Předmluva ke knize „Na cestě k říjnu“
I
Vnější a vnitřní podmínky říjnové revoluce
Tři okolnosti vnějšího rázu způsobily, že proletářské revoluci v Rusku se podařilo poměrně snadno rozbít okovy imperialismu a tak svrhnout moc buržoasie.
Za prvé okolnost, že Říjnová revoluce vzplanula v době urputného boje mezi dvěma hlavními imperialistickými skupinami, skupinou anglo-francouzskou a rakousko-německou, kdy tyto skupiny, jsouce zaměstnány vzájemným bojem na život a na smrt, neměly ani času ani prostředků, aby se vážně věnovaly boji proti Říjnové revoluci. Tato okolnost měla pro Říjnovou revoluci obrovský význam, neboť jí umožnila využít urputných srážek uvnitř imperialismu k upevnění a k zorganisování svých sil.
Za druhé okolnost, že Říjnová revoluce vzplanula během imperialistické války, kdy pracující masy, utýrané válkou a toužící po míru, byly samou logikou věcí dovedeny k proletářské revoluci jako jedinému východisku z války. Tato okolnost byla pro Ríjnovou revoluci velmi důležitá, neboť jí vtiskla do ruky mocnou zbraň míru, usnadnila jí, aby mohla spojiti sovětský převrat s ukončením nenáviděné války, a tím jí získala sympatie mas jak na západě mezi dělnictvem, tak i na východě, mezi utiskovanými národy.
Za třetí, mohutné dělnické hnutí v Evropě a skutečnost, že na západě i na východě zrála revoluční krise, způsobená dlouhou imperialistickou válkou. Tato okolnost měla pro revoluci v Rusku neocenitelný význam, neboť jí zajistila spolehlivé spojence za hranicemi Ruska v boji proti světovému imperialismu.
Ale kromě okolností vnějšího rázu měla Říjnová revoluce ještě celou řadu vnitřních příznivých podmínek, které jí usnadnily vítězství.
Za hlavní takové podmínky je třeba pokládati:
Za prvé, Říjnová revoluce byla velmi aktivně podporována obrovskou většinou dělnické třídy Ruska.
Za druhé, Říjnová revoluce byla beze sporu podporována rolnickou chudinou a většinou vojáků, kteří toužili po míru a půdě.
Za třetí, Říjnová revoluce měla v čele jako vůdčí sílu tak vyzkoušenou stranu, jako je bolševická strana, stranu, jejíž síla tkvěla nejen v nabytých zkušenostech a v kázni, vypěstované během dlouhých let, nýbrž i v rozsáhlém spojení s pracujícími masami.
Za čtvrté, Říjnová revoluce měla proti sobě takové poměrně snadno přemožitelné nepřátele, jako více méně slabou ruskou buržoasii, jako statkářskou třídu, nadobro zdemoralisovanou rolnickými „rebeliemi“, a kompromisnické strany (stranu menševickou a eserskou), které za války úplně zbankrotovaly.
Za páté, Říjnová revoluce měla k disposici nesmírná prostranství mladého státu, kde mohla volně manévrovat, ustupovat, když toho vyžadovala situace, odpočinout si, nabrat sil a pod.
Za šesté, Říjnová revoluce mohla v boji proti kontrarevoluci počítati s dostatečným množstvím zdrojů potravin, paliva a surovin v zemi.
Spojením těchto vnějších a vnitřních okolností se vytvořila svérázná situace, která způsobila poměrně snadné vítězství Říjnové revoluce.
To ovšem neznamená, že Říjnová revoluce neměla jisté nepříznivé podmínky, pokud jde o vnější a vnitřní situaci. Cožpak je maličkostí na příklad taková nepříznivá okolnost, jakou byla známá osamocenost Říjnové revoluce, skutečnost, že vedle ní a v jejím sousedství nebylo sovětské země, o kterou by se mohla opřít? Je nesporné, že příští revoluce, na příklad v Německu, by se v tomto směru octla ve výhodnější situaci, neboť má v sousedství mocensky tak významnou sovětskou zemi, jako je náš Sovětský svaz. Nezmiňuji se už o tak nepříznivé podmínce Říjnové revoluce, jakou byla okolnost, že v zemi proletariát netvořil většinu.
Ale tyto nepříznivé okolnosti jen zdůrazňují obrovský význam svéráznosti vnitřních a vnějších podmínek Říjnové revoluce, o kterých jsem už mluvil.
Na tuto svéráznost se nesmí ani na chvíli zapomínat. Tuto svéráznost je nutno míti zvláště na zřeteli při rozboru německých událostí na podzim roku 1923. Především musí mít tuto svéráznost na paměti Trockij, který šmahem dělá analogii mezi Říjnovou revolucí a revolucí v Německu a příkře kaceřuje německou komunistickou stranu za její skutečné i domnělé chyby.
„V konkretní, historicky neobyčejně originální situaci roku 1917 — praví Lenin — bylo v Rusku snadné zahájit socialistickou revoluci, kdežto pokračovat v ní a dovésti ji ke konci bude v Rusku obtížnější než v evropských zemích. Již počátkem roku 1918 jsem se o tom zmiňoval a pozdějšími dvouletými zkušenostmi byla správnost tohoto tvrzení plně potvrzena. Takových specifických podmínek, jako: 1. možnost spojiti sovětský převrat se skončením — jeho zásluhou imperialistické války, která neuvěřitelně těžce doléhala na dělnictvo a rolnictvo; 2. možnost na určitou dobu využít boje na život a na smrt mezi dvěma světovládnými skupinami imperialistických dravců, které se nemohly spolčit proti sovětskému nepříteli; 3. možnost přestát poměrně dlouhou občanskou válku, zčásti pro ohromnou rozlohu země a pro špatné dopravní prostředky ; 4. existence tak hlubokého buržoasně-demokratického revolučního hnutí v rolnictvu, že strana proletariátu převzala revoluční požadavky od strany rolníků (sociálních revolucionářů, strany, ve své většině příkře odmítající bolševismus) a rázem je uskutečnila v důsledku vydobytí politické moci proletariátem — takových specifických podmínek v západní Evropě nyní není a takové nebo jiné podobné podmínky se tak snadno neopakují. Proto tedy — kromě několika jiných příčin — je v západní Evropě těžší zahájit socialistickou revoluci než bylo pro nás“ (viz sv. XXV, str. 205, Levičáctví — dětská nemoc komunismu pozn. RevMarx).
Na tato Leninova slova se zapomínat nesmí.
II
O dvou zvláštních stránkách říjnové revoluce, čili říjen a trockého theorie permanentní revoluce
Říjnová revoluce má dvě zvláštní stránky, které si musíme především ujasniti, chceme-li pochopiti vnitřní smysl a historický význam této revoluce.
Jaké jsou to zvláštní stránky?
Je to za prvé skutečnost, že diktatura proletariátu se u nás zrodila jako moc, která se utvořila na podkladě svazku proletariátu s pracujícími masami rolnictva, přičemž tyto masy byly vedeny proletariátem. Je to za druhé skutečnost, že diktatura proletariátu se u nás upevnila jako výsledek vítězství socialismu v jedné zemi, kapitalisticky málo vyspělé, zatím co se kapitalismus udržel v jiných zemích, kapitalisticky vyspělejších. To ovšem neznamená, že Říjnová revoluce nemá jiné zvláštní stránky. Nám však záleží nyní právě na těchto dvou stránkách nejen proto, že výstižně vyjadřují podstatu Říjnové revoluce, nýbrž i proto, že skvěle odhalují oportunistický ráz theorie „permanentní revoluce“.
Prozkoumejme stručně tyto zvláštní stránky.
Otázka pracujících mas středních vrstev, městských i venkovských, otázka získání těchto mas na stranu proletariátu je velmi důležitou otázkou proletářské revoluce. Osud revoluce a stabilita diktatury proletariátu závisí na tom, koho bude podporovati v boji o moc pracující lid měst i venkova, zda buržoasii nebo proletariát, čí zálohou bude, zda zálohou buržoasie nebo zálohou proletariátu. Revoluce roku 1848 a 1871 ve Francii padly hlavně proto, že rolnické zálohy se přiklonily k buržoasii. Říjnová revoluce zvítězila proto, že dovedla odtrhnout od buržoasie její rolnické zálohy, že dovedla získati tyto zálohy na stranu proletariátu a že v této revoluci se proletariát ukázal jedinou vůdčí silou. milionových mas pracujícího lidu měst i venkova.
Kdo to nepochopil, nikdy nepochopí ani ráz Říjnové revoluce, ani povahu diktatury proletariátu, ani svéráznost vnitřní politiky naší proletářské moci.
Diktatura proletariátu není pouhá vládní špička, „dovedně“ „sestavená“ pečlivou rukou „zkušeného stratéga“ a „rozumně se opírající“ o ty nebo ony vrstvy obyvatelstva. Diktatura proletariátu je třídní svazek proletariátu s pracujícími masami rolnictva k svržení kapitálu, k definitivnímu vítězství socialismu, za podmínky, že vůdčí silou v tomto svazku je proletariát.
Nejde zde tudíž o to, že by byly revoluční možnosti rolnického hnutí „trošičku“ nedoceňovány nebo „trošičku“ přeceňovány, jak se nyní rádi vyjadřují někteří diplomatičtí obhájci „permanentní revoluce““. Jde o povahu nového proletářského státu, který vznikl v důsledku Říjnové revoluce. Jde o ráz proletářské moci, o základy samé diktatury proletariátu,
„Diktatura proletariátu — praví Lenin — je zvláštní formou třídního svazku mezi proletariátem, předvojem pracujícího lidu a mezi četnými neproletářskými vrstvami pracujícího lidu (drobná buržoasie, drobní živnostníci, rolnictvo, inteligence atd.) nebo jejich většinou — svazku proti kapitálu, svazku za účelem úplného svržení kapitálu, úplného potlačení odporu buržoasie a jejích pokusů o restauraci, svazku za účelem definitivního vybudování a upevnění socialismu“ (viz sv. XXIV, str. 311).
A dále: :
„Diktatura proletariátu, přeložíme-li tento latinský, vědecký, historicko-filosofický pojem do prostší řeči, znamená: Jedině určitá třída, a to městští a vůbec tovární, průmysloví dělníci jsou s to vésti veškerou masu pracujících a vykořisťovaných v boji za svržení jařma kapitálu, v procesu tohoto svržení, v boji za udržení a upevnění vítězství, při vytváření nového, socialistického Poe řádu, v celém boji za úplné odstranění tříd“ (viz sv. XXIV, str. 336)
Taková je theorie diktatury proletariátu, jak ji vytvořil Lenin.
Jedna ze zvláštních stránek Říjnové revoluce záleží v tom, že tato revoluce je klasickým uskutečněním leninské theorie diktutury proletariátu.
Někteří soudruzi mají zato, že tato theorie je theorie čistě „ruská“, která platí jen pro poměry v Rusku. To je nesprávné. To je naprosto nesprávné. Když Lenin mluví o pracujících masách neproletářských tříd, vedených proletariátem, má na zřeteli nejen ruské rolníky, nýbrž i pracující živly v okrajových územích Sovětského svazu, která ještě nedávno byla koloniemi Rusku, Lenin ustavičně opakoval, že bez svazku s těmito jinonárodními masami proletariát Ruska nebude s to zvítězit. V článcích o národnostní otázce a v projevech na kongresech Kominterny Lenin vícekráte prohlásil, že vítězství světové revoluce je nemožné bez revolučního svazku, bez revolučního bloku proletariátu pokročilých zemí s utiskovanými národy zotročených kolonií. Nejsou však kolonie tytéž utiskované pracující masy, a především pracující masy rolnictva? Kdopak by nevěděl, že otázka osvobození kolonii je v podstatě otázkou osvobození pracujících mas neproletářských tříd z útisku a vykořisťování finančního kapitálu?
Z toho však vyplývá, že leninská theorie diktatury proletariátu není theorie čistě „ruská“, nýbrž theorie, která závazně platí pro všechny země. Bolševismus není jen ruský zjev. „Bolševismus“ – praví Lenin — je „vzor taktiky pro všechny“ (viz sv. XXII, str. 386, Proletářská revoluce a renegát Kautský pozn. RevMarx).
Tím je charakterisována první zvláštní stránka Říjnové revoluce.
Jak je tomu s Trockého theorií „permanentní revoluce“ z hlediska této zvláštní stránky Říjnové revoluce?
Nebudeme se šířiti o stanovisku Trockého roku 1905, kdy „prostě“ zapomněl na rolnictvo jako na revoluční sílu a razil hesly „bez cara, ale vládu dělnickou“, t. j. heslo revoluce bez rolnictva. Dokonce Radek, tento diplomatický obhájce „permanentní rovoluce“, je nucen nyní přiznati, že „permanentní revoluce“ znamenala roku 1905 „skok do prázdna““ ze skutečnosti. Teď zřejmů všichni přiznávají, že nestojí za to obírati se už tímto „skokom do prázdna“.
Nebudeme se také šířiti o stanovisku Trockého v období války, řekněme roku 1915, kdy v článku „Boj o moc“, ve kterém vycházel z názoru, že „žijeme v epoše imperialismu“, že imperialismus „nestaví proti starému režimu buržoasní národ, nýbrž proletariát proti buržoasnímu národu“, dospěl k závěru, že revoluční role rolnictva se musí zmenšovat, že heslo konfiskace půdy nemá už význam, jaký mělo dříve. Je známo, že Lenin, když analysoval tento článek Trockého, vytýkal mu tehdy, že „popírá“ „roli rolnictva“, uváděje, že „Trocký ve skutečnosti pomáhá liberálním dělnickým politikům Ruska, u nichž „popření“ role rolnictva znamená zdráhání se mobilisovat rolníky k revoluci“ (viz sv. XVIII, str. 318).
Přejděme raději k pozdějším pracím Trockého o tomto problému, k tomu, co napsal v době, kdy proletářská diktatura se již upevnila a kdy měl možnost ověřiti svou theorii „permanentní revoluce“ na faktech a své chyby opravit. Všimněme si „Předmluvy“ Trockého ke knize „Rok 1905“, kterou napsal roku 1922, V této „Předmluvě“ Trockij o „permanentní revoluci“ píše:
„Právě v mezidobí od 9, ledna do říjnové stávky roku 1905 dospěl autor k názorům na ráz revolučního vývoje Ruska, kterým se dostalo názvu theorie „permanentní revoluce“. Tento příliš učený název vyjadřoval myšlenku, že ruská revoluce má bezprostředně před sebou buržoasní cíle, nebude však moci se jimi spokojiti. Revoluce nebude s to vyřešit své nejbližší buržoasní úkoly jinak, než svěří-li moc proletariátu. A proletariát, jakmile uchopí moc, nebude se moci spokojiti buržoasním rámcem za revoluce. Naopak, proletářská avantgarda, právě proto, aby zajistila své vítězství, bude musit už od prvopočátku své vlády činiti velmi pronikavé zásahy nejen do feudálního vlastnictví, nýbrž i do vlastnictví buržoasního. Při tom se dostane do nepřátelských konfliktů nejen se všemi skupinami buržoasie, které ji podporovaly v prvních dobách jejího revolučního boje, nýbrž i se širokými masami rolnictva, s jejichž podporou se dostala k moci. Rozpory v postavení dělnické vlády v zaostalé zemi, kde rolnické obyvatelstvo má převážnou většinu, bude možno vyřešiti jedině v mezinárodním měřítku, v aréně světové revoluce proletariátu.“ (Podtrženo mnou J. St.)
To praví Trockij o své „permanentní revoluci“
Postačí jen porovnat tento citát už s uvedenými citáty z Leninových děl o diktatuře proletariátu, abychom pochopili, jak hluboká propast je mezi leninskou theorií diktatury proletariátu a mezi Trockého theorií o „permanentní revoluci“.
Lenin mluví o svazku proletariátu s pracujícími vrstvami rolnictva jako o základu diktatury proletariátu. Trockij dospívá však k „nepřátelským konfliktům“ „proletářské avantgardy“ se „širokými masami rolnictva“.
Lenin mluví o vedení pracujících a vykořisťovaných mas proletariátem. Trockij však dospívá k „rozporům v postavení dělnické vlády v zaostalé zemi, kde rolnické obyvatelstvo má převážnou většinu“.
Podle Lenina čerpá revoluce své síly především mezi dělnictvem
a rolnictvem samého Ruska. Trockij však dospívá k názoru, že potřebné síly je možno čerpati jedině „v aréně světové revoluce proletariátu“.
s Ale což když je souzeno, že mezinárodní revoluce se opozdí? Má naše revoluce nějakou naději na úspěch? Trockij neponechává žádnou naději, neboť „rozpory v postavení dělnické vlády . . . bude možno rozřešiti jedině… v aréně světové revoluce proletariátu“ Podle tohoto plánu zbývá naší revoluci jen jedna perspektiva: zkomírat ve svých vlastních rozporech a hnít za živa v očekávání světové revoluce.
Co je diktatura proletariátu podle Lenina?
Diktatura proletariátu je moc, která se opírá o svazek proletariátu s pracujícími masami rolnictva za účelem „úplného svržení kapitálu“, za účelem „definitivního vybudování a upevnění socialismu“.
Co je diktatura proletariátu podle Trockého?
Diktatura proletariátu je moc, která se dostává „do nepřátelských konfliktů“ se „širokými masami rolnictva“ a hledá vyřešení „rozporů“ jedině „v aréně světové revoluce proletariátu“.
Čím se liší tato „theorie permanentní revoluce“ od známé menševické theorie odmítání idee diktatury proletariátu ?
V podstatě ničím.
Pochybností být nemůže. „Permanentní revoluce“ není pouhé nedoceňování revolučních možností rolnického hnutí. „Permanentní revoluce“ je takové nedoceňování rolnického hnutí, které vede k odmítání leninské theorie diktatury proletariátu.
„Permanentní revoluce“ Trockého je odrůda menševismu.
Tak je tomu s první zvláštní stránkou Říjnové revoluce.
Čím je charakterisována druhá zvláštní stránka Říjnové revoluce?
Lenin, když zkoumal imperialismus, zejména v období války, dospěl k zákonu nerovnoměrného, ve skocích probíhajícího hospodářského a politického vývoje kapitalistických zemí. Smyslem tohoto zákona je, že podniky, trusty, průmyslová odvětví a jednotlivé země se nevyvíjejí rovnoměrně, v ustáleném pořadí, tak, že jeden trust, jedno průmyslové odvětví nebo jedna země jde ustavičně vpřed, kdežto druhé trusty nebo země se konsekventně opožďují jedna za druhou, nýbrž vývoj probíhá ve skocích, s přestávkami ve vývoji jedněch zemí a se skoky vpřed ve vývoji zemí druhých. Přitom „úplně oprávněná“ snaha opožďujících se zemí o udržení starých posic a stejně „„oprávněná““ snaha zemí, které postoupily vpřed, o uchvácení nových posic vede k tomu, že válečné konflikty mezi imperialistickými zeměmi jsou naprosto nevyhnutelné. Tak tomu bylo na příklad s Německem, které bylo před půl stoletím v porovnání s Francií a Anglií zemí zaostalou.
Totéž platí o Japonsku v porovnání s Ruskem. Je však známo, že už počátkem XX. století postoupily Německo a Japonsko ve svém vývoji tak daleko vpřed, že Německo již předstihlo Francii a začalo vytlačovat na světovém trhu Anglii, Japonsko pak začalo vytlačovat Rusko. Právě z těchto rozporů vznikla, jak známo, nedávná imperialistická válka.
Zákon ten vychází z těchto skutečností:
- „Kapitalismus se přeměnil v světový systém koloniálního útisku a finančního zdéptání obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou „pokročilých““ zemí“ (viz předmluvu k francouzskému vydání Leninova „Imperialismu““, sv. XIX, str. 74).
- „O tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhují do své války o rozdělení své kořisti celý svět“ (viz tamtéž).
- Růst rozporů uvnitř světového systému finančního útisku a neodvratnost válečných srážek vede k tomu, že světová fronta imperialismu se stává se strany revoluce snadno zranitelnou a průlom této fronty se strany jednotlivých zemí pravděpodobným.
- K tomuto průlomu může dojít nejpravděpodobněji v místech a v zemích, kde řetěz imperialistické fronty je slabší, t. j. kde imperialismus je nejméně upevněn a kde revoluce může být nejsnáze rozpoutána.
- Vzhledem k tomu je úplně možné a pravděpodobné vítězství socialismu v jedné zemi, byť kapitalisticky méně vyspělé, zatím co kapitalismus v jiných zemích, byť kapitalisticky vyspělejších, zůstává.
Takové jsou, stručně řečeno, základy leninské theorie proletářské revoluce.
V čem tkví druhá zvláštní stránka Říjnové revoluce?
Druhá zvláštní stránka Říjnové revoluce tkví v tom, že tato revoluce je vzorem praktické aplikace leninské theorie proletářské revoluce.
Kdo nepochopil tuto zvláštní stránku Říjnové revoluce, nikdy nepochopí ani mezinárodní povahu této revoluce, ani její obrovskou mezinárodní sílu, ani její svéráznou zahraniční politiku.
»Nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje — praví Lenin — je absolutním zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejdříve v několika málo zemích nebo dokonce v jedné, odděleně vzaté kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země, po vyvlastnění kapitalistů a zorganisování socialistické výroby ve své zemi, postavil by se proti ostatnímu, kapitalistickému světu, získávaje na svou stranu utiskované třídy jiných zemí, rozněcuje v nich povstání proti kapitalistům a vystupuje v případě nutnosti dokonce brannou mocí proti vykořisťovatelským třídám a jejich státům,“ Neboť „svobodné sjednocení národů na podkladě socialismu je nemožné bez více méně dlouhého, úporného boje socialistických republik se státy zaostalými“ (viz sv. XVIII, str. 232—233).
Oportunisté všech zemí tvrdí, že proletářská revoluce může započít — má-li podle jejich theorie vůbec někde započít — jen v průmyslově vyspělých zemích, že čím jsou tyto země průmyslově vyspělejší, tím více je vyhlídek na vítězství socialismu, a přitom vylučují možnost vítězství socialismu v jedné zemi, nadto ještě kapitalistický málo vyspělé, jako věc naprosto nepravděpodobnou. Lenin už za války, řídě se zákonem nerovnoměrného vývoje imperialistických států, vyzdvihuje proti oportunistům svou theorii proletářské revoluce o vítězství socialismu v jedné zemi, byť zemi kapitalisticky méně vyspělé.
Je známo, že Říjnová revoluce plně potvrdila správnost leninské theorie proletářské revoluce.
Jak je tomu s „permanentní revolucí“ Trockého s hlediska leninské theorie proletářské revoluce?
Všimněme si brožury Trockého „Naše revoluce“ (1906).
Trockij píše:
„Bez přímé státní podpory evropského proletariátu nebude dělnická třída Ruska s to udržeti se u moci a přeměniti své zatímní panství v dlouhodobou socialistickou diktaturu. O tom není možno ani na chvilku pochybovat.“
O čem svědčí tento citát? O tom, že vítězství socialismu v jedné zemi, v tomto případě v Rusku, je nemožné „bez přímé státní podpory evropského proletariátu“, t. j. před vydobytím moci evropským proletariátem.
Co má tato „theorie“ společného s Leninovou poučkou o možnosti vítězství socialismu „v jedné, odděleně vzaté kapitalistické zemi“?
Je jasné, že s ní nemá společného nic.
Ale připusťme, že tato brožura Trockého, která vyšla roku 1906, kdy bylo těžko určiti povahu naší revoluce, obsahuje bezděčné chyby a nesrovnává se plně s názory Trockého z pozdější doby. Všimněme si jiné brožury Trockého, jeho „Programu míru“, která vyšla před Říjnovou revolucí 1917 a byla nyní (1924) znovu přetištěna v knize „1917“, V této brožuře kritisuje Trockij leninskou theorii proletářské revoluce o vítězství socialismu v jedné zemi a klade proti ní heslo Spojených států evropských. Tvrdí, že vítězství socialismu v jedné zemi je nemožné, že vítězství socialismu je možné jen jako vítězství několika nejdůležitějších evropských zemí (Anglie, Ruska, Německa), které by se sjednotily v Spojené státy evropské, nebo je vůbec nemožné. Přímo praví, že „vítězná revoluce v Rusku nebo v Anglii je nemožná bez revoluce v Německu a naopak“
„Jediný poněkud konkretnější historický argument — praví Trockij — proti heslu Spojených států byl vysloven ve švýcarském „Sociálním Demokratu“ (tehdejším ústředním orgánu bolševické strany — J. St.) v této větě: „Nerovnoměrnost hospodářského a politického vývoje je absolutním zákonem kapitalismu.“ Z toho „Sociální Demokrat“ vyvozoval, že je možné vítězství socialismu v jedné zemi a že není proto zapotřebí podmiňovat diktaturu proletariátu v každém jednotlivém státu vytvořením Spojených států evropských. Myšlenka, že kapitalistický vývoj různých zemí je nerovnoměrný, je naprosto nesporná. Leč sama tato nerovnoměrnost je velice nerovnoměrná. Kapitalistická úroveň Anglie, Rakouska, Německa nebo Francie není stejná. Ale v porovnání s Afrikou a Asií představují všechny tyto země kapitalistickou „Evropu““, která je zralá pro sociální revoluci. Tvrzení, že ani jedna země nesmí ve svém boji „čekat“ na druhé země, je elementární myšlenka, kterou je užitečné a nutné opakovat, aby na místo ideje paralelní mezinárodní akce nebyla podvrhována idea vyčkávací mezinárodní nečinnosti. Nečekajíce na druhé, zahajujeme boj a pokračujeme v něm na domácí půdě v pevném přesvědčení, že naše iniciativa dá popud k boji v jiných zemích; a kdyby se tak nestalo, je beznadějné míti zato — to dosvědčují jak historické zkušenosti, tak theoretické argumenty — že by se na příklad revoluční Rusko mohlo udržet proti konservativní Evropě, nebo že by socialistické Německo mohlo zůstati v kapitalistickém světě isolováno.“
Jak vidíte, máme před sebou tutéž theorii současně dosaženého vítězství socialismu v nejdůležitějších evropských zemích jako pravidlo, theorii, která vylučuje leninskou theorii revoluce o vítězství socialismu v jedné zemi.
Není třeba dokazovati, že k úplnému vítězství socialismu, k úplnému zajištění před obnovou starého řádu je třeba společného úsilí proletářů několika zemí. Není třeba dokazovati, že proletariát Ruska, kdyby naše revoluce nebyla podporována evropským proletariátem, nebyl by mohl odolati všeobecnému náporu, stejně jako revoluční hnutí na západě, kdyby nebylo podporováno revolucí v Rusku, nebylo by se mohlo vyvíjeti tempem, jakým se začalo vyvíjet po proletářské diktatuře v Rusku. Není třeba dokazovat, že potřebujeme podpory. Co je však podpora naší revoluce západoevropským proletariátem? Sympatie evropských dělníků k naší revoluci, jejich odhodlání zhatit intervenční plány imperialistů — je to vše podpora, je to vše významná pomoc? Jistě že ano. Bez této podpory, bez této pomoci nejen evropského dělnictva, nýbrž i koloniálních a závislých zemí, dostala by se proletářská diktatura v Rusku do úzkých. Postačovaly dosud tyto sympatie a tato pomoc, spojená se silou naší Rudé armády a s odhodláním dělníků a rolníků Ruska s nasazením vlastního života ubránit socialistickou vlast — postačovalo to vše, abychom odrazili útoky imperialistů a vybojovali si nezbytné předpoklady k tomu, abychom se mohli doopravdy věnovat výstavbě? Ano, postačovalo. Rostou tyto sympatie, nebo ochabují? Jistě že rostou. Máme tedy příznivé podmínky nejen k tomu, abychom zlepšili organisaci socialistického hospodářství, nýbrž i k tomu, abychom také my pomohli nejen západoevropskému dělnictvu, nýbrž i utiskovaným národům východu? Ano, máme. O tom výmluvně svědčí sedmiletá historie proletářské diktatury v Rusku. Je možno popírati, že se u nás už projevil mohutný pracovní elán? Nikoli, to není možno popříti.
Jaký význam může mít po tom všem tvrzení Trockého, že revoluční Rusko by se nemohlo udržet proti konservativní Evropě?
Toto tvrzení může znamenat jen toto: za prvé, Trockij nevyciťuje vnitřní sílu naší revoluce; za druhé, Trockij nechápe neocenitelný význam morální podpory, kterou poskytují naší revoluci dělníci na západě a rolníci na východě; za třetí, Trockij nepostřehuje vnitřní neduh, který nyní rozežírá imperialismus.
Trockij, dav se unésti kritikou leninské theorie proletářské revoluce, bezděky sám sebe na hlavu porazil ve své brožuře „Program míru“, která vyšla roku 1917 a byla znovu vydána roku 1924.
Zastarala snad i tato brožura Trockého a přestala se, ať už z jakýchkoli důvodů, srovnávati s jeho nynějšími názory? Všimněme si pozdějších prací Trockého, které napsal po vítězství proletářské revoluce v Jedné zemi, v Rusku. Všimněme si na příklad „doslovu“ Trockého z roku 1922 k novému vydání brožury „Program míru“. V tomto „doslovu“ píše:
„Některým čtenářům se snad bude zdát, že tvrzení, které se několikrát opakuje v „Programu míru“, že proletářská revoluce nemůže být v rámci jednotlivé země dovedena k vítěznému konci, bylo vyvráceno téměř pětiletými zkušenostmi naší sovětské republiky. Ale takový závěr by byl neodůvodněný. Fakt, že dělnický stát se udržel proti celému světu v jedné zemi, a nadto v zemi zaostalé, svědčí o kolosální síle proletariátu, která v jiných, pokročilejších a civilisovanějších zemích bude s to dělat opravdu divy. Ale, ač jsme se ubránili politicky a vojensky jako stát, k vytvoření socialistické společnosti jsme nedospěli, ba dokonce ani nepřikročili… Do té doby, dokud v ostatních evropských státech vládne buržoasie, jsme nuceni v boji proti hospodářské osamocenosti usilovati o kompromis s kapitalistickým světem; zároveň je možno s jistotou říci, že tyto kompromisy nám mohou v nejlepším případě pomoci zahojiti ty nebo ony hospodářské rány, učinit ten nebo onen krok vpřed, že však skutečný rozmach socialistického hospodářství v Rusku bude možný jen po vítězství proletariátu v nejdůležitějších evropských zemích.“ (Podtrženo mnou J. St.)
To tvrdí Trockij, zjevně znásilňuje skutečnost a tvrdošíjně usiluje zachrániti „permanentní revoluci“ před úplným bankrotem.
Tedy, ať to vezmeš s jakékoli stránky, k vytvoření socialistické společnosti jsme nejen „nedospěli“, nýbrž dokonce ani „nepřikročili“. Leckdo sice spoléhal, jak se ukazuje, na „kompromisy s kapitalistickým světem“, avšak tyto kompromisy, jak se ukazuje, také k ničemu nevedou, neboť, ať to vezmeš s jakékoli stránky, „skutečného rozmachu socialistického hospodářství“ nedosáhneme, dokud nezvítězí proletariát „v nejdůležitějších evropských zemích“.
Nu, a poněvadž vítězství na západě ještě nebylo dosaženo, má revoluce v Rusku „na vybranou“: buď shnít za živa, nebo se přetvořit v buržoasní stát.
Není to nadarmo, že Trockij už dvě léta mluví o „zvrhnutí“ naší strany.
Není to nadarmo, že Trockij loni prorokoval „zkázu“ naší země.
Jak je možno uvésti v soulad tuto prapodivnou „theorii“ s Leninovou theorií o „vítězství socialismu v jedné zemi“ ?
Jak je možno uvésti v soulad tuto prapodivnou „perspektivu“ s Leninovou perspektivou, že nová hospodářská politika nám umožní „vybudovat základ socialistické ekonomiky“?
Jak je možno uvésti v soulad tuto „permanentní“ malomyslnost na příklad s těmito Leninovými slovy:
„Socialismus není už teď otázkou daleké budoucnosti nebo nějakého abstraktního ideálu či nějaké ikony. O ikonách jsme podrželi staré, prašpatné mínění. Socialismus jsme vnesli do všedního života a tady musíme dokázat, co dovedeme. Tohle je úkol dneška, tohle je úkol naší epochy. Dovolte mi, abych skončil svou řeč ujištěním, že ať je tento úkol jakkoli nesnadný, ať je v porovnání s naším dřívějším úkolem jakkoli nový a ať nám působí jakékoli obtíže, my všichni vespolek, ne zítra, ale za několik let, my všichni vespolek vyřešíme tento úkol stůj co stůj, takže z Ruska nepovského se stane Rusko socialistické“ (viz sv. XVII, str. 366).
Jak je možno uvésti v soulad onen „permanentní“ pesimismus na příklad s těmito Leninovými slovy:
„A vskutku, všechny důležité výrobní prostředky v držení státu, státní moc v rukou proletariátu, svazek tohoto proletariátu s mnohamilionovými masami drobných a nejdrobnějších rolníků, zajištění vůdčí role tohoto proletariátu mezi rolnictvem atd. — cožpak to není všecko, čeho je třeba, aby z družstevního hnutí, z pouhého družstevního hnutí, na které jsme dříve pohlíželi svrchu jako na kramářské a na které v jistém ohledu máme právo stejně pohlížet i nyní za nové hospodářské politiky, cožpak to není vskutku všecko, čeho je třeba k vybudování úplné socialistické společnosti? To ještě není vybudování socialistické společnosti, je to však všecko, čeho je třeba a co postačuje k tomuto vybudování“ (viz sv. XXVII, str. 392).
Je jasné, že tady není, ba ani nemůže být žádného souladu. „Permanentní revoluce“ Trockého je negací leninské theorie proletářské revoluce, a naopak leninská theorie proletářské revoluce je negací theorie „permanentní revoluce“.
Nevíra v síly a schopnosti naší revoluce, nevíra v síly a schopnosti ruského proletariátu — to je nejvnitřnější základ theorie „permanentní revoluce““.
Dosud byla obyčejně zdůrazňována jedna stránka theorie „permanentní revoluce“: nevíra v revoluční možnosti rolnického hnutí. Nyní, v zájmu spravedlnosti, je nutno tuto stránku doplnit stránkou druhou: nevírou v síly a schopnosti proletariátu Ruska.
Čím se liší theorie Trockého od obvyklé menševické theorie, že vítězství socialismu v jedné zemi, nadto ještě v zemi zaostalé, je nemožné bez předchozího vítězství proletářské revoluce „v nejdůležitějších zemích západní Evropy?“
V podstatě ničím.
Pochybností být nemůže. Trockého theorie „permanentní revoluce“ je odrůda menševismu.
V poslední době se rozplemenili v našem tisku shnilí diplomaté, kteří se snaží propašovat theorii „permanentní revoluce“ jako něco, co je možno sloučit s leninismem. Ovšem — tvrdí tito lidé tato theorie se roku 1905 ukázala nepoužitelnou. Ale chyba Trockého záleží v tom, že zaběhl tehdy vpřed, když se pokusil aplikovat na situaci roku 1905 to, co tehdy aplikováno být nemohlo. Ale později, praví tito lidé, na příklad v říjnu 1917, kdy revoluce už zcela nazrála, theorie Trockého se prý ukázala plně použitelnou. Není tak těžké se dovtípit, že hlavní slovo mezi těmito diplomaty má Radek. Poslechněte si jej prosím:
„Válka vyhloubila propast mezi rolnictvem, usilujícím o získání půdy a o mír, a mezi maloburžoasními stranami; válka podřídila rolnictvo vedení dělnické třídy a jejího předvoje — bolševické strany. Stala se možnou nikoli diktatura dělnické třídy a rolnictva, nýbrž diktatura dělnické třídy, opírající se o rolnictvo. To, co roku 1905 stavěla Rosa Luxemburgová a Trockij proti Leninovi (t. j. „permanentní revoluci“ — J. St.), se ukázalo ve skutečnosti druhou etapou dějinného vývoje“
Zde co slovo, to lež.
Není pravda, že se za války „stala možnou nikoli diktatura dělnické třídy a rolnictva, nýbrž diktatura dělnické třídy, opírající se o rolnictvo“. Únorová revoluce 1917 byla ve skutečnosti usku- tečněním diktatury proletariátu a rolnictva, která se svérázným způsobem proplétala s diktaturou buržoasie.
Není pravda, že s theorií „permanentní revoluce“, o které Radek stydlivě mlčí, přišla roku 1905 Rosa Luxemburgová a Trockij. Ve skutečnosti přišli s touto theorií Parvus a Trockij. Nyní, po deseti měsících, koriguje Radek svá slova a pokládá za nutné vyčinit Parvusovi za „permanentní revoluci“ Spravedlivé by však bylo, kdyby Radek vyčinil i Parvusovu společníkovi — Trockému.
Není pravda, že „permanentní revoluce“, odhozená revolucí roku 1905, se ukázala správnou v „druhé etapě dějinného vývoje“, t. j. za Říjnové revoluce. Celý průběh Říjnové revoluce, celý její vývoj ukázal a dokázal úplnou neudržitelnost theorie „permanentní revoluce“, její úplnou neslučitelnost se základy leninismu.
Slaďoučkými řečmi a shnilou diplomacií nepřeklenete propast, která zeje mezi theorií „permanentní revoluce“ a mezi leninismem.
III
O některých zvláštních stránkách taktiky bolševiků v období přípravy října
Abychom porozuměli taktice bolševiků v době přípravy Října, je nutno ujasnit si alespoň některé zvlášť důležité stránky této taktiky. To je tím nezbytnější, jelikož v četných brožurách o taktice bolševiků jsou často pomíjeny právě tyto zvláštní stránky.
Jaké jsou to zvláštní stránky?
První zvláštní stránka. Posloucháme-li Trockého, můžeme nabýt dojmu, že dějiny přípravy Října se dělí jen na dvě období, na období výzvěd a na období povstání, a co nadto je, od ďábla je. Co je dubnová manifestace roku 1917? „Dubnová manifestace, která zahnula více „doleva“, než se předpokládalo, byla výzvědným výpadem, jehož cílem bylo, zjistiti smýšlení mas a vzájemný poměr mezi masami a většinou v sovětech.“ A co je červencová demonstrace roku 1917? Podle názoru Trockého „věc se v podstatě i tentokráte omezila na nové širší výzvědy v nové vyšší etapě hnutí“. Bylo by zbytečné dokazovat, že červnová demonstrace roku 1917, která byla uspořádána na podnět naší strany, musela by být podle pojetí Trockého tím spíše nazvána „výzvědami“.
Z toho by tedy vyplývalo, že bolševici měli už v březnu 1917 hotovou politickou armádu, skládající se z dělníků a rolníků, a jestliže ji ani v dubnu, ani v červnu, ani v červenci neuvedli do pohybu za účelem povstání, nýbrž podnikli jen „výzvědy“, tedy proto a jedině proto, že „tyto výzvědy“ nepřinesly tehdy příznivých „výsledků“.
Bylo by zbytečné dokazovat, že tato zjednodušená představa o politické taktice naší strany není nic jiného, než směšování obyčejné vojenské taktiky s revoluční taktikou bolševiků.
Ve skutečnosti byly všechny tyto demonstrace především výsledkem živelného náporu mas, výsledkem pobouření mas proti válce, deroucího se do ulic.
Ve skutečnosti záležela zde úloha strany v tom, aby živelně vznikající akce mas byly organisovány a řízeny na podkladě revolučních hesel bolševiků.
Ve skutečnosti bolševici v březnu 1917 neměli, ba ani nemohli mít hotovou politickou armádu. Bolševici tuto armádu teprve budovali (a dobudovali ji konečně v říjnu 1917) v průběhu boje a srážek mezi třídami od dubna do října 1917, budovali ji jak dubnovou manifestací, tak červnovou a červencovou demonstrací, jak volbami do obvodních a celoměstských zastupitelstev, tak bojem proti kornilovštině, tak i získáním sovětů. Politická armáda není totéž co armáda vojenská. Zatím co vojenské velení zahajuje válku už s hotovou armádou, je strana nucena budovat svou armádu přímo v průběhu boje a v průběhu srážek mezi třídami, tou měrou, jak se samy masy přesvědčují na podkladě vlastních zkušeností o správnosti hesel strany, o správnosti její politiky.
Ovšem každá taková demonstrace skýtala zároveň určité osvětlení zastřeného vzájemného poměru sil, určité výzvědy, ale tyto výzvědy nebyly zde pohnutkou demonstrace, nýbrž jejím přirozeným výsledkem.
Lenin, analysuje události před povstáním v říjnu a porovnávaje je s událostmi v dubnu až červenci, praví:
„Situace je naprosto jiná než před 20.—21. dubnem, 9. červnem a 3. červencem, neboť tehdy šlo o živelné pobouření, které jsme jako strana buď nepostřehovali (20. dubna), nebo tlumili a dávali mu ráz pokojné demonstrace (9. června a 3. července). Tehdy jsme totiž dobře věděli, že sověty nejsou ještě naše, že rolníci ještě věří v liberdanovsko-černovskou cestu, a nikoli v cestu bolševickou (v povstání), že tudíž na naší straně většina lidu být nemůže, že by tudíž povstání bylo předčasné“ (viz sv. XXI, str. 345).
Je jasné, že jen s pouhými „výzvědy“ daleko nedojdeš.
Jde zřejmě nikoli o „výzvědy“, nýbrž o toto:
- Strana se v celém období přípravy Října neochvějně opírala ve svém boji o živelný rozmach masového revolučního hnutí;
- strana, opírající se o živelný rozmach, se s nikým nedělila o vedení hnutí;
- takové vedení hnutí jí usnadňovalo budování masové politické armády pro Říjnové povstání;
- taková politika vedla nezbytně k tomu, že celá příprava Října byla provedena za vedení jedné strany, strany bolševické;
- taková příprava Října přivedla také k tomu, že se v důsledku Říjnového povstání moc ocitla v rukou jedné strany, strany bolševické.
Tedy, s nikým nesdílené vedení jedné strany, strany komunistické, jako hlavní okolnost při přípravě Října — to je charakteristický rys Říjnové revoluce, to je první zvláštní stránka taktiky bolševiků v období přípravy Října.
Není třeba dokazovat, že bez této zvláštní stránky taktiky bolševiků bylo by vítězství diktatury proletariátu za podmínek imperialismu nemožné,
Tím se Říjnová revoluce k svému prospěchu odlišuje od revoluce roku 1871 ve Francii, kde se na vedení revoluce podílely dvě strany, z nichž ani jedna nemůže být nazvána stranou komunistickou.
Druhá zvláštní stránka. Příprava Října se tudíž děla za vedení jedné strany, strany bolševické, Ale jak vykonávala strana toto vedení, jak je uskutečňovala? Toto vedení uskutečňovala tak, že usilovala o isolaci kompromisních stran jako nejnebezpečnějších politických skupin v době rozpoutání revoluce, o isolaci eserů a menševiků. ,
V čem záleží hlavní strategické pravidlo leninismu ?
Záleží v zjištění,
- že nejnebezpečnější sociální oporou nepřátel revoluce v době blížícího se revolučního rozhodnutí jsou kompromisnické strany;
- že je nemožné svrhnouti nepřítele (carismus nebo buržoasii) bez isolace těchto stran;
- že hlavní úsilí v období přípravy revoluce musí proto směřovat k isolaci těchto stran, k odtržení širokých mas pracujícího lidu od těchto stran.
V období boje proti carismu, v období přípravy buržoasně-demokratické revoluce (1905—1916) byla nejnebezpečnější sociální oporou carismu liberálně-monarchistická strana, strana kadetská.
Proč? Poněvadž to byla strana kompromisnická, strana prosazující kompromis mezi carismem a většinou lidu, t. j. veškerým rolnictvem. Je pochopitelné, že strana zaměřovala tehdy hlavní palbu proti kadetům, neboť bez isolace kadetů nebylo možno počítat s tím, že rolnictvo se rozejde s carismem, dokud však nebyl zajištěn tento rozchod, nebylo možno počítati s vítězstvím revoluce. Mnozí tehdy nechápali tuto zvláštní stránku bolševické strategie a vytýkali bolševikům přílišné „kadetožroutství“, tvrdíce, že boj proti kadetům „vzdaluje“ bolševiky od boje proti hlavnímu nepříteli proti carismu. Ale tyto výtky, nemající žádný podklad, svědčily o přímém nechápání bolševické strategie, která vyžaduje isolace kompromisnické strany proto, aby bylo usnadněno, uspíšeno vítězství nad hlavním nepřítelem.
Není třeba dokazovat, že bez takové strategie byla by hegemonie proletariátu v buržoasně-demokratické revoluci nemožná.
V období přípravy Října se těžiště bojujících sil přesunulo na nové pole. Cara už nebylo. Kadetská strana se přeměnila z kompromisnické síly v sílu vládnoucí, v panující sílu imperialismu. Boj nebyl už veden mezi carismem a lidem, nýbrž mezi buržoasií a proletariátem. Nejnebezpečnější sociální oporou imperialismu v tomto období byly maloburžoasní demokratické strany, strana eserská a menševická. Proč? Poněvadž tyto strany byly tehdy stranami kompromisnickými, stranami, prosazujícími dohodu mezi imperialismem a pracujícími masami. Je pochopitelné, že hlavní palba bolševiků byla tehdy zaměřena proti těmto stranám, neboť bez isolace těchto stran nebylo možno počítati s tím, že pracující masy se rozejdou s imperialismem, dokud však nebyl zajištěn tento rozchod, nebylo možno počítat s vítězstvím sovětské revoluce. Mnozí tehdy nechápali tuto zvláštní stránku bolševické taktiky, vytýkajíce bolševikům, že „přespříliš nenávidí“ esery a menševiky, že „zapomněli“ na hlavní cíl. Ale celé období přípravy Října výmluvně dosvědčuje, že jedině takovou taktikou mohli bolševici zajistit vítězství Říjnové revoluce.
Charakteristickým rysem tohoto období je další radikalisace pracujících mas rolnictva, jejich zklamání v eserech a menševicích, jejich odchod od těchto stran, jejich obrat k přímému semknutí se kolem proletariátu jako jediné důsledně revoluční síly, schopné dovésti zemi k míru. Dějiny tohoto období jsou dějinami boje mezi esery i menševiky a mezi bolševiky, boje o pracující masy rolnictva, o získání těchto mas. O výsledku tohoto boje rozhodlo koaliční období, období kerenštiny, zdráhání eserů a menševiků konfiskovat statkářskou půdu, boj eserů a menševiků za to, aby válka byla vedena dále, červnová (červencová) ofensiva na frontě, trest smrti pro vojáky a kornilovské povstání. A to všecko r0zhodle e výsledku tohoto boje výhradně ve prospěch bolševické strategie. Neboť bez isolace eserů a menševiků nebylo možno svrhnouti vládu imperialistů, a bez svržení této vlády zase nebylo možno vyprostiti se z války. Politika isolace eserů a menševiků se osvědčila jako politika jedině správná.
Tedy, isolace strany menševické a strany eserské jako hlavní linie řízení přípravy Října — to je druhá zvláštní stránka taktiky bolševiků.
Není třeba dokazovat, že bez této zvláštní stránky taktiky bolševiků nebyl by svazek dělnické třídy s pracujícími masami rolnictva uskutečněn.
Je charakteristické, že Trockij o této zvláštní stránce bolševické taktiky neříká ve svých „Poučeních z Října“ nic, nebo téměř nic.
Třetí zvláštní stránka. Strana řídila tudíž přípravu Října tak, aby eserská a menševická strana byly isolovány, aby široké masy dělnictva a rolnictva byly odtrženy od těchto stran. Ale jak byla prováděna stranou tato isolace konkretně, v jaké formě, pod jakým heslem? Byla prováděna ve formě revolučního hnutí mas za vládu sovětů, pod heslem „Všecku moc sovětům“, bojem za přeměnu sovětů z orgánů mobilisace mas v orgány povstání, v orgány moci, v aparát nového proletářského státu.
Proč se bolševici chopili právě sovětů jako hlavní organisační páky, která mohla usnadnit isolaci menševiků a eserů, která byla s to uspíšit proletářskou revoluci a jejímž úkolem bylo přivésti milionové masy pracujícího lidu k vítězství diktatury proletariátu ?
Co jsou sověty?
„Sověty — pravil Lenin již v září 1917 — jsou nový státní aparát, který skýtá, za prvé, ozbrojenou moc dělníků a rolníků, při čemž tato moc není odtržena od lidu jako moc staré stálé armády, nýbrž je s ním co nejúžeji spjata; vojensky je tato moc nepoměrně silnější než moci dřívější; v revolučním ohledu nemůže být ničím jiným nahrazena. Za druhé, tento aparát skýtá spojení s masami, s většinou lidu, a to spojení tak úzké a nerozlučné, které je možno zkontrolovat a obnovit tak snadno, že o něčem podobném není v dřívějším státním aparátu ani potuchy. Za třetí, tento aparát, poněvadž jeho funkcionáři jsou voleni a sesazováni z vůle lidu, bez byrokratických formalit, je mnohem demokratičtější než aparáty dřívější. Za čtvrté, skýtá pevné spojení s nejrozmanitějšími povoláními : a tím usnadňuje nejrůznější nejdokonalejší reformy bez byrokracie. Za páté, skýtá formu organisace předvoje, t. j. nejuvědomělejší, nejenergičtější a nejvyspělejší části utiskovaných tříd, dělnictva a rolnictva, a je tudíž aparátem, s jehož pomocí předvoj utiskovaných tříd může mobilisovat, vychovat, učit a vésti veškerou obrovskou masu těchto tříd, která dosud stála úplně stranou politického „života, stranou historie. Za šesté, umožňuje spojovat přednosti parlamentarismu s přednostmi bezprostřední a přímé demokracie, t. j. spojovat v osobách volených zástupců lidu jak zákonodárné funkce, tak i provádění zákonů. V porovnání s buržoasním parlamentarismem je to takový krok vpřed ve vývoji demokracie, který má světodějný význam… Kdyby lidová tvůrčí schopnost revolučních tříd nevytvořila sověty, byla by proletářská revoluce v Rusku věc beznadějná, neboť proletariát by moc s pomocí starého aparátu nesporně udržet nemohl a nový aparát vytvořit rázem možno není“ (viz sv. XXI, str. 258—259).
Proto se bolševici chopili sovětů jako hlavního organisačního článku, schopného usnadnit organisaci Říjnové revoluce a vytvoření nového mohutného aparátu proletářského státu.
Heslo „Všecku moc sovětům“ s hlediska svého vnitřního vývoje prošlo dvěma stadii: prvním (až do červencové porážky bolševiků, v době dvojvládí) a druhým (po porážce kornilovského povstání).
V prvém stadiu znamenalo toto heslo rozbití bloku menševiků a eserů s kadety, ustavení sovětské vlády, skládající se z menševiků a eserů (neboť sověty byly tehdy esersko-menševické), právo svobodné agitace pro oposici (t. j. bolševiky) a volný boj stran v sovětech s výpočtem na to, že se tímto bojem bolševikům podaří získat sověty a změnit složení sovětské vlády pokojným rozvíjením revoluce. Tento plán ovšem neznamenal diktaturu proletariátu. Beze sporu však usnadňoval přípravu podmínek, nezbytných k zajištění diktatury, neboť tím, že svěřoval vládu menševikům a eserům a nutil je, aby uskutečnili svou protirevoluční platformu, urychloval odhalení skutečné podstaty těchto stran, urychloval jejich isolaci a jejich odtržení od mas. Červencová porážka. bolševiků přerušila však tento vývoj, neboť dala převahu generálsko-kadetské kontrarevoluci a vehnala esery a menševiky do náruče této kontrarevoluce. Tato okolnost přiměla stranu, že vzala na čas s denního pořadu heslo „Všecku moc sovětům“, aby je znovu vytyčila za nového rozmachu revoluce.
Porážka kornilovského povstání zahájila druhé stadium. Heslo »»Všecku moc sovětům““ se znovu dostalo na denní pořad. Ale nyní toto heslo už neznamenalo totéž, co v prvním stadiu. Jeho náplň se od základu změnila. Nyní toto heslo znamenalo úplný rozchod s imperialismem a přechod moci do rukou bolševiků, neboť sověty ve své většině byly už bolševické. Nyní toto heslo znamenalo bezprostřední přiblížení revoluce k diktatuře proletariátu pomocí povstání. Nejen to, nyní toto heslo znamenalo organisování diktatury proletariátu a její ustavení ve formě státu.
Neocenitelný význam taktiky přeměny sovětů v orgány státní moci spočíval v tom, že tato taktika odvracela milionové masy pracujícího lidu od imperialismu, demaskovala stranu menševickou a stranu eserskou jako nástroj imperialismu a vedla tyto masy, abych tak řekl, přímou cestou k diktatuře proletariátu.
Tedy, politika přeměny sovětů v orgány státní moci jako jedna z nejdůležitějších podmínek isolace kompromisnických stran a vítězství diktatury proletariátu — to je třetí zvláštní stránka taktiky bolševiků v období přípravy Října.
Čtvrtá zvláštní stránka. Obraz by nebyl úplný, kdybychom neprobrali problém, jak a proč se podařilo bolševikům učinit z hesel své strany hesla milionových mas, pohánějící revoluci vpřed, jak a proč se jim podařilo přesvědčit o správnosti své politiky nejen avantgardu a nejen většinu dělnické třídy, nýbrž i většinu lidu.
Jde o to, že k vítězství revoluce, je-li tato revoluce opravdu revolucí lidovou, strhující milionové masy, nepostačuje jen pouhá správnost hesel strany. K vítězství revoluce je třeba ještě jedné nezbytné podmínky, a to, aby se samy masy přesvědčily na podkladě vlastních zkušeností o správnosti těchto hesel. Jedině pak se hesla strany stávají hesly samých mas. Jedině pak se revoluce stává opravdu revolucí lidovou. Jedna zvláštní stránka taktiky bolševiků v období přípravy Října spočívá v tom, že dovedla správně určit cesty a obraty, které přirozeným způsobem přivádějí masy k heslům strany, na samý, abych tak řekl, práh revoluce, usnadňujíc jim tak, aby mohly pocítit, ověřit a rozpoznat na podkladě vlastních zkušeností správnost těchto hesel. Jinými slovy, jedna zvláštní stránka taktiky bolševiků záleží v tom, že nesměšuje vedení strany s vedením mas, že jasně vidí rozdíl mezi vedením strany a vedením mas, že je tudíž naukou nejen o vedení strany, nýbrž i o vedení milionových mas pracujícího lidu.
Názorný příklad, v kterém se projevila tato zvláštní stránka bolševické taktiky, skýtá zkušenost se svoláním a rozehnáním ústavodárného shromáždění.
Je známo, že bolševici razili heslo republiky sovětů už v dubnu 1917. Je známo, že ústavodárné shromáždění je buržoasním parlamentem, který celou svou podstatou odporuje základům republiky sovětů. Jak se mohlo stát, že bolševici, usilujíce o republiku sovětů, dožadovali se zároveň od Prozatímní vlády neprodleného svolání ústavodárného shromáždění? Jak se mohlo stát, že bolševici se nejen zúčastnili voleb, ale sami svolali ústavodárné shromáždění? Jak se mohlo stát, že bolševici měsíc před povstáním, při přechodu od starého k novému, připouštěli možnost dočasné kombinace republiky sovětů s ústavodárným shromážděním?
A „stalo se“ tak proto,
- že idea ústavodárného shromáždění byla jednou z nejpopulárnějších idejí v širokých masách obyvatelstva;
- že heslo neprodleného svolání ústavodárného shromáždění usnadňovalo odhalení kontrarevoluční povahy Prozatímní vlády;
- že k tomu, aby idea ústavodárného shromáždění byla v očích lidových mas zdiskreditována, bylo nutno přivésti tyto masy až na práh ústavodárného shromáždění s jejich požadavky půdy, míru a vlády sovětů a tak uvésti tyto masy do konfliktu se skutečným a existujícím ústavodárným shromážděním;
- že jen tak bylo možno masám usnadniti, aby se na podkladě vlastních zkušeností přesvědčily o kontrarevoluční povaze ústavodárného shromáždění a o nutnosti jeho rozehnání;
- že všecko to pochopitelně předpokládalo možnost připuštění dočasné kombinace republiky sovětů s ústavodárným shromážděním jako jednoho z prostředků k překonání ústavodárného shromáždění;
- že tato kombinace, kdyby se byla uskutečnila za předpokladu přechodu veškeré moci do rukou sovětů, mohla znamenat jen podřízení ústavodárného shromáždění sovětům, jeho přeměnu v přívěsek sovětů, jeho bezbolestné odumírání.
Není třeba dokazovat, že bez této politiky bolševiků nebylo by rozehnání ústavodárného shromáždění provedeno tak hladce a další akce eserů a menševiků pod heslem „Všecku moc ústavodárnému shromáždění“ by nebyly tak neslavně zkrachovaly.
„Účastnili jsme se — praví Lenin — voleb do ruského buržoasního parlamentu, do ústavodárného shromáždění, v září-listopadu 1917. Byla naše taktika správná nebo ne?… Zdaž jsme my, ruští bolševici, v září-listopadu 1917 neměli větší právo než kteříkoli komunisté na západě soudit, že v Rusku je parlamentarismus politicky překonán? Ovšem že ano, neboť nezáleží přece na tom, existují-li buržoasní parlamenty dávno nebo krátce, nýbrž na tom, jak jsou široké masy pracujícího lidu připraveny (ideově, politicky a prakticky) přijati sovětské zřízení a rozehnat buržoasně-demokratický parlament (nebo připustit jeho rozehnání). Je naprosto nesporným a dokonale zjištěným historickým faktem, že v Rusku v září-listopadu 1917 dělnická třída ve městech, vojáci a rolníci byli v důsledku řady zvláštních okolností neobyčejně připraveni k přijetí sovětského zřízení a k rozehnání nejdemokratičtějšího buržoasního parlamentu. A přesto bolševici ústavodárné shromáždění: nebojkotovali, nýbrž zúčastnili se voleb před dobytím politické moci proletariátem i po něm (viz sv. XXV, str. 201—202).
Proč vlastně bolševici nebojkotovali ústavodárné shromáždění?
Lenin vysvětluje:
„Dokonce několik týdnů před vítězstvím sovětské republiky, dokonce i po něm, účast v buržoasně-demokratickém parlamentě revolučnímu proletariátu nejem neškodí, nýbrž mu usnadňuje, aby dokázal zaostalým masám, proč takové parlamenty mají být rozehnány, usnadňuje úspěšnost jich rozehnání, usnadňuje „politické překonávání“ buržoasního parlamentarismu“ (viz tamtéž).
Je charakteristické, že Trockij nechápe tuto zvláštní stránku bolševické taktiky a ohrnuje nos nad „theorií“ kombinace ústavodárného shromáždění se sověty jako nad hilferdingovštinou.
Nechápe, že připustit takovou kombinaci ve spojení s heslem povstání a za pravděpodobného vítězství sovětů, ve spojení se svoláním ústavodárného shromáždění, je jedině revoluční taktika, která nemá nic společného s hilferdingovskou taktikou přeměny sovětů v přívěsek ústavodárného shromáždění, že chyba některých soudruhů v této otázce mu nedává právo, aby haněl naprosto správné stanovisko Lenina a strany o „kombinované státní formě“ za určitých předpokladů (srovnej sv. XXI, str. 338).
Nechápe, že bez svérázné politiky bolševiků, kterou prováděli V souvislosti s ústavodárným shromážděním, nepodařilo by se jim získat na svou stranu milionové masy lidu a že kdyby nebyli získali tyto masy, nebyli by mohli učiniti z Říjnového povstání dalekosáhlou lidovou revoluci.
Je zajímavé, že Trockij ohrnuje nos dokonce nad výrazy „lid““, „revoluční demokracie“ atp., které se vyskytují v článcích bolševiků, neboť je pokládá pro marxistu za nepřípustné.
Trockij zřejmě zapomíná, že Lenin, tento nesporný marxista, dokonce v září 1917, měsíc před vítězstvím diktatury, psal o „nezbytnosti neprodleného přechodu veškeré moci do rukou revoluční demokracie, vedené revolučním proletariátem“ (viz sv. XXI, str. 198).
Trockij zřejmě zapomíná, že Lenin, tento vesporný marxista, když cituje známý Marxův dopis Kugelmannovi (z dubna 1871), v kterém se praví, že rozbití byrokratické vojenské státní mašinerie je předpokladem každé skutečně lidové revoluce na kontinentě, černé na bílém píše:
„Zvláštní pozornost zasluhuje neobyčejně důmyslná Marxova poznámka, že rozmetání byrokraticko-vojenské státní mašinerie je „předpokladem každé skutečně lidové revoluce“. Tento pojem „lidové“ revoluce překvapuje v Marxových ústech a ruští plechanovci a menševici, tito následovníci Struveho, kteří by se chtěli počítat mezi marxisty, by snad mohli prohlásit tento Marxův výraz za „přeřeknutí“ Udělali z marxismu tak ubohou liberální zkomoleninu, že kromě protikladu mezi buržoasní a proletářskou revolucí pro ně nic jiného neexistuje, a mimo to i tento protiklad chápou nemožně dogmaticky… V Evropě r. 1871 na kontinentě netvořil proletariát v žádné zemi většinu lidu. „Lidová““ revoluce, která strhuje do hnutí opravdu většinu, mohla být lidovou jedině tehdy, jestliže se jí zúčastnily jak proletariát, tak i rolnictvo. Obětyto třídy také tvořily tehdy „lid““. Obě tyto třídy mají společné to, že je „byrokraticko-vojenská státní mašinerie“ utiskuje, rdousí a vykořisťuje. Rozbít tuto mašinerii, rozmetat ji je opravdu v zájmu „lidu“, jeho většiny, dělníků a většiny rolnictva, je „předpokladem“ svobodného svazku chudého rolnictva s proletariátem, a bez tohoto svazku není demokracie stabilní a socialistické přetvoření společnosti je nemožné“ (viz sv. XXI, str. 395—396).
Na tato Leninova slova se nesmí zapomínat.
Tedy schopnost přesvědčovati masy na podkladě vlastních zkušeností o správnosti hesel strany tím, že tyto masy jsou přiváděny na revoluční posice, což je nejdůležitějším předpokladem k získání milionů pracujícího lidu pro politiku strany — to je čtvrtá zvláštní stránka taktiky bolševiků v období přípravy Října.
Mám zato, že to, co jsem uvedl, úplně postačuje, abychom si ujasnili charakteristické rysy této taktiky.
IV
Říjnová revoluce jako počátek a předpoklad světové revoluce
Je nesporné že universální theorie současně dosaženého vítězství revoluce v nejdůležitějších evropských zemích, theorie nemožnosti vítězství socialismu v jedné zemi se ukázala theorií uměle vykonstruovanou, života neschopnou. Sedmileté dějiny proletářské revoluce v Rusku svědčí nikoli ve prospěch této theorie, nýbrž proti ní. Tato theorie je nepřijatelná nejen jako schema vývoje světové revoluce, neboť odporuje zřejmým faktům. Ještě nepřijatelnější je jako heslo, neboť neprobouzí, nýbrž spoutává iniciativu jednotlivých zemí, nabývajících možnosti v důsledku určitých historických podmínek samostatně prolomiti frontu kapitálu, neboť dává podnět nikoli k aktivnímu náporu jednotlivých zemí na kapitál, nýbrž k pasivnímu vyčkávání chvíle „všeobecného rozřešení“, neboť posiluje mezi proletáři jednotlivých zemí nikoli ducha revoluční odhodlanosti, nýbrž ducha hamletovských pochyb — „a co když nás druzí nechají na holičkách“. Lenin má plně pravdu, když tvrdí, že vítězství proletariátu v jedné zemi je „typický případ“, že „revoluce současně provedená v několika zemích“, může být jen „vzácnou výjimkou“ (viz sv. XXIII, str. 354).
Avšak leninská theorie revoluce se neomezuje, jak známo, jen na tuto stránku. Je zároveň theorií vývoje světové revoluce. (Viz „O základech leninismu“ J. St.) Vítězství socialismu v jedné zemi není úkolem, který by sám o sobě postačoval. Revoluce zvítězivší země nemá se považovat za soběstačnou veličinu, nýbrž za oporu, prostředek k uspíšení vítězství proletariátu ve všech zemích. Neboť vítězství revoluce v jedné zemi, v tomto případě v Rusku, je nejen výsledek nerovnoměrného vývoje a stupňujícího se rozkladu imperialismu. Je zároveň počátkem a předpokladem světové revoluce.
Je nesporné, že cesty vývoje světové revoluce nejsou tak jednoduché, jak by se to mohlo zdát dříve, dokud nezvítězila revoluce v jedné zemi, dokud nevznikl vyspělý imperialismus, který je „předvečerem socialistické revoluce“. Objevil se totiž nový činitel, jako je zákon nerovnoměrného vývoje kapitalistických zemí, uplatňující se v poměrech vyspělého imperialismu a svědčící o nevyhnutelnosti válečných konfliktů, o všeobecném oslabení světové fronty kapitálu a o možnosti vítězství socialismu v jednotlivých zemích. Objevil se totiž nový činitel, jako je obrovská sovětská země, která se rozprostírá mezi západem a východem, mezi střediskem finančního vykořisťování světa a mezi jevištěm koloniálního útisku, a tato země pouhou svou existencí revolucionisuje celý svět.
To všecko jsou činitelé (nemluvím už o jiných činitelích méně důležitých), na které musí býti vzat zřetel při zkoumání cest světové revoluce.
Dříve se obyčejně mělo zato, že revoluce se bude vyvíjeti rovnoměrným „vyzráváním“ prvků socialismu, především ve vyspělejších, „pokročilých“ zemích. Nyní tato představa vyžaduje podstatných změn.
„Systém mezinárodních vztahů — praví Lenin — se utvořil nyní tak, že v Evropě jeden stát — Německo — byl poroben státy vítěznými. Dále, řada států, a to nejstarších států na západě, dosáhla v důsledku vítězství postavení, kdy mohou využívati tohoto vítězství, aby svým utiskovaným třídám poskytly řadu málo významných ústupků — ústupků, které přesto brzdí revoluční hnutí v těchto zemích a vytvářejí něco na způsob „„sociálního míru“.
„Zároveň celá řada zemí: Východ, Indie, Čína atp., byla právě v důsledku poslední imperialistické války nadobro vyhozena ze své koleje. Jejich vývoj nadobro vstoupil na stejnou cestu kapitalistického vývoje jako kráčí celá Evropa. Začalo v nich stejné vření jako v celé Evropě. A celému světu je nyní jasné, že byly strženy na takovou cestu vývoje, která nezbytně vede ke krisi celého světového kapitalismu.“
Vzhledem k tomu a v souvislosti s tím „západoevropské kapitalistické země dovrší svůj vývoj k socialismu… nikoli tak, jak jsme to očekávali dříve. Dovršují jej nikoli tím, že by v nich socialismus rovnoměrně „vyzrával“, nýbrž vykořisťováním jedněch států druhými, vykořisťováním prvního státu ze států poražených za imperialistické války, jež bude spojeno s vykořisťováním celého východu. A na druhé straně se východ nadobro dostal do revolučního pohybu právě v důsledku této první imperialistické války a byl nadobro zatažen do všeobecného víru světového revolučního hnutí“ (viz sv. XXVII, str. 415- -416).
Přidáme-li k tomu fakt, že vítěznými zeměmi jsou vykořisťovány nejen poražené země a kolonie, nýbrž že i část vítězných zemí se dostává do sféry finančního vykořisťování nejsilnějšími vítěznými zeměmi, Amerikou a Anglií, že rozpory mezi všemi těmito zeměmi jsou velmi důležitým činitelem rozkladu světového imperialismu, že kromě těchto rozporů ještě existují a vyvíjejí se velmi hluboké rozpory v každé z těchto zemí, že všecky tyto rozpory jsou prohlubovány a zostřovány tím, že vedle těchto zemí tu existuje veliká Republika sovětů — přihlédneme-li k tomu všemu, bude obraz /svéráznosti mezinárodní situace více méně úplný.
Je nejpravděpodobnější, že světová revoluce se bude vyvíjet tak, že se řada nových zemí revoluční cestou odloučí od systému imperialistických států, při čemž proletáři těchto zemí budou podporováni proletariátem imperialistických států. Vidíme, že první země, která se odloučila, první vítězná země je už podporována dělnickými a vůbec pracujícími masami ostatních zemí.
Bez této podpory by se nebyla mohla udržeti. Je nesporné, že tato podpora bude sílit a vzrůstat. Je však rovněž nesporné i to, že sám vývoj světové revoluce, sám proces odlučování řady nových zemí od imperialismu bude probíhat tím rychleji a důkladněji, čím důkladněji se bude upevňovat socialismus v první vítězné zemi, čím rychleji se bude tato země přeměňovat v základnu dalšího rozvíjení světové revoluce, v páku dalšího rozkladu imperialismu.
Je-li správná poučka, že definitivní vítězství socialismu v první osvobozené zemi je nemožné bez společného úsilí proletářů několika zemí, je stejně správné i to, že světová revoluce se bude rozvíjet tím rychleji a důkladněji, čím účinnější bude pomoc, kterou poskytne první socialistická země dělnickým a pracujícím masám všech ostatních zemí.
V čem se musí projevovati tato pomoc?
Musí se projevovati za prvé v tom, že vítězná země „vykoná co nejvíce z toho, co je možno udělat v jedné zemi pro rozvoj, podporu a povzbuzení revoluce ve všech zemích“ (viz Lenin, sv. XXIII. str. 385).
Musí se projevovati za druhé v tom, že „vítězný proletariát“ jedné země „po vyvlastnění kapitalistů a zorganisování socialistické výroby ve své zemi, se postaví… proti ostatnímu, kapitalistickému světu, získávaje na svou stranu utiskované třídy jiných zemí, rozněcuje v nich povstání proti kapitalistům a vystupuje v případě nutnosti dokonce brannou mocí proti vykořisťovatelským třídám a jejich státům“ (viz Lenin, sv. XVIII, str. 232—233).
Charakteristický rys této pomoci, kterou bude poskytovat vítězná země, tkví nejen v tom, že tato pomoc uspíší vítězství proletářů v jiných zemích, nýbrž i v tom, že usnadňujíc toto vítězství, zajistí tím definitivní vítězství socialismu v první vítězné zemi.
Je nejpravděpodobnější, že v procesu vývoje světové revoluce, zároveň s ohnisky imperialismu v jednotlivých kapitalistických zemích a se systémem těchto zemí na celém světě, se utvoří ohniska socialismu v jednotlivých sovětských zemích a systém těchto ohnisek na celém světě, přičemž boj mezi těmito dvěma systémy naplní dějiny rozvoje světové revoluce.
„Neboť svobodné sjednocení národů na podkladě socialismu — praví Lenin — je nemožné bez více méně dlouhého, úporného boje socialistických republik se státy zaostalými“ (viz tamtéž).
Mezinárodní význam Říjnové revoluce tkví nejen v tom, že je velikým počinem jedné země v prolomení systému imperialismu a prvním ohniskem socialismu v oceánu imperialistických zemí, nýbrž i v tom, že tvoří první etapu světové revoluce a mohutnou základnu jejího dalšího rozvíjení.
Jsou proto v neprávu nejenom ti, kdož, zapomínajíce na mezinárodní ráz Říjnové revoluce, prohlašují vítězství revoluce v jedné zemi za zjev čistě národní a jenom národní. V neprávu jsou rovněž i ti, kdož, přihlížejíce k mezinárodnímu rázu Říjnové revoluce, jsou ochotni pohlížeti na tuto revoluci jako na něco pasivního, co je odkázáno jen na pomoc zvenčí. Ve skutečnosti nejen Říjnová revoluce potřebuje podpory revoluce jiných zemí, nýbrž i revoluce těchto zemí potřebuje podpory Říjnové revoluce, aby tak bylo urychleno a uspíšeno svržení světového imperialismu.
- prosince 1924.
Revoluční marxismus 