První z reakcí KS Číny na 20. sjezd KSSS, na kterém Nikita Chruščov začal svůj revizionistický útok na sovětskou revoluci pod pláštěm kritiky tzv. kultu osobnosti J. V. Stalina. Otázka J. V. Stalina, kterého si dal za úkol Chruščov kompletně odsoudit na základě svých lží a oportunismu byla začátkem tzv. čínsko-sovětské roztržky.
Snad i v původní víře v domnělé dobré úmysly Chruščova, oceňují zde Mao a KS Číny boj proti kultu a v rámci toho se snaží reálně adresovat Stalinovy chyby a úspěchy. V tomto raném období Chruščovova revizionismu nebyly jeho opravdové pohnutky a záměry ještě zdaleka jasné. Jejich odhalení na sebe však nenechalo dlouho čekat.
Díky dnešním historickým objevům a otevření alespoň části sovětských archívů víme na čí straně je historická pravda. V knihách jako „Chruščov lhal“ nebo „Jiný pohled na Stalina“ se lze dočíst o lžích Nikity Chruščova, jeho roli v budování kultu a Stalinově odporu vůči těmto tendencím. Kvůli teoretickým a praktickým chybám J. V. Stalina a vedení strany a především nedostatku historických zkušeností se i přes veškeré Stalinovy zápasy s byrokracií a pokusy o prohloubení proletářské demokracie nakonec nepodařilo uchránit diktaturu proletariátu před kontrarevolucí.
Studium chyb a úspěchů J. V. Stalina je pro budoucnost dělnického hnutí klíčové. Zračí se v něm totiž limity a nedostatky samotného marxismu-leninismu a tedy i nutnost jeho vývoje na teoreticky vyšší úrověň, kterou je dnes marxismus-leninismu-maoismus. Ten na marx-leninskou tradici jasně navazuje, zároveň se ale oprošťuje od jejích limitů a nedostatků.
Článek »O historických zkušenostech diktatury proletariátu« byl uveřejněn v listu Ženminžibao, orgánu ÚV KS Číny, na základě diskuse o této otázce na rozšířeném zasedání politbyra ÚV Komunistické strany Číny.
Dvacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu zevšeobecnil nové zkušenosti v mezinárodních vztazích i z výstavby země a učinil celou řadu důležitých rozhodnutí: o neochvějném uskutečňování leninské politiky, připouštějící možnost mírového soužití států s různým společenským zřízením, o rozvoji sovětské demokracie, o důsledném dodržování zásady kolektivního vedení ve straně, o odsouzení nedostatků ve straně, o směrnicích k šestému pětiletému plánu rozvoje národního hospodářství atd.
Významné místo v jednání XX. sjezdu KSSS zaujala otázka boje proti kultu osobnosti. Sjezd se vší rozhodností odhalil skutečnost, že byl rozšířen kult osobnosti, který během dlouhého období vedl v Sovětském svazu k mnohým chybám v práci a vyvolal neblahé následky. Tato smělá sebekritika Komunistické strany Sovětského svazu, směřující k odhalení chyb, jichž se dopustila, svědčí o vysoké zásadovosti ve stranickém životě a o velké životní síle marxismu-leninismu.
V současné době, stejně jako kdykoli v minulosti, neexistuje v žádné kapitalistické zemi taková vládnoucí – strana nebo politické seskupení sloužící vykořisťovatelským třídám, jež by se odvážilo poctivě přiznat vlastní vážné chyby před členy své strany, před celým lidem. Zcela jinak je tomu ve straně dělnické třídy. Strana dělnické třídy je stranou, která slouží zájmům nejširších lidových – mas. Taková strana neztrácí sebekritikou nic než své chyby a získává podporu širokých vrstev lidu.
V poslední době, déle než měsíc, reakcionáři celého světa se škodolibou zlomyslností halasí o sebekritice v Komunistické straně Sovětského svazu směřující proti kultu osobnosti. Říkají: »Pohleďte! Komunistická strana Sovětského svazu, jež jako první ve světě vytvořila socialitické zřízení, dopustila se, jak je vidět, vážných chyb a dopustil se jich Stalin, ctěný a oslavovaný vůdce této strany.« Domnívají se, že nalezli onu slabinu, které se mohou zachytit ve své marné snaze zostudit Komunistickou stranu Sovětského svazu i komunistické strany jiných zemí. Avšak marné jsou jejich snahy. Cožpak se v některém díle představitelů marxismu praví, že se nikdy nedopouštíme chyb, nebo že někdo z komunistů nemůže chybovat? Cožpak kritika a sebekritika ve stranickém životě komunistů nesvědčí o tom, že my, marxisté-leninovci, jsme vždy popírali existenci »neomylných lidí«, kteří se nedopouštějí ani velkých, ani malých chyb? Tím spíše je možné domnívati se, že v socialistické zemi, jaká nikdy ve světových dějinách dříve neexistovala, kde se po prvé uskutečňuje diktatura proletariátu, je možno vyhnout se těm nebo oněm chybám?
V říjnu roku 1921 V. I. Lenin napsal: »Nechť nás psi a hyeny umírající buržoasie a za ní se belhající maloburžoasní demokracie zahrnují přívalem kleteb, nadávek a úsměšků za neúspěchy a chyby, kterých se dopouštíme při budování svého sovětského zřízení, Ani na chvíli nezapomínáme, že nezdarů a chyb u nás skutečně bylo a je mnoho. Cožpak je možné vyhnout se nezdarům a chybám v tak novém, pro celou světovou historii novém díle, jako je vytvoření dosud nevídaného typu státního zřízení? Budeme vytrvale bojovat o nápravu našich nezdarů a chyb, o to, abychom lépe uplatňovali sovětské zásady v praxi, které ještě ani zdaleka neuplatňujeme dokonale…«1
Nelze se též domnívat, že došlo-li k určitým chybám na počátku, jsou vyloučeny jiné chyby nebo opakování v té či oné míře dřívějších chyb. Poté, kdy se lidská společnost rozdělila na třídy s protikladnými zájmy, prošla tisíciletým obdobím diktatury otrokářů, feudálů a diktatury buržoasie, Teprve po vítězství Říjnové revoluce lidstvo vstoupilo do epochy diktatury proletariátu. První tři typy diktatury byly diktaturou vykořisťovatelských tříd: při čemž diktatura feudálů byla pokrokovější než diktatura otrokářů a diktatura buržoasie pokrokovější než diktatura feudálů. Tyto vykořisťovatelské třídy, které sehrály určitou pokrokovou úlohu v dějinách rozvoje společnosti, dopouštěly se během dlouhého období nesčetných historických omylů, které mnohokrát opakovaly, než nashromáždily zkušenosti, jak vládnout. Avšak vykořisťovatelské třídy v průběhu zostřování rozporů mezi výrobními vztahy, jejichž jsou representanty, a výrobními silami dopouštěly se četných ještě závažnějších chyb, vyvolávajících velký odpor utlačovaných tříd, urychlovaly tak rozpad uvnitř vlastních vykořisťovatelských tříd a přibližovaly svou porážku. Diktatura proletariátu se svou podstatou zásadně liší od kterékoli předcházející diktatury vykořisťovatelských tříd. Je totiž diktaturu vykořisťovaných tříd, diktaturu většiny nad menšinou, diktaturu, jež si vytkla za úkol vybudovat socialistickou společnost, ve které neexistuje vykořisťování a bída; je to nejpokrokovější a v dějinách lidstva poslední diktatura. Taková diktatura plní největší a nejtěžší historické úkoly. Stojí tváří v tvář nebývalému historickému zápasu, který svádí za mimořádně složitých podmínek a krajně spletitými cestami. Proto, jak poukázal Lenin, nelze se při diktatuře proletariátu vyhnout mnohým chybám v práci. Jestliže u některých komunistů dojde k projevům domýšlivosti a ke ztrnulosti myšlení, mohou potom opakovat své vlastní dřívější chyby i chyby jiných. My, komunisté, musíme mít tuto okolnost vždy na paměti. Diktatura proletariátu vyžaduje vysoce centralisované moci, má-li porazit mocné nepřátele. Tato vysoce centralizovaná moc musí být spojena s nejširší demokracií. Je-li centralizace zdůrazňována jednostranně, může dojít k mnoha chybám. I to je zcela pochopitelné. Avšak ať dochází k jakýmkoli chybám, diktatura proletariátu má pro široké masy lidu obrovské přednosti proti každé diktatuře vykořisťovatelských tříd, i proti diktatuře buržoasie. Lenin správně říká: »Jestliže nám naši nepřátelé vytýkají a říkají, že prý Lenin sám přiznává, že bolševici nadělali velmi mnoho hloupostí, chci na to říci: Ano, ale víte, že naše hlouposti jsou přece jen docela jiného druhu než vaše.«2 Vykořisťovatelské třídy vždy usilují o udržení své diktatury, snaží se zachovat ji z generace na generaci pro své lupičské záměry, a používají proto všech prostředků, aby lid bezuzdně odíraly. Chyby, jichž se dopouštějí, nemohou napravit. Naproti tomu proletariát, jehož cílem je hmotné a duchovní osvobození lidu, využívá své diktatury k výstavbě komunismu, k uskutečnění velikého společenství celého lidstva k postupné likvidaci vlastní diktatury. Právě proto je třeba všemožně rozvíjet iniciativu aktivitu lidových mas. Možnost neomezeného rozvoje iniciativy a aktivity lidových mas za diktatury proletariátu obsahuje zároveň možnosti překonat různě chyby, k nimž za diktatury proletariátu došlo.
Povinností všech vedoucích funkcionářů komunistických stran a pracovníků socialistických států je dopouštět se chyb co nejméně, vystříhat se chyb vážných, brát si poučení z jednotlivých dílčích a dočasných chyb, usilovat o to, aby se jednotlivé, dílčí a dočasné chyby nerozrostly v chyby celostátního rázu a aby nezůstaly po dlouhou dobu bez nápravy. Proto je třeba, aby každý funkcionář byl zvlášť obezřelý a skromný, aby udržoval těsné spojení s masami, radil se s nimi, stále zkoumal a studoval skutečnou situaci, stále kritisoval a prováděl sebekritiku, jež musí odpovídat skutečnosti, povaze i závažnosti chyb, k nimž došlo. Stalin jako nejvyšší funkcionář strany a státu se v posledním období svého života dopustil některých vážných chyb v práci právě proto, že takto nepostupoval. Zpychl, přestal být obezřelým, v jeho myšlení se objevil subjektivismus. a jednostrannost, v některých důležitých případech činil chybná rozhodnutí, což mělo vážné následky.
Sovětský lid a Komunistická strana Sovětského svazu pod Leninovým vedením zvítězily ve Velké říjnové socialistické revoluci a na jedné šestině světa vytvořily první socialistický stát. Sovětský svaz v nejkratší době uskutečnil socialistickou industrialisaci a kolektivisaci zemědělství, pozvedl na vysokou úroveň socialistickou vědu a kulturu, vytvořil pevný svazek mnoha národností, ztělesněný ve Svazu sovětů, dříve zaostalé národnosti se v sovětské zemi staly socialistickými národy. Za druhé světové války byl Sovětský svaz hlavní silou, jež rozdrtila fašismus, zachránila evropskou civilisaci a pomohla národům Východu rozdrtit japonský militarismus. Všechny tyto skvělé úspěchy ukázaly celému lidstvu světlé perspektivy socialismu a komunismu, silně otřásly panstvím imperialismu a učinily tak ze Sovětského svazu mohutnou, přední tvrz v boji za trvalý mír na celém světě. Sovětský svaz inspiruje a podporuje socialistické země v jejich výstavbě, inspiruje hnutí za socialismus, hnutí proti kolonialismu a všechna hnutí směřující k pokroku lidstva na celém světě. Toto vše znamená velká zásluhy sovětského lidu a Komunistické strany Sovětského svazu před dějinami lidstva. Cestu k těmto velikým činům ukázali sovětskému lidu a Komunistické straně Sovětského svazu Lenin. Zásluhy Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu spočívají v tom, že pevně řídil boj za uskutečnění leninského kursu; nesmazatelné zásluhy o to má rovněž Stalin.
Po Leninově smrti Stalin jako nejvyšší funkcionář strany a Státu tvůrčím způsobem uplatňoval a rozvíjel marxismus-leninismus. V boji za obhájení Leninova odkazu proti nepřátelům leninismu — trockistům, zinověvcům a jiným agentům buržoasie — Stalin vyjadřoval vůli a přání lidu, byl důstojným a vynikajícím zastáncem marxismu-leninismu. Stalin si získal podporu sovětského lidu i velké zásluhy v dějinách především proto, že spolu s ostatními vedoucími činiteli Komunistické strany Sovětského svazu hájil leninskou linii industrialisace sovětské země a kolektivisace zemědělství. Komunistická strana Sovětského svazu uskutečnila tuto linii, a tím bylo dosaženo vítězství socialistického zřízení, vytvořeny podmínky pro vítězství Sovětského svazu ve válce proti Hitlerovi. Všechna tato vítězství sovětského lidu odpovídají zájmům dělnické třídy a všeho pokrokového lidstva. Jméno Stalinovo se proto zcela přirozeně těšilo obrovské slávě na celém světě. Stalin správně uskutečňoval leninskou linii a dobyl si obrovské slávy mezi národy své země i za jejími hranicemi, avšak chybně zveličoval svůj význam do míry neodpovídající skutečnosti, stavěl svou osobní moc nad kolektivní vedení a v důsledku toho některé jeho činy byly v rozporu s některými základními zásadami marxismu-leninismu, jež sám dříve hlásal. Na jedné straně uznával, že lid je tvůrcem dějin, že strana musí vždy udržovat styk s masami, že je nutno rozvíjet vnitrostranickou demokracii, sebekritiku a kritiku zdola, na druhé straně však přijímal jako samozřejmý a povzbuzoval kult osobnosti, připouštěl svévoli. Stalin se tedy v posledním období svého života v tomto směru dostal do rozporu, který se projevil odtržením theorie od praxe.
Marxisté-leninovci uznávají, že vedoucí osobnosti mají v dějinách velkou úlohu. Lid a jeho strana potřebují pokrokové osobnosti, které dovedou zastávat zájmy lidu a vyjadřovat jeho vůli, stát v popředí historického boje a vést masy. Bylo by zcela chybné popírat úlohu osobnosti, úlohu pokrokových lidí a vůdců. Avšak každý vedoucí činitel strany a státu ztrácí všestrannou prozíravost ve státnických záležitostech, staví-li se nad masy a odtrhne-li se od nich, místo toho aby byl spojen se stranou a masami. Za takovýchto podmínek i tak vynikající činitelé jako Stalin nutně učiní v některých důležitých otázkách chybná rozhodnutí neodpovídající faktické situaci. Stalin se v některých otázkách nedovedl poučit z jednotlivých, dílčích a dočasných chyb a zamezit tak jejich přerůstání ve vážné chyby celostátního rázu, jež zůstaly dlouho nenapraveny. V posledním období svého života Stalin stále více a více podléhal kultu osobnosti, porušoval demokratický centralismus ve straně a systém spojování kolektivního vedení s osobní odpovědností, To vše způsobilo vážné chyby; na příklad — došlo k přehánění boje proti kontrarevolučním živlům, chyběla patřičná bdělost v předvečer protifašistické války, nevěnovala se potřebná péče dalšímu rozvoji zemědělství a zvýšení materiálního blahobytu rolnictva; došlo k některým chybám v mezinárodním komunistickém hnutí, zvláště chybné bylo vyřešení jugoslávské otázky. Při řešení těchto otázek Stalin podlehl subjektivismu a jednostrannosti, odtrhl se od objektivní skutečnosti, od mas.
Kult osobnosti je prohnilé dědictví dlouhého období dějin lidstva. Kult osobnosti má svůj základ nejen ve vykořistovatelských třídách, nýbrž také mezi malovýrobci; vždyť je známo, že despotická vláda otce patriarchální rodiny je produktem ekonomiky malovýroby. Po nastolení diktatury proletariátu mohou ve vědomí lidí stále ještě velice dlouho trvat některé prohnilé ideologické přežitky, jež zůstaly po staré společnosti a šíří jed, přes to, že jsou již zničeny vykořisťovatelské třídy a ekonomika malovýroby je vystřídána kolektivním hospodářstvím, že je vybudována socialistická společnost. »Síla zvyku milionů a desetimilionů je nejhroznější silou.«3 Kult osobnosti je též svérázným projevem síly zvyku milionů a desetimilionů. Jelikož se ve společnosti tato síla zvyku stále ještě vyskytuje, může ovlivnit mnohé státní činitele, a dokonce i takový vedoucí státník jako Stalin podlehl tomuto vlivu. Kult osobnosti je odraz společenských jevů ve vědomí lidí, a jestliže takový vedoucí činitel strany a státu jako Stalin též podlehl vlivu této zaostalé ideologie, odráží se to zpětně na společnost, přináší to škodu věci, podrývá tvůrčího ducha a iniciativu lidových mas.
Rozvíjející se socialistické výrobní síly, ekonomický a politický systém socialismu a stranický život přicházejí do stále větších a větších rozporů a konfliktů s takovým ideologickým stavem, jako je kult osobnosti. Boj proti kultu osobnosti, jenž se rozvinul na XX. sjezdu, je vskutku velký a statečný boj sovětských komunistů i sovětského lidu a odstraňuje ideologické překážky na cestě pokroku.
Jsou naivní některé představy, že prý v socialistické společnosti již neexistují rozpory. Popírat existenci rozporů znamená popírat dialektiku. Ráz rozporů v různých společnostech není stejný, způsoby jejich řešení jsou různé, avšak rozvoj společnosti vždy probíhá v nepřetržitých rozporech. Rozvoj socialistické společnosti probíhá rovněž v rozporech mezi výrobními silami a výrobními vztahy. V socialistické a komunistické společnosti bude i nadále nutně docházet k zavádění nových technických metod a přeměnám ve společenském zřízení, Jinak by se vývoj společnosti zastavil a společnost by se již nemohla dále vyvíjet. Lidstvo nyní prožívá teprve období svého mládí. Cesta, kterou má před sebou, bude ještě nesčetněkrát delší než minulá cesta. Novátorství a konservatismus, pokrokovost a zaostalost, aktivita a pasivita i jiné podobné protiklady budou neustále vznikat za různých okolností a v různých podmínkách. I nadále tomu bude stejně tak: jeden rozpor povede k druhému, až bude vyřešen starý rozpor, vznikne nový. Někteří lidé mají za to, že rozpor mezi idealismem a materialismem je možno v socialistické či komunistické společnosti likvidovat. Takový názor je zjevně nesprávný. Jestliže ještě existují rozpory mezi subjektivním a objektivním, pokrokovostí a zaostalostí, výrobními silami a výrobními vztahy, budou rovněž existovat rozpory mezi materialismem a idealismem v socialistické i komunistické společnosti, projevujíce se v nejrůznějších formách. Lidé žijí ve společnosti a v jejich vědomí se za různých okolností a v různé míře odrážejí rozpory každé dané společnosti. Proto se ani v komunistické společnosti nemůže stát, aby lidé byli bez chyb. I tehdy budou mít lidé své rozpory, budou lidé dobří a špatní, lidé s názory relativně správnými a relativně nesprávnými. Proto i potom bude mezi lidmi probíhat boj, avšak ráz a forma tohoto boje se bude lišit od boje v třídní společnosti. Existence rozporů mezi jednotlivcem a kolektivem není tedy v socialistické společnosti nic divného. A jestliže se kterýkoli vedoucí činitel strany a státu zřekne principu kolektivního vedení, odtrhne se od lidových mas, od reálného života, pak jeho vědomí nutně zkostnatí – a dojde k vážným chybám. Musíme být vždy obezřelí, neboť v situaci, kdy strana a stát dosáhly značných úspěchů v práci, získaly velkou autoritu a důvěru lidových mas, mohou někteří lidé využít důvěry, zneužít autority a dopouštět se pak chyb.
Komunistická strana Číny vítá veliké úspěchy, jichž dosáhla Komunistická strana Sovětského svazu v boji proti kultu osobnosti, majícím historický význam. Zkušenosti čínské revoluce rovněž potvrzují, že jen opírajíc se o moudrost lidových mas, o systém demokratického centralismu, o systém spojující kolektivní vedení s osobní odpovědností, dosáhla a dosahuje naše strana v období revoluce i v období výstavby státu velikých vítězství a úspěchů.
Komunistická strana Číny i v minulosti neustále bojovala proti kariéristům, kteří se odtrhli od mas, a proti individualistickým »hrdinům« v revolučním hnutí. Je nepochybné, že takové zjevy jako kariérismus, individualistické »hrdinství« a odtržení od mas mohou existovat ještě dlouho. Takovéto zjevy, byť jednou překonané, mohou vzniknout znovu. Dnes jim podlehnou jedni a zítra druzí. Soustřeďuje-li se pozornost na úlohu jednoho člověka, přehlíží se často úloha kolektivu a mas. V důsledku toho se někteří lidé snadno dopouštějí chyb tím, že bez rozmyslu výnášejí a zbožňují vlastní osobu, nebo slepě uctívají jiné. Proto boj proti kariéristům a individualistickým »hrdinům«, odtrženým od mas, proti kultu osobnosti je úkolem, jemuž je nutno věnovat neustálou pozornost.
Ustřední výbor Komunistické strany Číny ve snaze čelit subjektivním metodám vedení přijal v červnu 1943 usneseni o metodách vedení. Nyní, kdy jde o otázku kolektivního vedení ve straně, je pro všechny členy i všechny vedoucí pracovníky Strany stejně užitečné jako dříve připomenout toto usnesení. V tom to usnesení se praví:
»Ve veškeré praktické činnosti správné vedení vždy musí vycházet ze zásady: učit se od mas a učit masy. To znamená: shrnovat rozptýlené a neuspořádané názory širokých mas a vnášet je do mas zevšeobecněné a uspořádané na podkladě jejich studia, propagovat a vysvětlovat je, učinit je myšlením mas samých, aby je široké masy hájily a uváděly ve skutek; současně to znamená ověřovat správnost těchto názorů na činech mas. Pak je nutno znovu shrnovat názory širokých mas a opět je vnášet do mas, aby je široké masy hájily. Tyto názory neustále cirkulují a stávají se tak stále správnějšími, životnějšími a hlubšími. A právě to je marxistická theorie poznání.«
Po dlouhou dobu byla v naší straně tato metoda vedení populárně nazývána »linií mas«. Celá naše minulá práce nás poučuje o tom, že kdykoli se dodržuje tato linie, je naše práce vždy dobrá nebo poměrně dobrá, a jestliže k chybám dojde, přesto je lze snadno napravit; a naopak, kdykoli je celé naše jednání v rozporu s touto linií, dochází vždy k nezdarům v práci. A právě toto je marxisticko-leninská metoda vedení, marxisticko-leninský způsob práce. Po vítězství revoluce, kdy se dělnická třída a komunistická strana staly vládnoucí třídou a stranou ve státě, propadají vedoucí pracovníci naší strany a státu v mnohém směru vlivu byrokratismu, a tím se ocítají ve velkém nebezpečí; mohou využívat služebního postavení ve státních orgánech k svévolnému počínání, mohou se odtrhnout od mas, opustit zásady kolektivního vedení, vládnout administrativními metodami, podlamovat zásady stranické a státní demokracie. Nechceme-li se dostat do tohoto bahna, musíme tudíž věnovat mimořádnou pozornost dodržování »linie mas«, jakožto metody vedení a rozhodně předcházet omylům. Proto musíme vypracovat systém práce zaručující uskutečnění »linie mas« a kolektivního vedení a zabránit tak tomu, aby kariéristé a individualističtí »hrdinové« odtržení od mas našli pro sebe živnou půdu, a omezit v naší práci subjektivismus a jednostrannost, které jsou v rozporu s objektivní skutečností.
Musíme se poučit z boje Komunistické strany Sovětského svazu proti kultu osobnosti a bojovat i nadále proti dogmatismu.
Dělnická třída a lidové masy, řídíce se marxismem-leninismem, zvítězily v revoluci, dobyly státní moci, a vítězství revoluce i nástolení revoluční moci zase umožňuje bouřlivý rozvoj marxismu-leninismu. Protože se však po vítězství revoluce marxismus stal všeobecně uznávanou vládnoucí ideologií v celé zemi, došlo to tak daleko, že někteří naši propagandisté, opírajíce se často o státní aparát a autoritu strany, předkládají širokým masám marxismus-leninismus jako dogma místo toho, aby si vytrvale a usilovně osvojovali bohatý faktický materiál, aby provedli marxisticko-leninský rozbor tohoto materiálu a vysvětlovali lidu srozumitelně a přesvědčivě jednotu obecné pravdy marxismu-leninismu s konkretní čínskou skutečností. V posledních letech jsme dosáhli určitých úspěchů ve studiu filosofie, ekonomie, historie a v literární kritice. Existuje však dosud mnoho nezdravých zjevů. Máme ještě dosti vědeckých pracovníků, kteří se dosud nezbavili dogmatismu; jejich myšlení je spoutáno jedinou šablonou, nemají dostatek schopnosti k samostatnému myšlení a tvůrčí iniciativě. V určitém směru podlehli vlivu kultu Stalinovy osobnosti. Zároveň je třeba zdůraznit, že musíme stejně důkladně jako dříve studovat Stalinovy spisy. Vše prospěšné v jeho dílech, zvláště četná jeho díla, v nichž zastával leninismus a správně zevšeobecňoval zkušenosti výstavby v SSSR, musíme převzít jako důležitý historický odkaz. Každý jiný postup by byl chybný. Jsou však dvě metody studia: marxistická a dogmatická. Někteří lidé přistupují ke Stalinovým dílům dogmaticky, a proto nedovedou rozeznat správná místa od nesprávných nebo používají jeho správných thesí jako universálního prostředku pro všechny případy. Takovýto způsob studia je nutně povede k chybám. Stalin vyslovil například poučku o tom, že v různých obdobích revoluce hlavní úder musí být namířen na isolaci mezičlánků společenských a politických sil. K této Stalinově thesi musíme přistupovat kriticky, s marxistického hlediska, s ohledem na konkretní podmínky. V některých případech může být isolace mezičlánků společenských sil správná, není to však správné za všech okolností. Podle našich zkušeností musí být hlavní úder revoluce namířen proti hlavním nepřátelům, a tak je isolovat. Naproti tomu ve vztahu k mezičlánkům společenských sil je třeba používat politiky jak spojenectví, tak boje, v krajním případě je nutno isolovat je a podle možnosti dosáhnout jejich přechodu od neutrality na naši stranu a jejich vstupu do svazku s námi, aby to přispělo k rozvoji revoluce. Bylo však období (desetileté období občanské války od roku 1927 do roku 1936), kdy někteří naši soudruzi mechanicky uplatňovali tuto Stalinovu thesi na podmínky čínské revoluce, zaměřovali hlavní úder na mezičlánky společenských sil, neboť je pokládali za nejnebezpečnějšího nepřítele, a v důsledku toho nebyli isolováni skuteční nepřátelé, byli jsme naopak isolování sami. To nám způsobilo ztráty a skutečný nepřítel tím získal. Ústřední výbor Komunistické strany Číny si vzal poučení z těchto dogmatických chyb a v období války proti japonským uchvatitelům vypracoval k dosažení vítězství nad japponskými agresory tuto politickou linii: »Rozvíjet pokrokové síly, získávat síly mezivrstev a isolovat umíněné.« Pokrokovými silami jsou mínění dělníci, rolníci a revoluční inteligence, síly, které vedla komunistická strana nebo které mohly být pod jejím vlivem. Mezivrstvami je. zde míněna národní buržoasie, různé demokratické strany a skupiny a bezpartijní demokraté. Umíněnými jsou zde míněny kompradorské a feudální síly v čele s Čankajškem, které byly v odporu vůči japonské agresi pasivní a aktivně bojovaly proti komunistické straně. Praktické zkušenosti potvrzují, že tato linie Komunistické strany Číny je správná a odpovídá čínské skutečnosti.
Na faktech vidíme, že dogmatismus přijímají s nadšením jen lidé duševně líní, avšak revoluci, lidu a marxismu-leninismu nepřináší nic jiného než škodu. S hlediska zvýšení uvědomělosti lidových mas, povzbuzení jejich plodné iniciativy, podpory rychlejšího rozvoje praktické i theoretické práce atd. je nyní třeba odhalovat dogmatické předsudky,
Diktatura proletariátu (v Číně demokratická diktatura lidu vedená dělnickou třídou) dosáhla velikého vítězství na území obydleném devíti sty miliony lidí. Sovětský svaz, Čína i ostatní lidově demokratické země mají své vlastní zkušenosti získané z úspěchů i chyb. Musíme tyto zkušenosti i nadále zevšeobecňovat. Musíme být obezřelí, vždyť se i v budoucnosti můžeme dopustit chyb. Důležité poučení záleží v tom, že vedoucí orgány naší strany se musejí snažit o to, aby chyby zůstaly v mezích jednotlivých, dílčích a dočasných případů a aby nedovolily jednotlivým, dílčím a právě se projevivším chybám rozrůsti se do chyb celostátního rázu a zůstat dlouho bez nápravy.
Komunistická strana Číny má zkušenosti, jež získala během svého trvání z několika vážných chyb. V období revoluce 1924—1927 se v naší straně objevila chybná pravicově oportunistická linie, jejímž představitelem byl Čen Tusiou. V období revoluce 1927—1936 se v naší straně třikrát objevila chybná levicově oportunistická linie, zvláště nebezpečná byla linie Li Li-sanova, která vznikla v roce 1930, a linie Wang Mingova, která trvala v letech 1931—1934, při čemž linie Wang Mingova způsobila revoluci nejtěžší škody. V touž dobu vznikla v jedné z nejdůležitějších revolučních základen protistranická, pravicově oportunistická linie Čang Kuo-tao, který se stavěl do protiváhy Ústřednímu výboru strany. Tato chybná linie způsobila vážnou škodu části důležitých revolučních sil. Chyby, k nimž došlo během těchto dvou období revoluce kromě linie Čang Kuo-tao, která se vztahovala jen k jedné z důležitých revolučních základen, byly chybami celostátního rázu. V období války proti japonským uchvatitelům se v naší straně opět objevila chybná pravicově oportunistická linie, jejímž představitelem byl soudruh Wang Ming. Avšak díky zkušenostem získaným v předchozích dvou obdobích revoluce naše strana nedopustila, aby se tato chybná linie rozrostla, a Ústřední výbor naší strany během poměrně krátké doby tuto chybnou linii napravil. Po vytvoření Čínské lidové republiky se v roce 1953 v naší straně znovu objevil protistranický blok Kao Kanga a Žao Šu-ši. Tento protistranický blok representoval vnitřní i zahraniční reakční síly a vytkl si za úkol škodit revoluci. Kdyby Ústřední výbor strany neodhalil a nerozdrtil včas tento protistranický blok, byl by tento blok způsobil straně a revoluci škodu, jakou si stěží můžeme představit.
Z toho je vidět, že historické zkušenosti naší strany spočívají rovněž v tom, že se strana v průběhu boje s různými chybnými liniemi zocelila a díky tomu dosáhla velikých vítězství v revolučním boji a ve výstavbě. Pokud jde o dílčí a jednotlivé chyby, často vznikají při práci. Jen díky kolektivní moudrosti strany a moudrosti lidových mas byly tyto chyby včas odhaleny a překonány a bylo zabráněno, aby se rozvinuly a staly chybami dlouhodobého a celostátního rázu, aby se staly těžkými chybami, jež by vážně poškozovaly lid.
Komunisté musejí provádět správný rozbor chyb, k nimž došlo v komunistickém hnutí. Někteří lidé mají za to, že se Stalin ve všem mýlil. To je vážný omyl. Stalin je veliký marxista-leninovec, avšak zároveň marxista-leninovec, který se dopustil některých vážných chyb a neuvědomil si, že to byly chyby. Musíme přistupovat ke Stalinovi z historického hlediska, provádět patřičný a všestranný rozbor jeho kladů a záporů a čerpat z toho užitečné poučení. Jak jeho klády, tak i zápory jsou určitým výrazem mezinárodního komunistického hnutí a obsahují charakteristické rysy doby. Mezinárodní komunistické hnutí trvá jen něco přes sto let a od vítězství Říjnové revoluce uplynulo pouhých devětatřicet let; v mnohém směru je dosud málo zkušeností z revoluční práce. Máme obrovské úspěchy, avšak vedle toho máme i nedostatky a chyby. Stejně tak jako po jednom úspěchu následuje další, mohou zároveň s překonáváním nedostatků a chyb vznikat nedostatky a chyby, které bude opět třeba překonávat. Přitom je vždy více úspěchů než nedostatků, více kladů než záporů, avšak nedostatky a chyby budou konec konců odstraněny. Dobrý vedoucí pracovník není ten, kdo se nedopouští chyb, nýbrž ten, kdo k nim zaujímá odpovědný postoj. Nebylo na světě člověka, který by nikdy nechyboval. Lenin praví: »Otevřeně přiznat chybu, odhalit její příčiny, rozebrat situaci, za které tato chyba vzešla, bedlivě uvážit cesty k nápravě chyby — to je rys strany, která vážně chápe své poslání, to je známka, že strana koná své povinnosti, to je výchova a školení třídy a potom i masy.«4
Komunistická strana Sovětského svazu se řídí Leninovým odkazem a odpovědně se staví k vážným chybám, jichž se Stalin v některých případech dopustil v řízení socialistické výstavby, a k jejich následkům. Vzhledem k závažnosti těchto následků Komunistická strana Sovětského svazu musila zároveň s uznáním velikých zásluh Stalinových odhalit se vší rázností podstatu chyb, jichž se Stalin dopustil, a vyzvat celou stranu, aby se vystříhala jejich opakování a rozhodně odstranila nezdravé následky těchto chyb. My, čínští komunisté, jsme hluboce přesvědčeni, že po ostré kritice, která se rozvinula na XX. sjezdu, dostanou se všude do pohybu všechny aktivní faktory, jež byly v minulosti silně brzděny pro některé politické chyby, že Komunistická strana Sovětského svazu a sovětský lid budou ještě jednotnější a stmelenější než dříve ve svém boji za vybudování v dějinách lidstva nebývalé, velké komunistické společnosti a za trvalý mír na celém světě.
Všechny reakční síly ve světě se nám zlomyslně vysmívají, vysmívají se, že napravujeme chyby v našem táboře. Co mohou získat z tohoto výsměchu? Není ani nejmenší pochyby o tom, že před reakčními silami konec konců vyvstane ještě silnější a neporazitelnější velký tábor míru a socialismu v čele se Sovětským svazem a zločinné záměry těchto vyvrhelů hanebně zkrachují.
1 V. I. Lenin, Spisy, sv. 35, SNPL 1955, str. 45—46. ←
2 V. I. Lenin, Spisy, sv. 33, SNPL 1955, str. 427. ←
3 V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, SNPL 1955, str. 38. ←
4 V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, SNPL 1955, str. 51. ←
Revoluční marxismus 
Jedna myšlenka na “O historických zkušenostech diktatury proletariátu (Redakční články listu „Ženminžibao“, 1956)”