Přeložila z ruštiny Lída Durdíková (1925)
Nákladem Družstevního nakladatelství „Kniha“, Praha II. Podskalská tř. 355
I.
LÁSKA, JAKO SOCIÁLNĚ-PSYCHICKÝ ČINITEL
Vy se mně ptáte, můj mladý příteli, jaké místo vykazuje proletářská ideologie „lásce“? Vás zaráží, že pracující mládež zabývá se nyní více láskou a všemi otázkami spojenými sní, než velikými úkoly, které stojí před republikou práce. Je-li tomu tak (mně zdálky je o tom soudit těžko), hledejme tedy nejprve objasnění tohoto zjevu a potom lehčeji najdeme spolu odpověď i na prvou otázku: jaké místo zaujímá láska v ideologii pracujících tříd?
Není pochybností, že sovětská Rus vstoupila v novou epochu občanské války. Revoluční fronta přenesena je v oblast zápasu dvou ideologií, dvou kultur — buržoasní a proletářské. Ve všechny názorové neshody těchto dvou ideologií, ve všechny ostré protivy dvou v kořeni rozličných kultur.
Spolu s vítězstvím komunistických principů a idealů v oboru politiky a ekonomie musí se dokonati i revoluce ve světovém názoru, v citech, ve stavbě duše pracujícího lidstva.
Již nyní rýsuje se nový vztah k životu, k společnosti, k práci, k umění, k „pravidlům života“ (t. j. k morálce). V pravidla života jako složka vchází vzájemný vztah pohlaví. Revoluce na duchovní frontě ukončuje v myšlení lidstva veliký posun v před, vyvolaný pětiletým trváním republiky práce.
Ale čím je ostřejší zápas dvou ideologií, čím větší oblasti zachvacuje, tím nevyhnutelněji vyvstanou před lidstvem stále nové a nové „záhady života“, problemy, na které jenom ideologie pracující třídy může dáti uspokojující odpověď.
Do počtu takových problemů náleží i vámi položená otázka — „záhada lásky“, jinými slovy otázka vzájemného vztahu pohlaví — záhada stará, jak sama lidská společnost. Na různých stupních svého dějinného rozvoje lidstvo různě přistupovalo k jejímu řešení. „Záhada“ zůstává — klíče se mění. Tyto klíče závisí od epochy, od třídy, od ducha doby (kultury).
Nedávno u nás v Rusku, v létech vyostřené občanské války a zápasu s rozvrácenými poměry tato záhada málokoho zajímala. Jiné city, jiné důležitější vášně a zažitky vládly pracujícím lidstvem. Kdo v těch letech byl by vážně počítal s rozhořčením a mukami lásky, když za zády každého číhala bezozraká smrt, když se jednalo o otázku, kdo vyhraje: revoluce, totiž progresse (pokrok) nebo protirevoluce, totiž reakce. Před hroznou tváří veliké vzbouřenkyně-revoluce něžnému, okřídlenému Erosu (bohu lásky) bylo nutno bojácně zmizeti s povrchu života. Pro milostné „radosti a žaly“ nebylo ani času, ano dost duševních sil. Takový je zákon záchrany sociálněduševní energie lidstva. Tato energie v celku vždycky směřuje k hlavnímu, nejbližšímu cíli historického momentu. Pánem situace ukázal se jednoduchý, přirozený hlas přírody — biologický instinkt obnovy, přitahující dvě pohlaví. Muž a žena lehce, mnohem lehčeji než dříve, scházeli se i rozcházeli. Scházeli se bez velikých duševních emocí, rozcházeli se bez bolestí a slz.
Bez radostí byla láska,
rozluka bude bez smutku…
Prostituce, pravda, zmizela, ale zřejmě zvětšovalo se svobodné obcování pohlaví bez vzájemných smluv, při kterém impulsem stal se obnažený instinkt, neokrášlený milostným prožíváním. Tento fakt někoho odpuzoval. Ale vskutku v té době vzájemné vztahy pohlaví nemohly se vyvíjeti jinak. Buď sňatek spáčíval na pevném, osvědčeném citu kamarádství, mnoholetého přátelství, upevněném ještě vážností chvíle, nebo soužití vznikalo cestou života, uprostřed díla pro uspokojení čistě biologické potřeby, od které obě strany pospíchaly odpoutat se, aby ona nepřekážela základnímu, hlavnímu t.j. prácí pro revoluci.
Pouhý instinkt obnovy, lehce vznikající, ale i rychle přecházející, přitahuje pohlaví bez duševněduchových spojek — „Eros neokřídlený“ pohlcuje méně duševních sil, než okřídlený Eros, láska setkaná z nejjemnějších sítí všech možných duševně duchových emocí (citů). Neokřídlený Eros nezpůsobuje bezesných nocí, nezměkčuje vůle, nespoutává chladnou činnost rozumu. Třídě zápasníků, ve chvíli, kdy nad pracujícím lidstvem neúmlčně zvučel volající zvon revoluce, nebylo možno upadnouti pod moc okřídleného Erosa. V ony dny nemohlo být cílem, aby členové bojujícího kollektiva utráceli duševní své síly ve vedlejších duševních zážitcích, jež bezprostředně nesloužily revoluci.
Individuelní láska, jež leží v osnově „manželství dvou“ a směřuje k jednomu nebo k jedné, způsobuje ohromné ztráty sil duševní energie. Tehdy stavitel nového života, pracující třída, měla zájem na tom, aby ekonomicky vydávala nejen svoje materielní bohatství, ale aby také šetřila duševně-duchovní energii každého pro společné úkoly kollektiva. Hle, proč se stalo, že ve chvíli revolučního zápasu prostý instinkt obnovy, „Eros neokřídlený“, zabral místo vše pohlcujícího „okřídleného Erosa“.
A nyní se karta mění. Sovětská republika a s ní všechno pracující lidstvo vstupuje v období zatímního, poměrného zátiší. Počíná složitá práce osvojení si a přetvoření vybojovaného, dostihnutého, stvořeného. Stavitel nových forem života, proletariát jest nucen, aby ze všech sociálních i duševních zjevů dovedl čerpati pro sebe poučení, porozuměti objevu, poznat, jej a podříditi sebe a ještě proměniti toto objevení v novou zbraň k samoochraně třídy. Pouze tehdy, uchvátiv zákony nejenom k vytvoření materialního bohatství, ale i zákony, které řídí duševní pohyby, může proletariát vystoupiti po zuby ozbrojený proti sešlému buržoasnímu světu. Pouze tehdy k podaří se pracujícímu lidstvu státi se vítězem | nejen na frontě války a práce, ale i na front duchovně-kulturní.
Teď, když revoluce v Rusku zvítězila a upevnila se, když atmosfera revolučního zápasu přestala pohlcovati celého člověka bez výhrady, něžný, okřídlený Eros, zahnaný zatím v strniště pohrdání, znovu přichází se svými právy. Mračí se na osměleného neokřídleného Erosa — institikt obnovy, nepřikrášlený kouzly lásky. Neokřídlený Eros přestává vyhovovati duševním požadavkům. Hromadí se přebytečná duševní energie, kterou současní lidé a dokonce představitelé pracující třídy, ještě nedovedou uplatniti a připojiti k duchovnímu a duševnímu životu kollektiva. Tato přebytečná energie duše hledá uplatnění v prožití lásky. Mnohostrunná lyra pestrokřídlého bůžka lásky ohlušuje jednostrunný hlas neokřídleného Erosa.
Žena a muž nyní nejen se scházejí, nejen navazují rychle mizící svazek pro ukojení pohlavního instinktu, jak to nejčastěji bylo v letech revoluce, ale i začínají znovu prožívat milostné romány. Poznávají všechna muka lásky, všechnu okřídlenost štěstí vzájemného milování.
V životě sovětské republiky nepochybně jeví se zdvih v růstu duševních i duchových dotazů, ukazuje se snaha, obírati se učenými otázkami, uměním, divadlem. Tento zdvih ve směru přetvoření duchovních bohatství lidstva nevyhnutelně zachvacuje i sféru milostných prožívání. Probouzí se zájem pro psychologii pohlaví, pro záhady lásky. Každý tou nebo jinou měrou dotýká se této strany života. V rukou zodpovědných dělníků, kteří v minulých letech čítali jenom úvodníky „Pravdy“, protokoly a zprávy, s údivem pozoruješ knížky belletristického rázu, kde opěvá se „okřídlený Eros…“
Co je to? Reakce? Příznak počínajícího se úpadku revolučního tvoření? Nic podobného. Jest čas, abychom se odtrhnuli od pokrytectví buržoasního myšlení. Jest čas, abychom nezakrytě přiznali, že láska není jen mocným činitelem přírody, biologickou silou, ale i činitelem sociálním. Láska je hluboce sociální ve své citové podstatě, Na všech stupních lidského rozvoje v rozličných ovšem formách i zřeních láska vyskytovala se jako nevyhnutelný článek v duchovní kultuře stávající společnosti. A dokonce buržoasie, uznávajíc lásku za „záležitost soukromou“, ve skutečnosti dovedla morálními formami dáti lásce směr řečištěm, které zajišťovalo její třídní zájmy.
V ještě větším stupni musí ideologie pracující třídy hodnotiti význam emocí lásky (smyslnosti), jako činitele, který může být veden (jako každý jiný psycho-sociální jev) k prospěchu kollektiva. Že láska není jevem „privátním“, záležitostí jenom dvou milujících se „srdcí“, že láska chová cenný pro kollektiv spojující prvek, viděti je i z toho, že na všech stupních svého dějinného rozvoje lidstvo ustanovovalo pravidla, určující podmínky lásky „zákonné“ (t. j. odpovídající zájmům stávajícího kollektiva) a „hříšné“, provinilé (t.j. odporující úlohám stávající společnosti.)
II.
HISTORICKÁ INFORMACE
V nejranějších stupních svého sociálního bytí lidstvo začalo regulovati nejen pohlavní obcování, ale i samu lásku.
V dědičném způsobu života morálka povýšila na vyšší ctnost lásku určovanou pokrevním příbuzenstvem. V té době rod i plemeno nesouhlasilo se ženou, která by sebe byla obětovala pro milovaného muže, ale naopak povýšila na ctnost city bratrské nebo sesterské příchylnosti. Antigona, dle vyprávění starých Řeků, dává v sázku svůj život, chráníc těla svých zhynulých bratrů, což činí ji v očích současníků hrdinkou. Nynější buržoasní společnost pohlížela by na takové jednání sestry (ne ženy) jen jako „na kuriositu“.
V dobách, kdy se zakládaly rasy a vytvářely se začátky státotvornosti, formou lásky, která vyzývala k největšímu uctívání, bylo přátelství mezí dvěma lidmi téhož plemene. V těch dobách, slabému socialnímu kollektivu, který tehdy právě odpoutával, se od stadia pokrevního života bylo krajně důležito spojiti, svázati mezi sebou své členy duchovně-duševními okovy.
Nejžádoucnějším duševním zažitkem pro tento cíl byla ne láska mezi pohlavím, ale láska-přátelství. Zájmy kollektiva té doby vyžadovaly v lidstvu růst i nahromadění duševně-duchových spojek ne mezi manželi, ale mezi soukmenovci, organisátory a ochránci plemene a státu. Ovšem, že mezi muži, o přátelství žen v té době nebylo řeči. Žena nebyla socialně-rodinným faktorem. „Láska-přátelství“ byla opěvováná, tu stavěli výše než lásku manželskou. Kastor a Pollux proslavili se před vlastí ne svými hrdinými Číny, ale svojí věrností druha k druhu a nekolísajícím přátelstvím. „Přátelství“ (nebo jeho zdání) donucovalo muže, jenž miloval svoji ženu, aby tuto podstoupil pro manželské lože milovanému druhu, s kterým bylo třeba navázat „přátelství“.
Přátelství, „věrnost přítele do hrobu“, zařazovali v antickém světě mezi občanské ctnosti. Láska v dnešním smyslu slova nehrála roli a téměř neobracela k sobě pozornosti ani básníků, „ani dramatiků té doby.
Ideologie v té době vládnoucí počítala lásku k počtu úzce osobních zažitků, s kterými široká společnost nepočítala; sňatek v té době řídil se rozumem, ne láskou. Lásku stavěli do jedné řady s druhými zábavami; to byl přepych, který sí mohl dovoliti občan, vyplnivší všechny své povinnosti, jež se vztahovaly k vlasti. „Umění milovat“ jest, vlastnost, kterou cení buržoasní ideologie, ovšem jestli láska nevybočuje z rámce buržoasní. V pohanském světě nebral se zřetel k tomuto umění při určování „ctností“ i schopností člověka. Ve starověku cenil se jen cit přátelství. Člověk, který vykonal hrdinství, riskuje svůj život pro přítele, pokládán byl za heroa a čin jeho zcela jistě počítal se k morálním ctnostem, Naopak, člověk, který dával v sázku svůj život pro milovanou ženu, byl odsuzován a také přezírán. O lásce Parida k překrásné Heleně, pro níž vznikla Trojská válka, hovořilo se v ústním podání jako o poblouznění, které mělo v zápětí všeobecné „neštěstí“.
Morálka antického světa nevyzdvihovala jako příklad, jenž by byl hoden napodobení, lásku, která inspirovala hrdinství, jako tomu bylo v době feudalismu. Antický svět jen v přátelství viděl city, které spojovaly soukmenovce duševními vztahy. Ono vytvořilo velikou stabilitu společenského organismu, tehdy ještě slabého. Naopak, na následujících stupních kultury přátelství přestává býti považováno za morální ctnost. V buržoasní společnosti postavené na základech individualismu, šílené konkurence a předstihování, pro přátelství jako morálního činitele nebylo místa. Věk kapitalismu pohlíží na přátelství jako na projev „sentimentality“, zcela zbytečné a škodlivé pro buržoasně třídní cíle, jako na projev slabosti ducha. Přátelství stává se předmětem posměchu. Kastor a Pollux v současném New Yorku nebo v Londýnském City vyvolali by jen shovívavý úsměv. Společnost v době feudalismu neuznávala cit přátelství za vlastnost, kterou je třeba v lidech vychovávati.
Feudální stát udržoval se přísným plněním zájmů aristokratických jmen a rodů. Ctnosti určovaly se ne tak vzájemnými vztahy členů tehdejší společnosti, jako povinnostmi člena rodu k rodu a jeho tradicím. Sňatek byl určován jen zájmem rodiny a mladík (děvče vůbec vůle nemělo), vybírající si ženu proti těmto zájmům, byl přísně odsuzován. V době feudalismu neslušelo se staviti osobní cit a osobní sympatie nad zájem rodu. Kdo tak postupoval byl pokládán za „hříšníka“. V duchu feudální společnosti nebylo naprosto nutno, aby láska i sňatek byly v souladu.
Nehledě k tomuto, právě v době feudalismu sám cit lásky mezi pohlavím nehrál poslední roli, naopak on po prvé v historii lidstva těšil se oprávnění v občanstvu. Na prvý pohled zdá se nepochopitelným, že láska dostala uznání právě v době nejsurovějšího asketismu, hrubých a divokých mravů, ve věku násilí a despotického práva. Ale pohlížíme-li blíže k příčinám, které vyvolaly uznání lásce, jako zjevu sociálně zákonnému a i žádoucímu, bude jasno, čím takové uznání bylo dáno.
Láska — v určitých případech a za určitých okolností — může býti vzpruhou, pohánějící zamilovaného člověka k činům, jichž byl by neschopným, při jiném, méně vypjatém duševním stavu. Tehdy rytířstvo vyžadovalo od každého svého spolučlena vysokých a při tom čistě osobních kvalit v oblasti vojenského oboru: smělosti, odvahy, vytrvalosti atd. Bitvy v té době řešily se ne tak organisací vojska, jako individuelními vlastnostmi jejich účastníků.1 Rytíř zamilovaný v nedostupnou „dámu srdce spíše vykonával „zázraky chrabrosti“, spíše vítězil v soubojích, spíše obětoval život, když to bylo „ve jménu překrásné dámy . Zamilovaného rytíře poháněla snaha „vyznamenati se , aby tím získal náklonnost milované ženy.
Rytířská ideologie vystihla tento fakt jako velmi užitečný pro úlohy feudálního stavu, ale postavila tento cit lásky do určitě ohraničeného rámce. Manželská láska v té době se necenila, ani neopěvovala, tou pouze udržovala se rodina, přebývající v rytířských zámcích a ruských bojarských palácích. Láska jako socialní činitel ctila se jen tehdy, když se jednalo o rytíře zamilovaného do cizí ženy, když se jednalo o cit, nutící rytíře ku vojenským nebo jiným rytířským hrdinným skutkům. Čím nedostupnější byla žena, tím důsledněji bylo třeba rytíři dobývati si její blahosklonnosti, a tím více měl příležitost, aby rozvíjel v sobě ctnosti a vlastnosti, jaké byly ceněny v jeho stavu (smělost, vytrvalost, důslednost, odvahu).
Za „dámu srdce“ vybírali si rytíři obyčejně právě ženu nejméně dostupnou, ženu svého vladyky, suveréna, často královnu. Jenom takováto „duševní láska“, bez tělesného ukojení, pohánějící rytíře k hrdinným skutkům, nutící ho konati zázraky chrabrosti2 považovala se za důstojnou napodobení a povýšila se na „ctnost“. Rytíři skoro nikdy nevybírali za předmět svého zbožňování dívku. I když dívka stála nad rytířem sebe výše na feudálním společenském žebříku, mohla láska k ní vésti ku sňatku a se sňatkem nevyhnutelně mizela psychologická vzpruha, pohánějící rytíře ku konání hrdinných skutků a toho právě nepřipouštěla feudální morálka. Odtud je vztah ideálu asketismu (pohlavní zdrželivosti) k povýšení zamilovanosti na morální ctnost.
Ale opěvujíc a zveličujíc duchovní lásku, feudální morálka naprosto nepožadovala, aby láska vládla při zákonném sňatku nebo jiném styku pohlaví. Láska bylo jedno, sňatek druhé. Feudální ideologie rozdělila tyto dva pojmy.3 Sjednotila je teprve morálka buržoasní třídy, vznikající ve 14. a 15. stol. Proto v dobách středního věku spolu se zvýšenou zjemnělostí milostných zážitků shledáváme nad pomyšlení velikou hrubost mravů ve vztazích mezi pohlavím. Pohlavní styky mimo sňatek, stejně jako i v nejzákonnějším „sňatku postrádaly oduševnění i zkrášlujícího počátku lásky, a proměňovaly se v nejprostší fysiologický akt.
Církev veřejně — ovšem licoměrně — hřímala proti rozvratu, ale napomáhajíc slovy „lásce duchovní“, fakticky vedla k hrubě živočišnému styku pohlaví. Rytíř, nerozlučující se se znakem dámy svého srdce, skládající na její počest nejněžnější verše, riskující život, aby získal pouhý její úsměv, klidně znásilňoval měšťanskou dívku, nebo přikazoval správci, aby sehnal do zámku nejkrásnější venkovanky pro jeho ukojení. Ženy rytířů pak také nezanedbávaly příležitosti tajně okoušeti od mužů tělesné radosti, vzdávaly se troubadourům a pážatům, neodříkajíce své lásky dokonce ani sluhovi, jenž se jim líbil. To činili – vzdor přezírání, jež feudální dáma cítila k „čeledi“.
Spolu s oslabením feudalismu a rozrůstáním nových podmínek života, jež diktovaly zájmy rodící se buržoasie, tvoří se postupně nový mravní ideal vztahu mezí pohlavím. Odhazujíc ideal „duševní lásky“, buržoasie vystupuje na obhajobu pošlapaných práv těla tím, že klade v samý pojem lásky zároveň fysický i duchovní prvek. Dle buržoasní morálky sňatek a lásku nelze rozdvojiti, jak to činil rytířský stav, naopak sňatek musí být určen vzájemnou přítažlivostí těch, kdo se béřou. Ovšem, že v praxi buržoasie sama z vypočítavosti stále přestupovala toto morální přikázání, ale už to, že označila lásku za základ sňatku, bylo hlubokým třídním fundamentem.
Při feudálním systemu rodina mocně byla pohromadě držena tradicemi vznešené rodiny nebo rodu. Sňatek byl fakticky nerozlučný. Nad manželskou dvojicí stály příkazy církve, bezmezná autorita hlavy rodu, síla tradice rodiny, moc suverena.
Buržoasní rodina skládala se za jiných podmínek; její osnovou bylo ne spoluvládnutí rodovým jměním, ale nahromaďování kapitálu. Tehdy rodina byla živou ochranitelkou bohatství. Ale aby nakupení dělo se rychleji, buržoasní třídě záleželo na tom, aby jmění nabývané rukama muže a otce vydávalo se „šetrně“, rozumně, vypočítavě, jinými slovy, aby žena byla nejen dobrou „hospodyní“, ale i opravdovým pomocníkem a přítelem muže.
Podle kapitalistických řádů a buržoasního systemu jenom ta rodina mohla být pevnou, ve které spolu s hospodářským rozpočtem existovala spolupráce všech jejích členů, zainteresovaných na hromadění bohatství. Tato spolupráce mohla být uskutečněna tím plněji, čím více duševních pout i pout srdce svazovalo mezi sebou manžele nebo děti s rodiči.
Nový hospodářský způsob života, počínaje koncem 14. a začátkem 15. stol., rodí 1 a ideologii. Chápání lásky a manželství postupně mění svůj vzhled. Náboženský reformátor Luther a spolu s ním všichni myslitelé věku renesance a reformace (15.—16. stol.) překrásně chápali i hodnotili socialní sílu, jež je utajena v citu lásky. Uvědomujíce si, že pro pevnost rodiny — této hospodářské jednotky, jež je základem buržoasního systemu — nutna jest srdečná spojitost jejích členů, revoluční ideologové rostoucí buržoasie vytyčili nový morální ideal lásky: lásku spojující dva prvky – tělesný a duševní. Útočíce na celibát duchovenstva, reformátoři té doby nemilosrdně se vysmívali „duševní lásce, rytířů, jež nutila zamilovaného rytíře, aby byl stále jen ve stavu milostného roztoužení, bez naděje na ukojení svých tělesných přání. Ideologové buržoasie, činitelé reformace, uznali právo zdravých požadavků těla. Feudální svět rozděloval lásku na holý pohlavní akt (soužití v manželství nebo se souložnicemi) a na lásku „povýšenou“, duchovní (zamilovanost rytíře do dámy srdce). Mravní ideal buržoasní třídy zahrnoval v pochopení lásky zdravou tělesnou přitažlivost pohlavní a také svazek srdcí. Feudální ideal odděloval lásku od sňatku, buržoasie tyto pojmy svazovala. Manželství a lásku proměnila buržoasie v pojem značící totéž. Jest samozřejmé, že buržoasie v praxi ustavičně odstupovala od tohoto svého ideálu, ale kdežto za feudalismu při sňatkových dohodnutích nijak nepřicházela v úvahu otázka o vzájemné náklonnosti, buržoasní morálka vyžadovala, aby v těch případech, kdy sňatek uzavíral se z vypočítavosti, manželé třeba licoměrně, ale přece dávali na jevo, že láska tu je.
Přežitky feudálních názorů i tradicí na sňatek a lásku uchovaly se až do naší doby, prošedše věky ve snášelivosti s morálkou buržoasní třídy. Těmito názory řídí se do dnešní doby Členové korunovaných rodin a vysoká aristokracie, jež tyto obklopuje. V tomto prostředí pokládá se za „směšné“ a nevhodné, když sňatek uzavírá se po vzájemné náklonnosti. Mladí princové a princezny povinní jsou i v dnešních dnech podřizovati se mrtvým příkazům tradice rodu a Politickým výpočtům a sjednotiti svůj život navždy s nemilovaným člověkem. Historie zná ne málo dramat, podobných dramatu nešťastného syna Ludvíka XV., který šel k druhému sňatku s neoschlými ještě slzami po zemřevší žhavě milované ženě.
Takové též podřizování sňatku zájmům rodu i hospodářským otázkám existuje dosud i u nás v selském stavu. Selská rodina, odlišně od rodiny městské industrialní buržoasie, jest především hospodářsky pracující jednotkou. Selskou rodinu tak pevně spoutávají a upevňují hospodářské zájmy a výpočty, že duševní svazky hrají v ní podřadnou roli. V rodině řemeslníků středního věku nebylo o -lásce při uzavírání sňatku rovněž řeči. Při cechovním zřízení řemeslnická rodina byla taktéž výrobní jednotkou a držela se na pracovním, hospodářském základě. Ideal lásky v manželství začíná se objevovati v buržoasní třídě jen tehdy, když rodina postupně mění se z výrobní jednotky v jednotku spotřeby a zároveň jest ochránkyní nahromaděného kapitálu.
Avšak vystupujíc na ochranu práva dvou „milujících se srdcí“ — tím že dovoluje uzavříti manželství dokonce i proti tradicím rodiny, že sesměšňuje „duchovní lásku“ i asketism a že prohlašuje lásku za osnovu sňatku — buržoasní morálka stejně kladla lásku ve velmi úzké hranice. Zákonnou byla láska jen v manželství. Láska mimo manželství byla považována za nemravnou. (Takový ideal, ovšem, byl diktován často ekonomickými úvahami: snahou překážet, aby kapitál byl umenšován rozdělením mezi pobočné děti.) Celá buržoasní rodina zakládala se na snaze napomáhati soustředění kapitálů. Idealem lásky byli manželé, jež spolu se starali o zvýšení blahobytu a bohatství rodinné buňky, oddělené od společnosti. Tam, kde narážely na sebe interesy rodiny se společností, buržoasní morálka řešila tyto v zájmu rodiny. (Na př. shovývavý vztah ne zákona, ale právě buržoasní morálky k desertérům, morální ospravedlnění akcionáře, který pro rodinné zájmy přivádí své společníky k úpadku a pod.) Buržoasie s vlastností, jež jí patří, utilitarismem, snažila se výhodně využitkovatí lásku, obracejíc tento cit a zážitek ve ferment sňatku, v prostředek spoutávající rodinu.
Rozumí se, že cit lásky nemohl se vměstnati do vykázaných mu hranic buržoasní ideologie. Vznikaly a množily se „konflikty lásky“, nacházející svoje odrazy v novém druhu literatury, v románech beletristické formy, které zrodila buržoasní třída. Láska stále vycházela za hranice jí vykázaného úzkého řečiště zákonně-manželských vztahů, vylévajíc se tu ve formě svobodného svazku, tu ve formě cizoložství, odsuzovaného buržoasní morálkou, ale v praxi provozovaného.
Buržoasní ideal lásky neodpovídá požadavkům nejpočetnější vrstvy obyvatelstva — pracující třídy. On neodpovídá ani způsobům života pracující inteligence. Odtud v zemích vysoce rozvitého kapitalismu ten zájem k problemům pohlaví a lásky, hledání klíče k rozluštění záhady, jež tolik věků už mučí lidstvo: jak uspořádati vztahy mezi pohlavím, aby tyto vztahy, zvyšujíce sumu štěstí jedinců, zároveň neodporovaly zájmům kollektiva?
Tato otázka v přítomné době znovu vyvstává před pracující miádeží sovětské Rusi. Zběžný pohled na evoluci idealu lásky a manželství, pomůže vám, můj mladý příteli, poznati i pochopiti, že láska naprosto není „privátní věcí“, jak se zdá na prvý pohled. Láska je cenný psychosocialní faktor, kterým se lidstvo instinktivně řídilo v interesech kollektiva, během celé své historie. Věcí pracujícího lidstva, jež je ozbrojeno vědeckou methodou marxismu a jež může použíti zkušeností z materialu minulosti, jest pochopiti, jaké místo v socialním soužití musí nové lidstvo přikázati lásce. jaký je tedy ideal lásky, odpovídající interesům třídy, která zápasí o nadvládu.
III.
LÁSKA — SOUDRUŽSTVÍ
Nová pracovní komunistická společnost staví se na principu soudružství, solidarity. Ale co jest to solidarita? To je nejen uvědomění si vespolnosti zájmů, ale i duchovně-duševní svaz stanovený mezi členy pracujícího kollektiva. Kollektivní system, postavený na solidaritě a spolupráci vyžaduje jednak, aby daná společnost vládla vysoce rozvitou „potencí lásky“, t.j schopností lidí prožívati sympatické zažitky. Bez těchto cítů nemůže býti solidarita trvanlivou. Proto proletářská ideologie snaží se vychovat a upevnit v každém členu pracující třídy cit ohlasností na strádání a bídu spolučlena třídy, citlivé porozumění požadavkům druhého, hluboké uvědomění si spojitostí s druhými členy kollektiva. Ale všechny tyto „sympatické city“ — citlivost, soucit, ohlasnost — vytékají z jednoho společného pramene: ze schopnosti milovat ne v úzce pohlavním, ale v širokém významu toho slova.
Láska jest duševní emocí, která svazuje a tedy má organisační charakter. Že láska jeví se velikou, svazující sílou, tomu překrásně rozuměla a s tím i počítala buržoasie. Proto také, snažíc se upevniti rodinu, buržoasní ideologie vyzvedla na morální ctnost „manželskou lásku“. Býti „dobrým členem rodiny“ bylo v očích buržoasie velikou a cennou vlastností člověka.
Se své strany nemůže proletariát nezahrnouti do svého rozpočtu tuto psycho-socialní úlohu, kterou cit lásky, jak v širokém smyslu slova, tak 1 v oblasti vztahu mezi pohlavím může i musí uplatňovat při upevňování svazku ne v oblasti rodinně-manželských vztahů, ale v oblasti rozvoje kollektivistické solidarity.
Jaký že jest ideal lásky pracující třídy? Jaké city, prožívání klade proletářská ideologie v osnovu vztahu mezi pohlavím?
My už s vámi sdělili, můj mladý příteli, že každá epocha má svůj ideal lásky, každá třída snaží se dle svých zájmů vložit svůj obsah v morální pochopení lásky. Každý stupeň kultury, nesoucí ssebou i bohatší duchovní a duševní prožívání lidstva, okrašluje něžné tóny křídel Erosa svou zvláštní barvou. Ve stopě evolučních stupňů hospodářství i způsobů sociálního života, měnil se také obsah, který byl základem pojmu lásky, upevňovaly se nebo naopak odumíraly odstíny zažitků, vcházející jako včleněné části v cit lásky.
Z nesložitého biologického instinktu — ze snahy po obnově — vlastní každému tvoru, od nejvyšších do nejnižších zvířat roztříděných na pohlavní jedince, láska, s plynutím tisícileté existence lidské společnosti stala se složitou, obrůstajíc stále novými a novými duchovně-duševními zažitky.4 Z jevu biologického stala se láska psycho-sociálním faktorem.
Pod vlivem hospodářských a sociálních sil biologický instinkt obnovy, určující vztah pohlaví na ranních stupních lidského rozvoje, přerodil se ve dva diametrálně protichůdné směry. S jedné strany zdravý, pohlavní instinkt, přitahování dvou pohlaví, druha k druhu pro cíl obnovy, pod tlakem nestvůrných sociálně-ekonomických vztahů, zvláště za panování kapitalismu zvrhl se v nezdravou chlípnost. Pohlavní akt proměnil se ve svůj vlastní cíl, ve způsob opatřiti si ještě jeden nadbytečný požitek, v chtivost zvětšovanou nadbytkem zvráceností, škodlivým vymrskáváním těla. Muž neschází se proto se ženou, že zdravá pohlavní přitažlivost mocně jej přitáhla k dané ženě, naopak muž, necítě ještě nižádné pohlavní potřeby, hledá ženu, aby blízkostí této vyvolal pohlavní přitažlivost a takovým způsobem poskytl sobě požitek pouhým faktem pohlavního aktu. Na tomto. jest postavena prostituce. Jestliže blízkost k ženě nevyvolává očekávaného popudu, lidé přesycení pohlavními nadbytky dospívají k různým zvrácenostem.
To jest odklon biologického instinktu, ležícího v osnově lásky mezi pohlavím, ke straně nezdravé chlípnosti, jež odvádí instinkt od jeho základního pramene. S druhé strany tělesné přitahování dvou pohlaví za tisíciletí sociálního života lidstva a změny kultur obrostlo celým navrstvením duchovně-duševních zážítků. Láska ve svém nynějším vzhledu jest velmi složitý vztah duše, dávno odtrhnuvší se od svého základního pramene – biologického instinktu obnovy a nezřídka ostře jemu odporující. Láska – to jest konglomerát, složité sjednocení z přátelství, vášně, mateřské něžnosti, zamilovanosti, souzvučnosti ducha, slitování, uctívání, zvyků a mnohých, mnohých ještě jiných odstínů citů a zážitků. Je stále obtížnější při takové složitosti odstínu v samé lásce ustanovit přímé spojení s hlasem přírody, „Erosem neokřídleným“ (tělesným přitahováním pohlaví) a „Erosem okřídleným“ (přitahování těla smíšeným s duchovně-duševními emocemi). Láska-soudružství, při které není ani atomu fysického vleku, duchovní láska k věci, k ideji, neosobní láska ku kollektivu – všechny tyto zjevy svědčí o tom, jak cit lásky odtrhl se od své biologické base, na kolik se stal „oduševnělým“.
Ale to není ještě vše. Nezřídka mezi různými projevy citu lásky vzniká křiklavý rozpor, začíná se zápas. Láska k „oblíbené“ práci (ne prostě k práci, ale výslovně „oblíbené“) nezměnšuje lásku ku vyvolené nebo vyvolenému srdce5; láska ku kollektivu zápasí s citem lásky k muži, k ženě, k dětem. Láska-soudružství odporuje lásce-vášni, vzniknou-li tyto v týž čas. V prvém případě lásky převládá duchovní souzvuk, ve druhém — láska, založená „na souzvuku těla“.
Láska se stala mnohotvárná a mnohostranná. To, co v oblasti milostných pocitů prožívá současný člověk, ve kterém kulturní období plynutím tisíciletí vychovávala i zaostřovala rozličné odstíny lásky, naprosto neumisťuje se už v příliš obecné a proto nepřesné slovo — lásku.6
Mnohotvárnost lásky při nadvládě buržoasní ideologie i buržoasně-kapitalistického způsobu života tvoří řadu těžkých a nerozřešitelných duševních dramat. Už koncem 19. stol. mnohostrannost lásky stala se zamilovaným thematem spisovatelů-psychologů. Láska „ke dvěma“ nebo dokonce ku třem zaujímala, zarážela svojí „záhadností“ mnohé myslící představitele buržoasní kultury. Toto rozdvojení citů pokusil se ještě v šedesátých letech. odkrýti náš ruský myslitel-publicista Alexandr Herzen v románě „Kdo vinen?“ K rozřešení tohoto problému přiblížil se i Černyševský ve své sociální povídce (Co dělat?). Na rozdvojení citů, na rozštěpení lásky často ulpívají největší spisovatelé Skandinavie Hamsun, Ybsen, Bjórnson7, Jejerstam. K ní vracejí se nejednou francouzští beletristé posledního století, o ní píše komunismu duchem blízký Romaine Rollande i daleký od nás Maeterlinck.8 Tento složitý problém, tuto „záhadu lásky“ pokoušeli se v životní praxi rozřešiti geniové jako Goethe a Byron, smělí průkopníci v oblasti vzájemného vztahu pohlaví, jako George Sandová, je poznal ze své zkušenosti autor románu „Kdo vinen?“ — Herzen a mnozí, mnozí jiní velicí myslitelé, básníci, veřejní činitelé… Pod tíhou „záhady dvojité lásky“ i nyní klesají ramena mnohých, „ne velikých lidí“, marně hledajících klíč k jejímu rozřešení v hranicích buržoasního myšlení. A zatím klíč je v rukou proletariátu. Rozvázat tento složitý problém citů může jen ideologie a způsob života: nového, pracujícího lidstva.
Hovoříme zde o dvojitosti lásky, o složitosti „okřídleného Erosa“, ale takovou dvojitost nelze směšovati s pohlavními city „neokřídleného Erosa“ jednoho muže s mnoha ženami nebo jedné ženy s mnoha muži. Polygamie (mnohoženství), v níž neúčastní se cit, může za sebou vléci řadu neblaze působících škodlivých následků (rychlé vyčerpání sil organismu, zveličení šancí na venerické nemoci atd.), ale takové svazky netvoří duševních dramat i když jsou složity. „Drama“, konflikty počínají se tehdy, když jest přítomna láska ve svých různorodých odstínech a projevech. Jednoho miluje žena „výšinami duše“, s ním jsou souzvučny její mysl, snahy, přání, ku druhému ji mocně žene síla tělesné slučivosti. Muž k jedné ženě prožívá cit chránící něžnosti, starostlivého soucitu, v druhé nalézá podporu i pochopení lepších snah svého „já“. Které že z těchto dvou má odevzdati plnost Erosa? A proč on má rváti a mrzačiti svoji duší, když jen přítomnost prvé i druhé duševní síly dá mu plnost bytí?
Pří buržoasním systému lásky takové rozdvojení duše i citu vleče za sebou nevyhnutelné strádání. Kultura vystavěná na zákoně systému vlastnictví vychovala tisíciletími o lidech přesvědčení, že 1 cit lásky musí míti za basi princip vlastnictví. Buržoasní kultura učila, vtloukala v hlavu lidí, že láska a k tomu vzájemná, dává právo na ovládání srdce milovaného člověka, cele a nedílně. Podobný ideál, taková výhradnost v lásce vytékala přírozeně ze stanovené formy manželství dvou lidí a z buržoásního ideálu „všepohlcující lásky“ dvou manželů. Ale může takový ideál odpovídati interesům pracující třídy? Nejeví- i se naopak s hlediska proletářské ideologie důležitým a žádoucím, aby city lidí stávaly se bohatší, mnohostrunnější? Není-li mnohostrunnost duše a mnohostrannost ducha tím, co ulehčuje růst i výchovu složitě proplétající se sítě duchovně-duševních pout, které spojují sociálně-pracující kollektiv? Čím více takových nití je nataženo od duše k duši, od srdce k srdci, od rozumu k rozumu, tím trvanlivěji se zakořeňuje duch solidarity i lehčeji uskutečnuje se ideál pracující třídy — soudružství a jednotnost.
Výlučnost v lásce, jako i „všepohlcení láskou“ — nemohou býti ideálem určujícím vztah pohlaví s hlediska proletářské ideologie. Naopak, proletariát, počítaje s mnohostranností i mnohostrunností „okřídleného Erosa“, od tohoto objevu nepřichází v nevyličitelný úžas a morální rozhorlenost, jak to bývá v licoměrné morálce buržoasie. Proletariát snaží se tento zjev (resultat složitých sociálních příčin) vpraviti v řečiště, které by odpovídalo jeho třídním úlohám ve chvíli zápasu 1i v době stavby komunistické společnosti.
Mnohostrannost lásky sama v sobě neodporuje zájmům proletariátu. Naopak ona ve vzájemných vztazích mezi pohlavím, ulehčuje vítězství tohoto ideálu lásky, který už se vytváří a krystalisuje v lůně pracující třídy. A zejména: lásky-soudružství.
Lidstvo, které žilo v oddělených rodech, představovalo si lásku ve tvářnosti příbuzenské oddanosti (lásku sester a bratrů, lásku k rodičům). Pohanská, antická kultura nad všecko stavěla lásku-přátelství. Feudální svět vyzvedl v ideál „duchovní“ zamilovanost rytíře, lásku odtrženou od manželství a nesvázanou S ukojením těla. Ideálem lásky buržoasní morálky jevila se láska -zákonného manželského páru.
Ideál lásky pracující třídy, vycházející ze spolupráce a solidarity ducha a vůle členů pracující třídy, mužů i žen, přirozeně formou i obsahem -liší se od pojmů lásky druhých kulturních epoch. Ale co jest to „láska-soudružství“ ? Neznačí-li to, že krutá ideologie pracující třídy, sdělávaná ve „válečné atmosféře zápasu za diktaturu pracujících, chystá se bezohledně vyhnati ze vzájemného styku pohlaví něžnokřídlého, chvějícího se Erosa? Nic podobného. Ideologie pracující třídy nejen neodmítá „okřídleného Erosa“, ale připravuje cestu k uznání významu lásky jako psycho-sociální síly.
Licoměrná morálka buržoásní kultury bezohledně vytrhávala pera z pestrých mnohobarevných křídel Erosa, zavazujíc jej navštěvovat jen „zákonně-manželský pár“. Mimo manželství buržoasní ideologie vykazovala místo jen oškubanému Erosu, okamžitému pohlavnímu přitahování pohlaví ve formě koupených (prostituce) nebo kradených lásek.
Morálka pracující třídy, nakolik se už ona vykrystalisovala, naproti tomu jasně odhazuje vnější formu, ve které se vylévá milostný styk pohlaví. Pro třídní úkoly pracující třídy je zcela bez rozdílu, přijímá-li láska formu trvanlivého a zákonného spolku nebo jeví-li se ve vzezření přechodného svazku. Ideologie pracovní třídy nestaví lásce nijakých formálních hranic. Ale za to ideologie pracující třídy již nyní mnohem přísněji, nemilosrdněji bude pronásledovati „neokřídleného Erosa“ (chlípnost), jednostranné uspokojování těla i prostituci, zvrácenosti „pohlavního aktu“ v soběstačný cíl. „Neokřídlený Eros“ odporuje interesům pracovní třídy. Za prve on nevyhnutelně vleče za sebou nadbytek. přemíru a tedy tělesné vyčerpání sil a to snižuje pracovní energii lidstva. Za druhé ochuzuje duši, překážeje rozvití i upevnění duševních spojek a sympatických citů. Za třetí on obyčejně spočívá na nerovnosti práv ve vzájemných vztazích pohlaví, na závislosti ženy od muže, na mužské panovačnosti a necitovosti, což nepochybně brání rozvoji citu soudružství, Zcela naopak působí přítomnost „Erosa okřídleného“.
Rozumí se, že v osnově „okřídleného Erosa“ leží tatáž přitažlivost pohlaví, jako při Erosu neokřídleném, ale rozdíl je v tom, že v člověku, jenž cítí lásku k druhému člověku, probouzejí a projevují se právě ty vlastnosti duše, jež jsou nutny pro stavitele nové kultury: citlivost, ohlasnost, přání pomoci druhému. Buržoásní ideologie vyžadovala, aby všechny tyto vlastnosti projevoval člověk jenom ve vztahu ku vyvolené nebo vyvolenci srdce, k jednomu, jedinému člověku.
Proletářská ideologie cení hlavně to, aby dané city byly probuzeny a vychovány v člověku a aby projevovaly se ve společnosti nejen k jednomu vyvolenci srdce, ale i při styku se všemi – členy kollektiva.
Proletariátu je Ihostejno, jaké odstíny a tvary – převládají v „okřídleném Erosu“, něžné-li tóny zamilovanosti, žhavé-li barvy vášně nebo vespolnost a souzvuk ducha. Důležité jest jen jedno, aby při všech těchto odstínech v lásce byly ty duševně-duchovní elementy, jež slouží k rozvití a upevnění citu soudružství.
Přiznání vzájemných práv i schopnost počítati s osobností druhého, dokonce vytrvalá, vzájemná podpora v lásce, citová účast i pozorná ohlasnost druha k druhu na požadavky při vzájemnosti zájmů nebo snah — takový jest ideal lásky-soudružství, který vykovává si proletářská ideologie na sněmu proti ideálu „všepohicující a vševylučující“ manželské lásky buržoasní kultury.
Láska-soudružství — jest ideál, jakého jest třeba proletariátu v době odpovědného a těžkého přerodu a zápasu za diktaturu i udržení svoji diktatury. Ale není pochyby, že v uskutečněné komunistické společnosti láska, „okřídlený Eros“ objeví se v jiné, změněné a zcela nám neznámé tvářnosti. Pak „sympatické spojky“ mezi všemi členy nové společnosti vyrostou a upevní se (potence lásky). Pozvedne se i láska-solidárnost a stane se takovou hybnou silou, jakými konkurence a sebeláska byly pro buržoasní system. Kollektivism ducha i vůle zvítězí nad individualistickým samotlakem. Zmizí „chlad duševní osamělosti“, od níž lidé při buržoasní kultuře nezřídka hledali spasení v lásce a manželství, vyrostou mnohosměrná vlákna, poutající lidí mezi sebou duševními a duchovými spojkami. Změní se city lidí směrem růstu k vespolnosti a beze stopy zmizí, ztracena v paměti bývalých věků, nerovnost mezi pohlavím i jakákoliv závislost ženy od muže.
V této kollektivistické společnosti, nové duchem i city, na foně radostného sjednocení a soudružského citu všech členů pracovně-tvůrčího kollektiva, Eros zaujme čestné místo, jako prožívání z množující lidskou radost. Jaký bude tento nový, přetvořený Eros? Nejsmělejší fantasie není schopna postihnouti jeho tvářnost, Ale jedno jest jasné. Čím pevněji bude spojeno nové lidstvo trvanlivými pouty solidárnosti, tím mocnější bude jeho duchovně-duševní spojitost ve všech oblastech života, ve vytváření vzájemného styku a tím menší místo zbude pro lásku v současném smyslu slova. Láska současné doby vždycky hřeší tím, že pohlcujíc mysl i city „milujících se srdcí“ spolu s tím i isoluje a vylučuje milující se dva lidi z kollektiva. Takové vytržení „milujícího se páru“, morální isolace od kollektiva, ve kterém zájmy, úlohy a snahy všech členů jsou propleteny v hustou síť, stane se nejen zbytečným, ale i psychologicky neuskutečnitelným. V tomto novém světě uznaná morální i žádoucí forma styku pohlaví bude pravděpodobně spočívat na zdravém, svobodném, přírodním (bez „zvráceností a zbytečného nadbytku“) přitahování pohlaví, na „obrozeném Erosu“.
Ale dosud nacházíme se ještě na přelomu dvou kultur. A v této době přechodu, jenž je vyznačen ostrými zápasy na všech frontách, nevyjímaje ideologické fronty, proletariát má zájem na tom, aby všemi způsoby usnadnil dřívější nahromadění zásob „sympatických pocitů“. V tuto dobu morálním ideálem, jenž určuje vztahy pohlaví, jeví se ne obnažený pohlavní instinkt, ale mnohostranné milostné soudružské zážitky, jak muže, tak i ženy. Tyto zážitky, aby odpovídaly formulujícím se požadavkům nové proletářské morálky, musí spočívati na těchto základních ustanoveních:
- Na rovnosti vzájemných vztahů, bez povýšenosti u muže a otrockého rozplývání se v lásce u ženy.
- Na vzájemném uznání práv druhého, bez pretensí vládnouti nedělitelně srdcem i duší druhého (cit vlastnictví zkažené buržoasní kultury).
- Na soudružské cítivosti, umění naslouchati i pochopiti práci duše blízkého, milovaného člověka. (Buržoasní kultura vyžadovala tuto citlivost jen u ženy.)
Ale prohlašujíc práva „okřídleného Erosa“ ideologie pracující třídy zároveň s tím podřizuje lásku členů pracovního kollektiva, lásku druha k druhu mocnějšímu citu: lásce — povinnostiku kollektivu. I když by byla veliká láska svazující dvě pohlaví, i když by bylo mnoho srdečných i duchových spojek svazujících je mezi sebou, podobná pouta s celým kollektivem musí býti ještě pevnější a mnohopočetnější, ještě více organická. Buržoasní morálka vyžadovala „vše pro milovaného člověka“, morálka proletariátu předpisuje: vše pro kollektiv.
Ale ke mně dolétá vaše otázka, můj mladý přítel. Ať milostné styky na půdě sesíleného ducha soudružství stanou se ideálem pracující třídy! Ale nepoloží-li tento ideál, tato „morální míra lásky“ opět těžkou ruku na milostné zažitky? Nezmačká-li, nezmrzačí-li něžná křídla „bojácného Erosa“? Osvobodivše lásku od okovů buržoasní morálky, neukováme-li my ji novými řetězy?
Ano, můj mladý příteli, vy máte pravdu. Ideologie proletariátu, odhazujíc buržoasní „morálku“ v oboru lásky i manželských vztahů, tím neméně nevyhnutelně vytvořuje svoji třídní morálku, svoje nová pravidla pro styk pohlaví, pravidla, která blíže odpovídají úlohám pracující třídy, vychovává city členů své třídy v určitém směru a tím přikládá i určité řetězy na city. Jedná-li se o lásku vypěstovanou buržoasní kulturou, pak nepochybně proletariát povytrhne mnohá peříčka z křídel Erosa buržoasní formace. Ale litovati toho, že pracovní třída vtiskne svoji pečeť i na vztah mezi pohlavím, aby přivedla cit lásky v souhlas se svoji úlohou, znamená, neumět dívati se do budoucnosti. Je jasné, že na místě dřívějších peříček v křídlech Erosa ideologie zdvihající se třídy dovede vypěstovat nové peří nevídané ještě krásy, síly i barvitosti. Nezapomínejte, můj mladý příteli, že láska nevyhnutelně mění svůj tvar i vyvíjí se k lepšímu zároveň se změnou kulturně-hospodářské base lidstva.
Jestli v milostném styku seslábne, slepá, vyžadující, všepohlcující vášeň, jestli odumře cit vlastnictví i egoistické přání „na vždy“ pro sebe upoutati milovaného, jestli zmizí samolibost muže i zločinné sebezapření svého „já“ u ženy, pak za to rozvíjí se jiné, cenné momenty v lásce. Zesílí úcta k Kotkem umění počítati s právy druhých, rozvije se vzájemné duševní soucítění, vyroste snaha projevovati lásku nejen v polibcích a objetích, ale i ve společném splynutí činů, sjednocené vůli, ve společné práci.
Úlohou proletářské ideologie jest ne vyhnati Erosa ze sociální společnosti, ale jen přezbrojit jeho toulec střelami nového tvaru. Vychovati cit lásky mezi pohlavím v duchu největší nové psychické síly — soudružské solidarity.
Nyní, můj mladý příteli, mám naději, že vám bude jasno, že zvýšený interes v otázkách lásky mezi pracující mládeži není symptomem „úpadku“. Nyní vy sám dovedete najíti to místo, jaké má láska zaujmout nejen v ideologii proletariátu, ale i v živém styku mezi pracující mládeži.
Poznámky
1) Mnohem správnější by bylo říci: tehdejší organisace vojska vyžadovala vysokých individuelních kvalit od každého jednotlivého bojovníka. Protože všechny boje byly bojem „těla proti tělu — muže proti muži! ←
2) Ovšem ve většině případů rytíře poháněla ne duchovní láska, ale žízeň po loupeži a zisku. ←
3) Ve 12. stol. iniciativou rytířských žen a rytířů, jejichž chování bylo často v odporu k vládnoucí morálce, začaly se konati t. zv. »soudy lásky«, ve kterých byly soudci »vznešené dámy«
Na jednom z takových soudů na otázku, může-li existovat opravdová láska v zákonném manželství, »soud lásky« vynesl tento rozsudek: »My zde přítomné usoudily jsme a tvrdíme, že láska nemůže vztahovat svoje práva na dva lidi nacházející se v manželství. Dva milenci, nejsouce k tomu přinucováni žádnými úvahami nebo nutnostmi, dobrovolně dají druh druhu vše; manželé, naopak jsouce svázáni domem, jeví se nuceni podrobovati se vůlí druha a jen následkem toho druh druhu ničeho neodříká. Ať toto usnesení, jež bylo vyneseno po zralém uvážení a vyjadřuje mínění mnohých vznešených dam, slouží jako stanovená a nezvratná pravda.«
Usnesení soudu r, 1174. 3. května. Usnesení č. 7. ←
4) Jiným přírodně biologickým pramenem lásky jest instinkt mateřství. Touha ženy po dítěti. Proplétající a křižující se mezi sebou tyto instinkty vytvořily přírodní basi pro rozvoj, spolu se sociálním vztahem složitých prožívání lásky. ←
5) Nezřídký konflikt, zejména u žen v současné přechodní době ←
6) Novému lidstvu bude třeba najíti i nová slova pro vyjádření těch mnohotvárných odstínů duševních zážitků, jimiž jen zhruba vyjadřují se takové vztahy duše jako láska, vášeň, upoutání, zamilovanost, přátelství — všechny nesčetné polotony, složitý vzorec duše, vyplývající z křižování se všech těchto různorodých citů, naprosto není možno vyjádřiti těmito zkostnatělými pojmy a rozplyzlými termíny. ←
7) »Chromá Gulda«. ←
8) »Aglavena a Selysetta« ←
Revoluční marxismus 