelů a mužstva), protože to vyžaduje dnešní bojová situace. Avšak je třeba bojovat proti nesmyslným požadavkům rovnosti, protože ty nejsou vyvolány potřebami boje, ale naopak v boji překážejí.
O SUBJEKTIVISMU
Někteří členové strany jsou silně nakažení subjektivismem, To jim velmi překáží správně hodnotit politickou situaci a řídit práci. Subjektivistické hodnocení politické situace a subjektivismus při řízení práce vedou nevyhnutelně buď k oportunismu, nebo k pučismu. Subjektivistická kritika ve straně, nepodložené tlachání a vzájemné působení nepříjemností nezřídka vedou k bezzásadovému štvaní a k rozkladu stranických organisací.
Když už se dotýkám otázky vnitrostranické kritiky, musím se zmínit ještě o jedné okolnosti: záleží v tom, že někteří soudruzi při své kritice neobracejí pozornost na to hlavní, ale jen na maličkosti. Nechápou, že hlavním úkolem kritiky je poukazovat na politické a organisační chyby lidí. A pokud jde o osobní nedostatky, tedy nejsou-li spjaty s politickými a organisačními chybami, nemají se kritisovat příliš přísně, aby soudruzi neztráceli jistotu v práci. Mimo to stačí, aby se takovéto kritice jen popustila uzda, a pozornost stranické organisace se soustředí výhradně na drobné nedostatky, lidé se změní v pedanty, kteří se rýpají v malichernostech, ale přitom zapomínají na politické úkoly strany; to je velmi nebezpečné.
Způsoby vymýcení: hlavně — vychovávat členy strany tak, aby jejich názory a celý vnitrostranický život dostaly politické a vědecké zaměření. K tomu je zapotřebí: 1. vychovávat členy strany tak, aby se naučili používat při rozboru politické situace a hodnocení třídních sil marxisticko-leninské metody a aby se zřekli subjektivistického rozboru a hodnocení; 2. obracet pozornost členů strany na nutnost zkoumání a studia sociálně ekonomických podmínek, na jejichž základě se musí určovat taktika boje a metody práce; přinutit soudruhy, aby pochopili, že kdo odmítá studovat reálnou skutečnost, nutně sklouzne do bahna fantasií a dobrodružství; 3. současně s rozvíjením kritiky ve straně varovat před kategorickými subjektivistickými soudy a zplošťováním kritiky; kritická vystoupení musí být odůvodněná a kritika sama — politicky cílevědomá.
O INDIVIDUALISMU
Individualistické tendence v stranických organisacích Rudé armády se projevují takto:
1. Mstivost. Člen strany, který byl ve stranické organisaci kritisován některým soudruhem vojákem, vyhledává mimo stranickou organisaci příležitost, jak by se mu pomstil; bití a nadávky — to je jeden z prostředků msty. Ale hledá se i možnost pomsty uvnitř stranické organisace: „Tys mě kritisoval na této schůzi, na příští si zase já najdu důvod, abych se po tobě svezl a pomstil se ti.“ Podobná mstivost vyvěrá z čistě individualistických názorů. Neuznává ani třídní zájmy, ani zájmy strany. Nesměřuje proti nepřátelským třídám, nýbrž proti soudruhům ve vlastních řadách. Jako jed rozežírá organisaci a snižuje její bojeschopnost.
2. Skupinaření. To je starost jen o zájmy své malé skupinky, přezírání všeobecných zájmů. Třebaže navenek nejde o zájmy jedné osoby, je to ve skutečnosti tentýž krajní individualismus.
Skupinaření působí právě tak rozkladně a právě tak rozvrací organisaci, jako individualismus. Toto ovzduší panovalo v Rudé armádě dlouhou dobu; teď se vlivem kritiky situace poněkud zlepšila, avšak přežitky skupinaření tu ještě existují a k jejich překonání bude zapotřebí ještě dalšího úsilí.
3. Žoldácká psychologie. Projevuje se takto: někteří lidé nechápou, že strana a Rudá armáda jsou nástroje k uskutečnění revolučních úkolů a že oni sami jsou součástí těchto kolektivů, nechápou, že oni sami jsou povoláni uskutečnit revoluci a nesou odpovědnost před revolucí a nejen, jak se jim zdá, před svými veliteli. Podobný pasivní, žoldácký vztah k revoluci je rovněž projevem individualismu. Značným rozšířením této psychologie se dá právě vysvětlit fakt, že je u nás ještě nepříliš mnoho takových aktivních činitelů, kteří bezvýhradně věnují všechny své síly revoluci. Jestliže nezlikvidujeme žoldáckou psychologii, nebudou nám vyrůstat řady aktivistů a těžké úkoly revoluce dolehnou na bedra nemnoha lidí, a to se projeví krajně nepříznivě na našem boji.
4. Touha po zábavách. V Rudé armádě je i nemálo takových lidí, u nichž se individualismus projevuje touhou po zábavách. Vždycky jsou pro to, aby vojsko táhlo do velkých měst. Nesměřují tam kvůli práci, ale kvůli zábavám. Ze všeho nejméně mají rádi práci v rudých oblastech, kde jsou životní podmínky těžké.
5. Pasivita a vyhýbání se práci. Někteří, jakmile se jim v něčem nevyhoví, stávají se pasivními a odmítají pracovat. Příčinou toho je v základě nedostatečná výchovná práce, avšak někdy takové zjevy pramení z nesprávného postupu vedoucích při řešení různých otázek, při rozdělování práce a používání disciplinárních opatření.
6. Snaha odejít z armády. Den co den roste počet případů, kdy pracovníci Rudé armády žádají, aby byli propuštěni z armády a přeloženi na civilní práci. Neděje se to vždy z důvodů čistě osobních, ale dá se to vysvětlit tím, že a) hmotné životní podmínky Rudé armády jsou velmi těžké; b) lidé jsou unaveni dlouhým bojem; c) vedoucí nesprávně přistupují k řešení různých otázek, k rozdělování práce nebo k používání disciplinárních opatření.
Způsoby vymýcení: především je třeba zesílit výchovnou práci, aby byl individualismus překonán ideově. Pak je třeba usilovat o náležité řešení všech otázek, o náležité rozdělování práce, o správné používání disciplinárních opatření. Současně je třeba učinit opatření k zlepšení hmotných životních podmínek Rudé armády, využívat každé možnosti k tomu, aby si vojsko odpočinulo a bylo uvedeno do pořádku, aby se tak zlepšily materiální podmínky jeho života. Při rozboru sociálních kořenů individualismu dojdeme k závěru, že je odrazem maloburžoasní a buržoasní ideologie ve straně. To je nutno vysvětlovat v naší výchovné práci.
O SKLONECH K ZBOJNICKÉ SVÉVOLNOSTI
Protože je v řadách Rudé armády velké množství deklasovaných živlů a také v celé zemi, a zejména v jižních provinciích, jsou obrovské masy těchto živlů, objevily se v Rudé armádě politické nálady vyznačující se sklonem k zbojnické svévolnosti.
Tyto nálady se projevují: 1. snahou rozšiřovat náš politický vliv nikoliv houževnatou prací na vytváření revolučních základen a zavádění moci lidových mas, nýbrž výhradně metodami bleskových partyzánských akcí; 2. snahou zvyšovat početní stav Rudé armády nikoli zvyšováním početnosti místních oddílů Rudé gardy a místních jednotek Rudé armády, z nichž se pak mohou doplňovat i hlavní síly Rudé armády, nýbrž verbováním kdekoho „ať je to Pavel nebo Šavel“; 3. neochotou trpělivě vést těžký boj společně s masami a snahou dostat se co nejdříve do velkého města, aby se tam mohlo do libosti hodovat. Všechny tyto projevy zbojnické svévolnosti Rudé armádě nesmírně překážejí při plnění jejích vznešených úkolů, a proto vymýcení těchto nálad je jedním z hlavních úkolů ideologického boje uvnitř stranických organisací. Je nutno pochopit, že taková zbojnická svévolnost, jako za časů Chuang Čchaových2 a Li Čchuangových3, je v dnešní situaci nepřípustná.
Způsoby vymýcení:
1. Likvidovat sklony k zbojnické svévolnosti zesílením výchovné práce a kritikou mylných názorů.
2. Zesílit mezi kmenovými příslušníky Rudé armády i bývalými zajatci výchovnou práci zaměřenou na překonání tuláckých sklonů.
3. Přibírat do Rudé armády aktivní pracovníky z řad dělníků a rolníků, kteří mají bojové zkušenosti, a takovýmto způsobem měnit složení Rudé armády.
4. Vytvářet nové jednotky Rudé armády z bojujících dělníků a rolníků.
O PŘEŽITCÍCH PUČISMU
Ve stranických organisacích Rudé armády se již vedl boj proti pučismu, ale prozatím ještě nedostatečně. Proto se ještě v Rudé armádě vyskytují přežitky pučistických nálad. Projevují se: 1. jednáním naslepo, bez ohledu na subjektivní a objektivní podmínky; 2. nedůsledným a málo rozhodným prováděním naší politiky ve městech; 3. oslabením vojenské kázně, zvláště při vojenských nezdarech; 4. zapalováním domů, které některé jednotky stále ještě praktikují; 5. střílením desertérů a tělesnými tresty, což je také svého druhu ohlas pučismu. Sociální kořeny pučismu tkví v prolínání ideologie lumpenproletariátu s ideologií maloburžoasní.
Způsoby vymýcení:
1. Likvidovat pučismus prostředky ideového boje.
2. Odstranit pučistické jednání zavedením příslušných předpisů a uskutečňováním příslušných politických směrnic.
1 Po porážce revoluce v roce 1927 projevovaly se v Komunistické straně Číny po jistou dobu levičácké pučistické tendence. Přívrženci pučismu měli za to, že čínská revoluce je svým charakterem „revolucí permanentní“, že revoluce v Číně je ve stavu „nepřetržitého vzestupu“. Proto odmítali organisovaný ústup a pokoušeli se pochybnými metodami pouhého nařizování, opírajíce se jen o malý počet členů strany a o podporu nepatrné části obyvatelstva, provést v zemi celou řadu místních povstání, která neměla nejmenší naději na úspěch. Koncem roku 1927 nabyla pučistická vystoupení tohoto druhu širokého rozsahu, avšak počátkem roku 1928 postupně ustala. Přesto se podobné nálady u jednotlivých členů strany ještě udržovaly. Pučismus je totéž co hazardérství. ←
2 Chuang Čchao, rodák z okresu Cchao-čou v provincii Šan-tung, byl vůdce selského povstání, k němuž došlo na sklonku vlády dynastie Tchang. Roku 875, to jest ve druhém roce vlády císaře Si-cunga, shromáždil kolem sebe Chuang Čchao lid a podpořil povstání, které roznítil jeho krajan Wang Sien-č‘. Když tento zahynul, Chuang Čchao připojil zbytky jeho oddílů ke svým silám a prohlásil se za „velikého vojevůdce, který hodlá ztéci nebe“. Chuang Čchao vykonal se svými povstaleckými vojsky dva bojové pochody za hranice provincie Šan-tung. Za prvního pochodu táhl z provincie Šan-tung do provincie Che-nan, odtud do provincie An-chuej a Chu-pej a pak se vrátil do Šan-tungu. Za druhého pochodu táhl z provincie Šan-tung přes Che-nan do Ťiang-si. Pak prošel východní částí provincie Če-ťiang, vtáhl do provincií Fu-ťien a Kuang-tung, odtud táhl přes Kuang-si a Chu-nan do provincie Chu-pej a znovu se stočil na východ; do provincií An-chuej a Če-ťiang. Potom se přepravil přes řeku Chuangche, pronikl do provincie Che-nan, zmocnil se města Luo-jang, dobyl v boji přechodu Tchung-kuan a nakonec obsadil město Čchang-an. Po obsazení Čchang-anu ohlásil Chuang Čchao vytvoření císařství Čchi a prohlásil se za císaře. Později Chuang Čchao pozbyl následkem vnitřních rozbrojů (jeho vojevůdce Ču Wen se vzdal tchangskému císaři) a útoku vojsk Li Kche-junga, vůdce kmenů Ša-tchuo, města Čchang-an, ustoupil do provincie Che-nan a odtud se vrátil do Šan-tungu. Nakonec utrpěl Chuang Čchao porážku a skončil sebevraždou. Válka, kterou vedl Chuang Čchao po 10 let, vešla do čínských dějin jako jedna z nejznámějších selských válek. V oficiálních letopisech, jejichž autoři náleželi k vládnoucím třídám, se o Chuang Čchaovi praví, že v té době „všichni lidé, kteří strádali pod břemenem nesnesitelných daní, hrnuli se k němu“. Chuang Čchao se však omezoval jen na rychlé operace a nevytvářel si více méně pevné opěrné základny. Proto byli jeho povstalci nazváni „svévolnou zbojnickou chátrou“. ←
3 Li Čchuang, jinak Li C‘-čcheng, rodák z okresu Mi-č‘ v provincii Šen-si, byl vůdce selského povstání, k němuž došlo na sklonku vlády dynastie Ming. V roce 1628, tedy v prvním roce panování císaře S‘-cunga, převalila se severní částí provincie Šen-si vlna selských povstání. Li C‘-čcheng se připojil k oddílu povstalců pod vedením Kao Jing-sianga, který pak táhl z provincie Šen-si do provincie Che-nan a později do provincie An-chuej a odtud se znovu vrátil do Šen-si. Roku 1636 Kao Jing-siang zemřel a Li C‘-čcheng byl prohlášen za krále pod jménem Čchuang. Hlavním heslem, s nímž se Li C*-čcheng obracel k lidovým masám, bylo: „Kdo je pro krále Čchuanga, neplatí daně.“
Li C‘-čcheng udržoval ve svém vojsku tvrdou kázeň. Prohlásil: „Kdokoli zabije muže, naložím s ním, jako by byl vrahem mého otce. Kdokoli znásilní ženu, naložím s ním, jako by byl znásilnil mou matku“. Proto měl Li C‘-čcheng velmi mnoho přívrženců a jeho oddíly se staly hlavní silou selského hnutí té doby. Avšak ani on si nevytvářel více méně pevné základny a přecházel s místa na místo. Když byl prohlášen za krále, zamířil se svými vojsky do provincie S‘-čchuan, odtud do jižní části provincie Šen-si a potom prošel provincií Chu-pej a vtáhl do Che-nanu. Zakrátko dobyl města Siang-jang v provincii Chu-pej a potom se přes Che-nan znovu vrátil do Šen-si, kde dobyl města Si-anu. Roku 1644 prošel provincií Šan-si a obsadil Peking, ale brzy byl poražen spojenými silami mingského vojevůdce Wu San-kueje a Mandžuů, které Wu San-kuej povolal na pomoc. ←
Revoluční marxismus 